„Podařilo se ti zhruba ovládnout sílu, i když se pravého zdroje dotýkáš jen zřídka. Kdyby ne, nakonec by tě to bylo zabilo. Tak jako to s největší pravděpodobností zabije Egwain, jestli se ti podaří překazit jí tu cestu do Tar Valonu.“
„Když jsem se ji naučila ovládat já...“ Nyneiva ztěžka polkla. Bylo to, jako by znovu připustila, že umí to, co Aes Sedai říkala, že umí. „Když jsem se ji naučila ovládat já, ona se to naučí taky. Do Tar Valonu chodit nemusí, a zaplíst se tak do těch tvých intrik.“
Moirain pomalu zavrtěla hlavou. „Aes Sedai hledají dívky, které se mohou dotknout pravého zdroje bez vedení, stejně neúnavně, jako pátráme po mužích, kteří to dovedou. Neděláme to proto, že chceme zvýšit naše počty – tedy přinejmenším nejen z tohoto důvodu – ani ze strachu, že ty ženy sílu zneužijí. Hrubé ovládání síly, které mohou získat, pokud na ně svítí Světlo, může jen zřídka vést k nějakým větším škodám, zvlášt proto, že skutečně se dotknout zdroje bez učitele sahá daleko mimo jejich schopnosti a objevuje se velice vzácně. A taky, samozřejmě, netrpí šílenstvím, které žene muže k páchání zla a špatností. Chceme jim zachránit život. Životy těch, které se nikdy nenaučí sílu ovládat.“
„Horečka a zimnice, co jsem dostala, by nikoho nezabily,“ trvala na svém Nyneiva. „Ne za tři čtyři hodiny. Staly se mi i další věci, a ty by taky nikoho nezabily. A po pár měsících to přestalo. Tak co?“
„To byly jenom reakče,“ vysvětlovala jí Moirain trpělivě. „Doba, po níž se reakce na skutečné dotknutí zdroje objeví, se pokaždé zkrátí, až se ty dvě věci stávají skoro zároveň. Pak už se žádné viditelné reakce neobjevují, ale je to, jako když ti začnou odtikávat hodiny. Rok. Dva roky. Vím o jedné ženě, která vydržela pět let. A ze čtyř, které měly stejné vrozené schopnosti, jako máte ty a Egwain, by tři zemřely, kdybychom je nenašly a nevycvičily. Není to tak strašná smrt, jaká postihuje muže, ale není ani hezká, pokud se to dá vůbec o nějaké smrti říci. Křeče. Jekot. Trvá to celé dny, a jak to jednou začne, nikdo to nemůže zastavit, ani všechny Aes Sedai z Tar Valonu.“
„Lžeš. Všechno to, na co ses vyptávala v Emondově Roli. Zjistila sis to o Egwain a kostilamu a o mé zimnici, všechno. Tohle všechno sis vymyslela.“
„Ty víš, že ne,“ řekla Moirain tiše.
Nyneiva zdráhavě, pomaleji než cokoliv, co kdy v životě udělala, přikývla. Byla to jen poslední umíněná snaha popřít to, co bylo zřejmé, a to nikdy k ničemu dobrému nevedlo, ač samo přiznání mohlo být velice nepříjemné. První učednice panímámy Barranové zemřela tak, jak Aes Sedai říkala, když si Nyneiva ještě hrála s panenkami, a v Devenském Průseku byla před pár lety taky jedna taková mladá žena. Také se učila u vědmy a uměla naslouchat větru.
„Myslím, že máš velké možnosti,“ pokračovala Moirain. „S výcvikem by ses mohla stát ještě mocnější než Egwain, a já věřím, že ona se stane jednou z nejmocnějších Aes Sedai, jakou jsme za posledních několik století měly.“
Nyneiva se odtáhla od Aes Sedai, jako by to byla zmije. „Ne! Já nebudu mít nic společnýho s...“ S čím? Sama se sebou? Vědma klesla zpátky na zem a promluvila váhavým hlasem. „Chci tě požádat, abys o tom nikomu neříkala. Prosím!“ To slovo se jí skoro zadrhlo v krku. Raději by viděla, jak se blíží trolloci, než když musela tu ženskou o něco požádat. Ale Moirain jenom kývla na souhlas a Nyneivě se vrátilo trochu kuráže. „Nic z toho však nevysvětluje, nač chceš Randa, Mata a Perrina.“
„Chce je Temný,“ odtušila Moirain. „Jestli Temný něco chce, já chci pravý opak. Existuje snad prostší důvod, nebo lepší?“ Dopila čaj a přes okraj šálku pozorovala Nyneivu. „Lane, musíme vyrazit. Na jih, myslím. Bojím se, že nás vědma nebude provázet.“
Nyneiva při tom, jak Aes Sedai vyslovila ‚vědma‘, stiskla rty. Zdálo se, že ji hodlá kvůli něčemu nicotnému odstavit od důležitých věcí. Nechce mě s sebou. Snaží se mě od toho odradit, abych se vrátila domů a nechala je s ní samotné. „Ó, ano, já půjdu s váma. Nemůžete mi v tom zabránit.“
„Nikdo ti v tom bránit nebude,“ řekl Lan, když se k nim připojil. Vylil z kotlíku zbytek čaje na oheň a klacíkem rozhrábl uhlíky. „Součást vzoru?“ prohodil k Moirain.
