Rozhodla se a vydala se po proudu. Koně vedla za sebou. Kráčela pomaloučku a ostražitě sledovala les kolem sebe. To, že jí trolloci minulé noci pohrdli, ještě přece nemuselo znamenat, že kdyby na ně narazila znovu, nechali by ji zase na pokoji. Stejnou pozornost jako lesu věnovala i půdě pod nohama. Pokud ostatní přešli minulé noci řeku, měla by po nich zahlédnout nějaké stopy, stopy, které by mohla z koňského hřbetu přehlédnout. Pokud žádné nenajde, dovede ji řeka nakonec do Bílého Mostu. Odtamtud vede cesta do Caemlynu, a bude-li potřeba, i do samotného Tar Valonu.
Vyhlídka na to ji skoro zastrašila. Předtím nebyla nikdy dál z Emondovy Role než chlapci. Tarenský Přívoz jí připadal divný. Na Baerlon by byla zírala s otevřenými ústy, kdyby nebyla hledala Egwain a ostatní. Ale ona se od svého pevného předsevzetí nenechala ničím odradit. Dříve nebo později Egwain a chlapce najde. Nebo zařídí, aby se Aes Sedai zodpovídala z čehokoliv, co se jim snad stalo. Tak nebo tak, to siv duchu odpřisáhla.
Čas od času nalézala stopy, přehršle stop, ale obvykle ani při nejlepší vůli nedokázala rozpoznat, zda ti, kdo je udělali, byli pronásledovaní, pronásledovatelé, nebo hledající. Některé stopy vytvořily boty, které mohly patřit jak lidem, tak trollokům. Jindy objevila otisky paznehtů jako od koz nebo volů, ty zcela určitě patřily trollokům. Ale nikdy nenašla jasnou stopu, o níž by mohla s určitostí říci, že patří těm, jež hledá.
Už urazila asi čtyři míle, když k ní vítr donesl závan kouře. Přichází proti proudu a ne zdaleka, usoudila Nyneiva. Váhala jen chvilku, pak uvázala koně k jedli, dost daleko od řeky v hustém houští jehličnanů, které by měly zvíře schovat. Kouř mohl znamenat trolloky, ale jediný způsob, jak to zjistit, bylo podívat se. Nyneiva se snažila nemyslet na to, proč trolloci mohli oheň rozdělat.
Přikrčená přebíhala od stromu ke stromu, přičemž se v duchu proklínala za sukni, kterou si musela přidržovat. Šaty nebyly pro kradmé přibližování právě nejvhodnější. Frkání koní ji zpomalilo, a když konečně opatrně nakoukla kolem kmene jasanu, na malé mýtince na říčním břehu právě sesedal strážce ze svého černého válečného hřebce. Aes Sedai seděla na padlém kmeni u ohýnku, nad nímž právě zavřela voda v kotlíku. Moirainina bílá klisna se pásla za ní na řídkém rostlinstvu. Nyneiva zůstala, kde byla.
„Všichni jsou pryč,“ oznámil zachmuřeně Lan. „Asi dvě hodiny před úsvitem, podle mého odhadu, vyrazili k jihu čtyři půllidé – nenechali po sobě zrovna zřetelnou stopu – ale trolloci zmizeli. Dokonce i mrtvoly, a trolloci nejsou právě vyhlášení tím, že by své mrtvé odnášeli. Pokud nemají hlad.“
Moirain hodila do vroucí vody hrst čehosi a odstavila kotlík z ohně. „Pořád můžeme doufat, že se vrátili do Shadar Logothu a ten je pohltil, ale to bychom si asi přáli hodně.“
K Nyneivě se donesla lahodná vůně čaje. Světlo, ať mi nezakročí v žaludku.
