Rand vrátil meč do pochvy a svezl se na zábradlí. Na palubu vyšel podsaditý muž v kabátě, jenž mu visel až po kolena, a zamračil se na něj. Kulatý obličej měl lemován dlouhými vlasy, které mu padaly na silná ramena, a plnovousem, jenž ponechával holý horní ret. Obličej měl sice kulatý, nikoli však změkčilý. Ráhno se opět zhouplo a vousatý muž Randa na chvíli ušetřil svého podmračeného pohledu, aby ho zachytil. Ráhno o jeho širokou dlaň udeřilo se zvučným plácnutím.
„Gelbe!“ zahřměl. „Hrome! Kde jseš, Gelbe?“ Mluvil tak rychle, a tak navazoval slova, že mu Rand skoro nerozuměl. „Na mý vlastní lodi se přede mnou neschováte! Ať je tu hned Floran Gelb!“
Objevil se lodník se svítilnou, vydávající úzký paprsek světla, a dva další, kteří před sebou do kruhu světla vrhaného svítilnou strkali chlapíka s úzkým obličejem. Rand poznal muže, jenž mu byl nabízel člun. Ten teď neklidně uhýbal pohledem a podsaditému muži se nikdy nepodíval do očí. Kapitán, pomyslel si Rand. Na Gelbově čele se objevila boule tam, kam ho udeřila Randova bota.
„Neměl jsi náhodou upevnit tohle ráhno, Gelbe?“ zeptal se kapitán s překvapivým klidem, i když mluvil stejně rychle jako předtím.
Gelb vypadal skutečně překvapeně. „Ale já to udělal. Pevně jsem ho uvázal. Připouštím, že jsem možná občas kapku pomale], kapitáne Domone, ale udělám všechno.“
„Takže pomale], co? Na spaní ale pomale] nejseš. Spíš, když bys měl hlídat. Mohli nás kvůli tobě všechny pozabíjet.“
„Ne, kapitáne, to ne. To byl on.“ Gelb ukazoval přímo na Randa. „Byl jsem na stráži, jak jsem měl, když se sem připlížil on a praštil mě palicí.“ Dotkl se boule na čele, zamrkal a zamračil se na Randa. „Bojoval jsem s ním, ale pak přišli trolloci. On je s nima ve spojení, kapitáne. Temnej druh. Ve spojení s trollokama.“
„Ve spojení s mou stařičkou bábou!“ zařval kapitán Domon. „Copak jsem tě posledně nevaroval, Gelbe? V Bílým Mostě máš padáka! A teď mi zmiz z očí, než tě vyhodím rovnou.“ Gelb se vrhl pryč z dosahu světla a Domon tam stál, díval se do prázdna a otevírala zavíral pěsti. „Tihle trolloci mě pořád pronásledujou. Proč mě nenechají na pokoji? Proč?“
Rand se ohlédl k zábradlí a šokovalo ho, že říční břeh už zcela zmizel z dohledu. Dva muži obsluhovali dlouhé kormidelní veslo, které trčelo na zádi, a dalších šest opačiny na bocích, které poháněly loď jako vodoměrku dál na řeku.
„Kapitáne,“ ozval se Rand, „máme tam přátele. Kdybyste se vrátil a vyzvedl je, jsem si jistý, že by se vám odměnili.“
Kapitán se obrátil čelem k Randovi, a když se objevili i Tom s Matem, také je obdařil svým upřeným, nicneříkajícím pohledem. „Kapitáne,“ začal Tom s úklonou, „dovol mi...“
„Pojďte dolů,“ vyzval je kapitán Domon, „abych se mohl podívat, co se mi to vlastně dostalo na palubu. Pojďte. Ať mě hrom bací, někdo upevněte tohle rohem prokletý ráhno!“ Lodníci spěchali zachytit ráhno a kapitán dusal na záď. Rand a jeho dva společníci jej následovali.
Kapitán Domon měl úhlednou kajutu na zádi, slézalo se k ní po krátkém žebříku, a uvnitř to vypadalo, že všechno je právě na tom jediném správném místě, včetně kabátů a plášťů visících na kolících na zadní straně dveří. Kajuta se táhla po celé šířce člunu. U jedné stěny bylo široké lůžko a u druhé stál těžký stůl. Bylo tu jen jedno křeslo s vysokým opěradlem a masivními opěrkami pro ruce. Do křesla se usadil kapitán a ostatním ukázal, aby si našli místo na různých truhlících a lavicích, které byly jediným dalším nábytkem. Hlasité odkašlání zastavilo Mata, jenž se už už chtěl usadit na lůžku.
