„Přece bys nás jen tak nevysadil na břeh?“ ozval se Mat. „Když jsou tam ti trolloci?“
„Kdo tady mluví o břehu?“ odtušil suše Domon. Chvíli si je prohlížel a pak plácl dlaněmi do stolu. „Bayle Domon umí být rozumný člověk. Jestli se najde jiná cesta, přes palubu vás nehodím. No, vidím, že jeden z vašich učedníků má meč. Já dobrej meč potřebuju, jsem přece nóbl člověk. Za něj vás dovezu až do Bílýho Mostu.“
Tom otevřel ústa a Rand rychle promluvil. „Ne!“ Tam mu ho nedal, aby ho takhle prodal. Přejel rukou po jílci a ucítil bronzovou volavku. Dokud měl meč, jako by byl Tam s ním.
Domon potřásl hlavou. „No, když ne, tak ne. Ale Byile Domon nikoho nepřepravuje zadarmo, ani vlastní mámu.“
Rand váhavě vyprázdnil kapsy. Neměl toho moc, pár měďáků a stříbrnou minci, kterou mu dala Moirain. Podal ji kapitánovi. Mat si po chvilce povzdechl a udělal to samé. Tom se mračil, ale hned se usmál, takže si Rand nebyl jist, zda se předtím vůbec kabonil.
Kapitán Domon hochům hbitě sebral z dlaní dvě silné stříbrné mince a z mosazí okované truhlice za křeslem vytáhl malé vážky a cinkající váček. Pečlivě peníze zvážil, hodil je do váčku a vrátil jim nějaké menší stříbrné a měděné mince. Většinou měděné. „Do Bílýho Mostu,“ oznámil jim a úhledně to zapsal do v kůži vázané účetní knihy.
„To je dost drahá doprava jenom do Bílého Mostu,“ zabručel Tom.
„Navíc ještě poškození mýho plavidla,“ odtušil kapitán klidně. Vrátil vážky a váček zpátky do truhlice a spokojeně ji zavřel. „Navíc to, že jste na mě přivedli trolloky, takže musím v noci plout po proudu, když je to tu samá mělčina, na který bych mohl uvíznout.“ „A co ostatní?“ zeptal se Rand. „Vezmeš je taky? Teď už by měli dorazit k řece, nebo sem brzo dorazí, a uvidí lucernu na tvém stěžni.“ Kapitán Domon překvapeně zvedl obočí. „Copak si, člověče, myslíš, že snad stojíme na místě? Ať se picnu, teď budem tak tři čtyři míle po proudu od místa, kde jste se nalodili. Trolloci tyhle chlapíky přiměli opřít se do vesel – znají trolloky líp, než je jim milý – a proud taky pomáhá. Ale stejně na tom nezáleží. Já bych dneska v noci za nic na světě znova nepřirazil ke břehu, i kdyby tam stála moje stařičká bába. Možná nepřirazím, dokud se nedostanu do Bílýho Mostu. Už dávno mám po krk trolloků, co mi šlapou na paty, a jestli to bude jenom na mně, nechci je už ani vidět.“
Tom se zaujatě předklonil. „Ty ses s trolloky setkal už dřív? Nedávno?“
Domon zaváhal, zúženýma očima si Toma prohlédl, ale když promluvil, znělo to jenom znechuceně. „Zimoval jsem v Saldeie, člověče. Ne že bych chtěl, ale řeka zamrzla brzo a ledy povolily pozdě. Říká se, že z nejvyšších věží Maradonu je vidět až na Velkou Mornu, ale já na to neměl chuť. Už jsem tam byl, pořád se tam mluví o tom, že trolloci přepadli nějakej statek nebo tak. Ale tuhle zimu hořely statky každou noc. Jo, občas i celý vesnice. Dokonce přišli až k městským hradbám. A jako by to ještě nestačilo, lidi pořád vykládají, že to znamená, že se Temný probouzí, že přicházejí Poslední dnové.“ Domon se otřásl a poškrábal se na hlavě, jako by ho při tom pomyšlení svrběla. „Už se nemůže dočkat, až se dostanu do míst, kde si lidi myslí, že trolloci jsou jenom vybájení tvorové, báchorky, co si poutníci vycucávají z prstu.“
Rand ho přestal poslouchat. Zíral na protější stěnu a myslel na Egwain a ostatní. Nezdálo se mu správné, že on je v bezpečí na Spršce, zatímco ostatní jsou pořád tam někde v temnotě. Kapitánova kajuta už mu nepřipadala tak útulná.
Překvapilo ho, když ho Tom zvedl na nohy. Kejklíř je s Matem vystrkal k žebříku a omlouval se přitom přes rameno kapitánovi Domonovi za balíky z venkova. Rand se nahoru vyšplhal beze slova.