„Po chlapcích nezůstala jasnější stopa, po ostatních taky ne. Všechno je příliš rozbahněné, aby se z toho dalo něco vyčíst.“ Nyneiva se ve svém úkrytu usmála. Strážcův neúspěch pro ni byl slabou útěchou. „Ale to není důležité, Moirain,“ pokračoval Lan dál a kabonil se přitom. Když mu Aes Sedai nabídla čaj, odmítavě mávl rukou a začal přecházet sem a tam před ohýnkem, jednu ruku položenou na jílci meče, a jeho plášť při každé otočce měnil barvy. „Chápal bych trolloky ve Dvouříčí, dokonce i stovku trolloků. Ale tohle? Včera nás jich muselo pronásledovat aspoň tisíc.“ „Měli jsme veliké štěstí, že ne všichni zůstali v Shadar Logothu, aby ho prohledali. Myrddraalové museli pochybovat o tom, že se tam schováme, ale taky se báli vrátit do Shayol Ghulu bez toho, aby využili i tu sebeméně pravděpodobnou možnost. Temný nikdy nebyl shovívavým pánem.“
„Nepokoušej se tomu vyhnout. Víš, o čem tu mluvím. Jestli tady bylo po ruce tisíc trolloků, které mohli poslat do Dvouříčí, tak proč to neudělali? Na to je jenom jedna odpověď. Poslali je až po tom, co jsme překročili Taren, když bylo jasné, že jeden myrddraal a stovka trolloků už nestačí. Jak? Jak je sem poslali? Jestli dokážou dostat tisíc trolloků tak daleko na jih od Morny, tak rychle, a tak, aby si jich nikdo nevšiml – a to už ani nemluvím o tom, že je stejně dostanou zpátky – můžou jich poslat deset tisíc do Saldeie, Arafelu, nebo Shienaru? Hraniční státy by pak dobyli do roka.“
„A celý svět do pěti, jestli ty hochy nenajdeme,“ odpověděla prostě Moirain. „Mně to taky dělá starosti, ale neumím na to odpovědět. Cesty jsou uzavřené, a od Časů šílenství nežila tak mocná Aes Sedai, aby se dokázala vydat na Cestu. Pokud není venku některý ze Zaprodanců – Světlo, nedopusť, teď ani nikdy jindy pořád tu není nikdo, kdo by to dokázal. V každém případě si nemyslím, že by všichni Zaprodanci dohromady dokázali přemístit tisíc trolloků. Ale teď se musíme vyrovnat s problémy, které máme tady a teď. Všechno ostatní musí počkat.“
„Chlapci.“ To nebyla otázka.
„Nezahálela jsem, když jsi byl pryč. Jeden je na druhém břehu a živý. Co se týče ostatních, slabá stopa vede po proudu, ale hned, jak jsem ji našla, ztratila se. Pouto bylo zlomeno celé hodiny předtím, než jsem začala pátrat.“
Nyneiva, přikrčená za stromem, se zmateně zamračila. Lan pře stal přecházet. „Myslíš, že je ti půllidé, co se vydali na jih, dostali?“ „Možná.“ Moirain si nalila šálek čaje a pak pokračovala. „Ale nepřipustím možnost, že jsou mrtví. To nemohu. Toho se neodvážím. Víš, kolik je v sázce. Musím ty mladíky dostat zpátky. To, že po nich půjde Shayol Ghul, jsem čekala. Opozici v Bílé věži, dokonce i od amyrlinina stolce, přijímám. Vždycky se najde Aes Sedai, která přijme pouze jediné řešení. Ale...“ Náhle Moirain odložila šálek, narovnala se a zamračila se. „Když příliš soustředěně pozoruješ vlka,“ zamumlala, „kousne tě do kotníku myš.“ Podívala se rovnou na strom, za nímž se skrývala Nyneiva. „Paní al’Mearová, už můžeš vyjít, jestli chceš.“
Nyneiva se vyškrábala na nohy a spěšně si ze šatů smetala suché listí. Lan se ve chvíli, kdy Moirain zvedla zrak, prudce otočil ke stromu a meč se mu objevil v ruce dřív, než Moirain vyslovila Nyneivino jméno. Teď meč vrátil zpátky do pochvy, používaje přitom větší síly, než bylo nutné. Tvář měl téměř stejně bezvýraznou jako vždy, ale Nyneiva měla dojem, že kolem úst se mu objevil slabý náznak uražené pýchy. U srdce ji bodlo uspokojení. Aspoň strážce nevěděl, že je tady.
Nicméně uspokojení jí vydrželo jen chviličku. Nyneiva upřela oči na Moirain a schválně se vydala k ní. Chtěla zůstat chladná a klidná, ale hlas se jí chvěl zlobou. „Do čeho jsi to Egwain a chlapce zatáhla? Jaký hnusný pikle to tu kuješ a na co chceš ty mladé lidi použít?“
Aes Sedai zvedla šálek a klidně upila čaje. Když se ale Nyneiva přiblížila, Lan jí položil ruku na paži, aby jí zabránil jít dál. Nyneiva se pokusila jeho ruku smést, ale překvapilo ji, že se stráž cova ruka nepohnula o nic víc, než by to udělala dubová větev. Vědma nebyla žádná křehotinka, ale jeho svaly byly jako z ocele. „Čaj?“ nabídla jí Moirain.
„Ne, žádný čaj nechci. Nenapila bych se s tebou čaje, ani kdybych umírala žízní. Lidi z Emondovy Role při žádný z těch svých špinavých pletich používat nebudeš.“
„Nemáš mi co vyčítat, vědmo.“ Moirain se víc zajímala o čaj než o cokoliv, co Nyneiva říkala. „Ty sama můžeš užívat jedinou sílu, určitým způsobem.“
Nyneiva znovu strčila do Lana. Ten se pořád nehýbal, a tak se vědma rozhodla, že si ho nebude všímat. „Proč nezačneš tvrdit, že jsem trollok?“