„Takže,“ pravil kapitán, když se všichni rozesadili. „Moje jméno je Bayle Domon a jsem kapitán a majitel Spršky, což je tenhle člun. A teď, kdo jste vy a co děláte tady, uprostřed pustiny, a proč bych vás neměl hodit rovnou přes palubu za ty potíže, co jste mi způsobili?“
Rand měl pořád dost problémů sledovat Domonovu rychlou mluvu. Když si konečně přebral poslední část toho, co kapitán říkal, zamrkal překvapením. Hodit nás přes palubu?
Mat vyhrkclass="underline" „Nechtěli jsme ti způsobit žádný potíže. Jsme na cestě do Caemlynu, a pak do...“
„A pak, kam nás vítr zanese,“ přerušil ho hladce Tom. „Tak putují kejklíři, jako prach ve větru. Já jsem kejklíř, víš. Tom Merrilin se jmenuju.“ Posunul si plášť, aby se ukázaly mnohobarevné záplaty, jako by je kapitán předtím přehlédl. „Tihle dva vesničtí klacci se chtějí stát mými učedníky, i když si ještě nejsem jistej, jestli je chci.“ Rand se podíval na Mata, který se zubil.
„To je všechno moc hezký, chlape,“ prohlásil klidně kapitán Domon, „ale nic mi to neříká. Spíš míň. Ať mě hrom bací, tohle místo není na žádný cestě do Caemlynu, odnikud, co jsem kdy slyšel.“
„Tohle je právě příběh,“ řekl Tom a rovnou ho začal rozvíjet. Podle Toma ho sníh přinutil zůstat v jednom hornickém městečku v pohoří Oparů za Baerlonem. A tam si vyslechl báchorky o pokladech z dob trollockých válek, prý v zapomenutých troskách města zvaného Aridhol. Nějak se přihodilo, že se již dříve dozvěděl o tom, kde se Aridhol nalézá, z mapy, kterou mu před dávnými léty daroval v Illianu umírající přítel, jemuž kdysi zachránil život. Muž, jenž ho posledním dechem ujišťoval, že díky té mapě Tom pohádkově zbohatne, čemuž Tom nevěřil, dokud neslyšel ty pověsti. Když sníh trochu roztál, vydal se Tom na cestu s několika společníky, včetně svých dvou učedníků, a po cestě plné útrap konečně pobořené město našli. Ale ukázalo se, že poklad kdysi náležel jednomu ze samotných hrůzopánů, a tak byli vysláni trolloci, aby ho přinesli zpátky do Shayol Ghulu. V příběhu byli vystaveni skoro každému nezpečí, kterému opravdu čelili – trollokům, myrddraalům, draghkarovi, Mordethovi, Mashadarovi – i když v Tomově podání se všechno nebezpečí zdálo být namířeno pouze na něj osobně, a on se se vším vyrovnal s největší obratností. Díky mnoha bravurním kouskům, většinou Tomovým, unikli, byvše pronásledováni trolloky. Rozdělila je však noc, a nakonec Tom a jeho dva společníci vyhledali útočiště na posledním místě, které jim zbývalo, na vítané lodi kapitána Domona.
Když kejklíř skončil, Rand si uvědomil, že už chvíli naslouchá s otevřenými ústy, která teď rychle zavřel. Když se podíval na Mata, ten kejklíře sledoval s rozšířenýma očima.
Kapitán Domon zaťukal prsty na opěradlo křesla. „Tohle je příběh, kterýmu by moc lidí nevěřilo. Jenže já ty trolloky přece viděl, že jo.“
„Každé slovo je pravda,“ prohlásil Tom mírně, „a vykládal to člověk, který to všechno prožil na vlastní kůži.“
„Nemáte náhodou kousek toho pokladu s sebou, co?“
Tom smutně rozhodil rukama. „Naneštěstí, to málo, co se nám podařilo odnést, zůstalo s našimi koňmi, kteří utekli, když se objevili ti trolloci. Jediný, co mi zůstalo, je moje flétna a harfa, hrstka měďáků a šaty, co mám na sobě. Ale věřte mi, z toho pokladu byste nechtěl ani kousek. Má na sobě špínu Temného. Nejlepší je nechat ho troskám a trollokům.“
„Takže nemáte peníze, abyste si zaplatili cestu. Nenechal bych na palubě ani svýho bratra, kdyby neměl peníze na zaplacení, zvlášť kdyby za sebou přitáhl trolloky, kteří by mi posekali zábradlí a uvazovací lana. Proč bych vás neměl nechat, abyste si doplavali, odkud jste přišli, a tak vás mít z krku?“