Jakmile se dostali na palubu, Tom se rychle rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je nikdo nemůže slyšet, a pak zavrčeclass="underline" „Mohl jsem nám na cestu vydělat pár písničkama a vyprávěním, kdybyste vy dva tak rychle nesáhli po tom stříbru.“
„Nejsem si jistej,“ ozval se Mat. „Když mluvil o tom, že nás hodí do řeky, mně to připadalo, že mluví vážně.“
Rand pomalu došel k zábradlí, opřel se o ně a zahleděl se proti proudu na nocí zahalenou řeku. Neviděl nic, jenom černotu, nedohlédl dokonce ani na břeh. Po chvíli mu Tom položil ruku kolem ramen, ale Rand se nepohnul.
„Chlapče, teď nemůžeme udělat vůbec nic. Kromě toho, budou touhle dobou už určitě v bezpečí s... s Moirain a Lanem. Napadá tě něco lepšího, než jsou ti dva, co by je odtamtud v pořádku dostalo?“
„Snažil jsem se jí tu cestu rozmluvit,“ řekl Rand.
„Udělals, co se dalo, chlapče. Nikdo po tobě nemůže chtít víc.“ „Říkal jsem jí, že se o ni postarám. Měl jsem se víc snažit.“ Skřípění opačin a pohvizdování větru v lanoví vyvolávalo pochmurnou náladu. „Měl jsem se víc snažit,“ zašeptal Rand.
21
Naslouchat větru
Světlo vycházejícího slunce se kradlo přes řeku Arinellu a našlo si cestu i do dolíku nedaleko od břehu, kde seděla zády ke kmeni mladého doubku Nyneiva a zhluboka dýchala ze spaní. Její kůň spal také, se skloněnou hlavou a rozkročenýma nohama, jak už to tak koně dělávají. Otěže měla Nyneiva obtočené kolem zápěstí. Sluneční světlo dopadlo koni na víčka a zvíře otevřelo oči a zvedlo hlavu, přičemž zatahalo za otěže. Nyneiva se s trhnutím probudila.
Chvíli se jenom rozhlížela, nevěděla, kde je. Pak se rozhlédla ještě poplašeněji, když si to uvědomila. Ale byl tu jenom její kůň, stromy a na dně dolíku koberec suchého, spadaného listí. V hlubším stínu tvořily na padlém kmeni prstence loňské houby stínodlanitky.
„Ať tě Světlo chrání, ženská,“ zamumlala a klesla zpátky, „když už nedokážeš zůstat vzhůru jedinou noc.“ Odvázala otěže a při vstávání si masírovala zápěstí. „Mohla ses probudit v trolločím kotli.“
Suché listí šustilo, když se jím brodila k okraji dolíku, aby mohla vyhlédnout ven. Mezi ní a řekou stálo jen pár bílých jasanů. Díky rozpraskané kůře a holým větvím vypadaly jako mrtvé. Za nimi byla rozlehlá modrozelená vodní hladina. Prázdná. Nebylo na ní nic. Na protějším břehu roztroušeně rostly jehličnany, hlavně jedle a vrby, a vypadalo to, že je tam mnohem míň stromů než na tomto břehu. Byla-li tam Moirain nebo některý z mládenců, byli dobře schovaní. Ovšem, nebylo důvodu, proč by si Nyneiva měla myslet, že řeku překročili, nebo se ji snad pokusili překročit. Mohli být kdekoliv ve vzdálenosti deseti mil po, nebo proti proudu. Pokud jsou po poslední noci vůbec naživu.
Nyneiva se na sebe rozzlobila, že ji něco takového vůbec mohlo napadnout, a sklouzla zpátky do dolíku. Dokonce ani Jarnice, ani bitva před Shadar Logothem ji nepřipravily na poslední noc, na tu věc, na Mashadara. Na to, jak šíleně cválala nocí a sama sebe se ptala, je-li vůbec ještě naživu, jak nevěděla, zda se vzápětí neocitne tváří v tvář mizelci nebo trollokům. Slyšela trolloky v dálce vrčet a křičet a chvějivé kvílení trolločích rohů ji mrazilo víc, než by to dokázal vítr, ale kromě onoho prvního střetnutí v troskách trolloky zahlédla pouze jednou, a to už byla venku. Asi deset jich vyskočilo ze země ani ne třicet sáhů od ní a okamžitě se na ni vyjíce, křičíce a mávajíce tyčemi s háky vrhli. Jakmile však obrátila koně, zmlkli a větříce zvedli tlamy. Nyneiva je pozorovala, byla příliš užaslá, aby utíkala, a oni se k ní obrátili zády a zmizeli ve tmě. A to bylo ze všeho nejděsivější.
„Znají pach toho, po kom jdou,“ řekla Nyneiva svému koni, jenž stál v dolíku, „a já to nejsem. Aes Sedai bude mít zřejmě pravdu, kéž ji spolkne Noční pastýř.“