Moirainin úsměv byl tak vědoucí, až Nyneiva zatoužila ji uhodit. „Myslíš, že bych mohla stát tváří v tvář ženě, která se může dotknout pravého zdroje a usměrňovat jedinou sílu, i když jenom občas, aniž bych poznala, co je zač? Tak, jako tys vycítila tuto schopnost v Egwain. Jak jsem podle tebe asi poznala, že jsi za tím stromem? Kdybych nebyla rozrušená, věděla bych to v okamžiku, kdy ses přiblížila. Ty zcela určitě nejsi trollok, já zlo Temného vycítím. Tak co jsem cítila, Nyneivo al’Mearová, vědmo z Emondovy Role, co nevědomky vládneš jedinou silou?“
Lan se podíval na Nyneivu způsobem, jaký se jí ale vůbec nelíbil. Připadalo jí, že je překvapený a o čemsi hloubá, i když se v jeho tváři až na oči nic nezměnilo. Egwain byla zvláštní, to Nyneiva vždycky věděla. Z Egwain by byla dobrá vědma. Pracují spolu, pomyslela si, snaží se mě vyvést z rovnováhy. „Nic takovýho už nebudu dál poslouchat. Ty...“
„Musíš poslouchat,“ prohlásila Moirain pevně. „Měla jsem v Emondově Roli podezření ještě předtím, než jsem tě potkala. Lidé mi vykládali, jak nešťastná jejich vědma byla, že nedokázala předpovědět tuhou zimu a opožděné jaro. Vyprávěli mi, jak dobře předpovídá počasí, čas setby i čas sklizně. Mluvili o tom, jak skvěle umí léčit, jak občas vyléčí i zranění, které by mělo dotyčného zchromit, tak dobře, že málem nezůstane ani jizvička, a kulhání nebo píchání už vůbec ne. Jediné špatné řeči o tobě vedli ti, kteří si mysleli, že jsi na takovou zodpovědnost ještě příliš mladá, a to jenom posílilo mé podezření. Tolik zručnosti na někoho tak mladého.“
„Panímáma Barranová mě učila dobře.“ Nyneiva se pokusila vzhlédnout k Lanovi, ale jeho oči ji pořád zneklidňovaly, takže se přes hlavu Aes Sedai zahleděla na řeku. Jak se vesničani mohli opovážit klevetit před cizákem! „Kdo říkal, že jsem moc mladá?“ chtěla vědět.
Moirain se usmála a odmítla se nechat odvést od tématu. „Na rozdíl od většiny žen, které o sobě prohlašují, že naslouchají větru, ty to občas skutečně dokážeš. Ó, ono to samozřejmě nemá nic společného s větrem. Pochází to ze vzduchu a vody. Není to něco, co by ses musela učit. Narodila ses s tím, stejně jako se s tím narodila Egwain. Dvě minuty po tom, co jsme se setkaly tváří v tvář, jsem to věděla určitě. Pamatuješ se, jak jsem se tě najednou zeptala, jestli jsi vědma? Proč, co myslíš? Ničím ses přece nelišila od jiných hezkých mladých žen, připravujících se na slavnost. I když jsem hledala mladou vědmu, pořád jsem čekala někoho dvakrát tak starého, jako jsi ty.“
Nyneiva si na jejich setkání vzpomínala až příliš dobře. Tahle ženská, vyrovnanější než kdokoliv z ženského kroužku, v těch nejkrásnějších šatech, jaké kdy Nyneiva viděla, ji oslovila jako dítě. Pak Moirain náhle zamrkala, jako by ji něco překvapilo, a z čista jasna se zeptala...
Nyneiva si olízla náhle suché rty. Ti dva se na ni dívali, strážce s tváří nečitelnou jako kámen a Aes Sedai s účastným, nicméně trochu napjatým výrazem. Nyneiva zavrtěla hlavou. „Ne! Ne, to není možný! Poznala bych to. Jenom se mě snažíš obelstít, a to se ti nepovede.“
„Samozřejmě že bys to nepoznala,“ uklidňovala ji Moirain. „Proč by tě to vůbec mělo napadnout? Celý život jsi poslouchala o naslouchání větru. V každém případě je mnohem pravděpodobnější, že bys všem v Emondově Roli oznámila, že patříš k temným druhům, než že by sis přiznala, byť v hloubi duše, že máš něco společného s jedinou Bílou či strašlivými Aes Sedai.“ Moirain se po tváři mihl pobavený výraz. „Ale já ti řeknu, jak to začalo.“
„Nechci už od tebe slyšet žádný další lži,“ vyjela Nyneiva, ale Aes Sedai klidně pokračovala dál.