„Možná,“ odpověděla Aes Sedai zamyšleně. „Měla jsem si znovu promluvit s Min.“
„Vidíš, Nyneivo, jsi vítána.“ Když Lan vyslovoval její jméno, trochu zaváhal, jako by za ním naznačil, ač nevyslovil, „Sedai“. Nyneiva se naježila, považovala to za posměch, a naježila se také kvůli tomu, jak spolu před ní mluvili – o věcech, o kterých nic nevěděla – aniž by byli natolik zdvořilí a vysvětlili jí, oč se jedná, ale nemohla jim poskytnout to zadostiučinění, že by se zeptala.
Strážce začal připravovat věci na cestu, jeho úsporné pohyby byly tak jisté a rychlé, že se sedlovými brašnami i pokrývkami zakrátko skončil, všechno bylo připevněno na sedlech Mandarba a Aldíb.
„Dojdu ti pro koně,“ oznámil Nyneivě, když dotáhl poslední sedlový řemen.
Vydal se po břehu a Nyneiva si dopřála úsměv. Po tom, jak ho pozorovala, aniž by si jí byl všiml, šel najít jejího koně bez její pomoci. Zjistí, že když se sem kradla, nenechala právě mnoho stop. Rozhodně ji potěší, až se vrátí s prázdnýma rukama.
„Proč na jih?“ zeptala se Moirain. „Slyšela jsem, jak jsi říkala, že jeden z hochů je na druhém břehu. A jak to vůbec víš?“
„Každému z hochů jsem dala zástavu. Vytvořilo to mezi námi určité pouto. Dokud budou naživu a budou mít ty mince ve svém vlastnictví, dokážu je najít.“ Nyneiva stočila oči směrem, kterým odešel strážce, a Moirain zavrtěla hlavou. „Takové ne. Jenom mi to umožňuje zjistit, jestli jsou pořád ještě živí, a najít je, kdyby nás něco rozdělilo. Prozíravé, nemyslíš, za daných okolností?“
„Nelíbí se mi nic, co tě spojuje s kýmkoliv z Emondovy Role,“ prohlásila umíněně Nyneiva. „Ale jestli nám to pomůže je najít...“ „Pomůže. Kdyby to šlo, nejdřív bych vyzvedla toho mladého muže naproti.“ Na chvíli hlas Aes Sedai zabarvil pocit zklamání. „Je od nás jenom pár mil. Ale nemohu si dovolit ztrácet čas. Měl by se v pořádku dostat dolů do Bílého Mostu, když teď trolloci odešli. Ti dva, kteří se vydali dolů po řece, by mě mohli potřebovat víc. Ztratili své mince a myrddraalové je buď už pronásledují, nebo se nám všem pokusí postavit v Bílém Mostu.“ Moirain si povzdechla. „O ty, kteří jsou ve větší nouzi, se musím postarat nejdřív.“
„Myrddraalové je mohli... mohli je všechny zabít,“ řekla Nyneiva.
Moirain lehce zavrtěla hlavou, čímž tento nápad zavrhla, jako by byl příliš prostý, než aby stál za zvažování.
Nyneiva stiskla rty. „A kde je teda Egwain? O ní ses ani nezmínila.“
„To nevím,“ připustila Moirain, „ale doufám, že je v pořádku.“ „Ty to nevíš? Ty doufáš? Všechny ty řeči o tom, jak jí zachrá níš život tím, že ji dovedeš do Tar Valonu, a ona teď, pokud víš, může být klidně mrtvá!“
„Mohla bych se po ní podívat a poskytnout myrddraalům víc času, než dorazím na pomoc těm dvěma mladíkům, kteří se vydali na jih. Temný chce je, ne ji. S Egwain nebudou ztrácet čas, dokud jejich skutečná kořist zůstane na svobodě.“
Nyneiva si vzpomněla na své setkání s trolloky, ale odmítla připustit, že to, co Moirain říká, zní rozumně. „Takže to nejlepší, co můžeš říct, je, že je možná naživu, tedy pokud měla štěstí. Živá, možná samotná, vyděšená, dokonce i poraněná, celé dny cesty od nejbližší vesnice nebo pomoci kromě nás. A ty ji tu hodláš nechat.“