„Asi tak před osmi deseti lety – věk se liší, ale vždycky je to brzy – se objevilo něco, co jsi chtěla víc než všechno ostatní. A dostala jsi to. Náhle třeba spadla větev tak, aby ses mohla vytáhnout z jezera a neutopila se. Přítel, nebo zvířátko, kteří se začali uzdravovat, když si už všichni mysleli, že zemřou.
Nic zvláštního jsi necítila, ale tak o týden deset dní později se u tebe dostavila první reakce na to, že ses dotkla pravého zdroje. Možná horečka a zimnice, kvůli kterým jsi náhle musela ulehnout, a které po několika málo hodinách zase zmizely. Žádná z těchto reakcí, a ty se taky liší, netrvá déle než pár hodin. Bolesti hlavy, otupělost a rozjařenost, všechno dohromady, a pak nesmyslně riskuješ, nebo máš závratě. Náhle se ti zatočí hlava, a pokaždé, když se pokusíš udělat krok, klopýtneš, nedokážeš říct kloudnou větu, aniž bys polovinu slov nezkomolila. Jsou i jiné příznaky. Vzpomínáš si?“
Nyneiva se zprudka posadila na zem. Podlomily se pod ní nohy. Vzpomínala si, ale stejně zavrtěla hlavou. Musela to být shoda náhod. Nebo se Moirain v Emondově Roli vyptávala víc, než si myslela. Aes Sedai věčně kladla nějaké otázky. To muselo být ono. Lan jí podal ruku, ale Nyneiva ji ani neviděla.
„Půjdu ještě dál,“ řekla Moirain, když Nyneiva mlčela. „Použilas sílu, abys uzdravila buď Perrina, nebo Egwain. Stali jste se pak blízkými. Přítomnost někoho, koho jsi vyléčila, vycítíš. V Baerlonu jsi přišla rovnou k Jelenu a lvu, i když ten hostinec neleží nejblíž ani k jedné z bran, kterými jsi mohla vstoupit. Z lidí z Emondovy Role byli v hostinci jenom Perrin a Egwain, když jsi dorazila. Byl to Perrin, nebo Egwain? Nebo oba?“
„Egwain,“ zamumlala Nyneiva. Vždycky považovala za samozřejmé, že občas pozná, kdo se k ní blíží, i když ho nevidí. Ale teprve nyní si uvědomila, že to byl vždycky někdo, na kom její léčba zapracovala až skoro zázračně. A vždycky věděla, kdy její dryáky zaberou proti všemu očekávání, s jistotou poznala, urodí-li se výjimečně hodně obilí, či jestli se déšť opozdí, nebo zda si přispíší. Předpokládala, že tak tomu má být. Ne všechny vědmy uměly naslouchat větru, ale ty nejlepší to ovládaly. Tak to panímáma Barranová vždycky říkávala, stejně jako tvrdívala, že Nyneiva z nich bude nejlepší.
„Dostala kostilámající horkost.“ Nyneiva mluvila do země, s hlavou sklopenou. „To jsem se ještě učila u panímámy Barranové, a ona mě poslala, abych na Egwain dohlídla. Byla jsem mladá a nevěděla jsem, že vědma měla všechno zařízeno. Na kostilam je strašný pohled. To dítě bylo zmáčené potem, sténalo a kroutilo se, až jsem se divila, že neslyším, jak jí praskají kosti. Panímáma Barranová mi řekla, že horečka na druhý den pomine, přinejhorším za dva, ale já si myslela, že mi prokazuje laskavost. Myslela jsem, že Egwain umírá. Občas jsem ji hlídala, když byla ještě batole–když měla její máma moc práce – a rozplakala jsem se, protože jsem se musela dívat, jak umírá. Když se panímáma Barranová o hodinu později vrátila, horečka byla pryč. Překvapilo ji to, ale kvůli mně nadělala víc než kvůli Egwain. Vždycky jsem byla přesvědčená, že si myslela, že jsem tomu dítěti něco podala, a pak jsem byla moc vyděšená, abych to přiznala. Vždycky jsem byla přesvědčená, že se mě snažila utišit, abych si byla jistá, že jsem Egwain neublížila. O týden později jsem u ní ve světnici upadla na podlahu, třásla jsem se střídavě zimou a horkem. Ona mě uložila do postele a do večeře to přešlo.“
Když končila své vyprávění, složila Nyneiva hlavu do dlaní. Aes Sedai si vybrala dobrý příklad, napadlo ji, Světlo ji spal! Používat sílu jako Aes Sedai. Hnusná temná družka Aes Sedai!
„Máš veliké štěstí,“ řekla Moirain a Nyneiva se napřímila. Lan ustoupil, jako by mu po tom, o čem tu mluvily, nic nebylo, a jal se spravovat Mandarbovo sedlo, přičemž se po nich ani neohlédl. „Štěstí!“