„Stejně klidně může být v bezpečí s tím hochem za řekou. Nebo na cestě do Bílého Mostu s ostatními dvěma. V každém případě už tady nejsou žádní trolloci, kteří by ji ohrožovali, a ona je silná, chytrá a docela schopná najít si cestu do Bílého Mostu sama, kdyby bylo potřeba. Chceš tu raději zůstat pro případ, že by potřebovala pomoc, nebo chceš pomoci těm, o nichž víme, že jsou v nouzi? Chtěla bys, abych ji hledala, a nechala chlapce a myrddraaly, kteří je zcela určitě pronásledují, být? I když z celého srdce doufám, že je Egwain v pořádku, Nyneivo, já bojuji proti Temnému, a teď vím, co musím udělat.“
Moirain se ani na chvíli nepřestala ovládat, když Nyneiva nastiňovala ony strašlivé možnosti. Nyneivě se chtělo na ni zaječet. Zamrkala, aby potlačila slzy, a odvrátila se od Aes Sedai, aby jí Moirain neviděla do tváře. Světlo, vědma by se měla starat o všechny své lidi. Proč se musím takhle rozhodovat?
„Tady je Lan,“ ozvala se Moirain, vstala a upravila si na ramenou plášť.
Pro Nyneivu to ani nebyla velká rána, když strážce z lesa vyvedl jejího koně. Přesto stiskla rty, když jí podával otěže. Rozhodně by jí trošičku zvedlo náladu, kdyby na jeho tváři byla místo toho nesnesitelného kamenného klidu aspoň stopa po škodolibém uspokojení. Když zahlédl její výraz, strážci se rozšířily oči, a Nyneiva se rychle otočila a otřela si slzy z lící. Jak se odvažuje vysmívat tomu, že brečím?
„Jdeš s námi, vědmo?“ zeptala se chladně Moirain.
Nyneiva se naposled zadívala na les, ráda by byla věděla, zda tam někde je Egwain, než smutně nasedla na koně. Lan s Moirain už seděli v sedlech a obraceli koně k jihu. Nyneiva je následovala, celá vzpřímená, a odmítala se ohlédnout. Místo toho upírala oči na Moirain. Aes Sedai tolik důvěřuje své moci a svým plánům, přemítala vědma, ale jestli nenajdou Egwain a chlapce, všechny živé a zdravé, ani celá její moc ji neochrání. Ani celá její síla. Já jí taky umím používat, ženská! Sama jsi mi to prozradila. Můžu ji použít proti tobě!
22
Vybraná stezka
V lesíku, pod hromadou cedrových větví potmě nahrubo nasekaných, spal Perrin ještě dlouho po východu slunce. Bylo to cedrové jehličí, které ho píchalo přes stále vlhké šaty, co do jeho vědomí nakonec proniklo i skrz naprosté vyčerpání. Snil o Emondově Roli, o práci v kovárně pantáty Luhhana, když náhle otevřel oči a nechápavě se kolem sebe rozhlédl. Zrak mu padl na spleť sladce vonících větví, které měl přímo před sebou, a sluneční světlo, jež jimi procházelo.
Když se překvapeně posadil, většina větví spadla stranou, ale některé mu zůstaly viset na ramenou, dokonce i ve vlasech, takže sám vypadal jako strom. Emondova Role vybledla, jak se mu zpátky hrnuly vzpomínky, tak živé, že mu na chvíli připadala včerejší noc skutečnější než cokoliv, co teď bylo kolem něj.
Perrin, lapaje po dechu, vyhrabal z hromady větví svou sekeru. Sevřel ji oběma rukama a se zatajeným dechem se ostražitě rozhlížel kolem sebe. Nic se nehýbalo. Ráno bylo chladné a tiché. Pokud na východním břehu Arinelly byli trolloci, tak se nehýbali, alespoň ne blízko něj. Perrin se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, sklonil sekeru ke kolenům a chvíli čekal, než mu přestane prudce bušit srdce.
Malý hájek jehličnanů kolem něj byl první úkryt, který předešlé noci našel. Byl natolik řídký, že kdyby se postavil, nijak by ho před pátravými pohledy neochránil. Perrin, vybíraje si větvičky z vlasů a ze šatů, odsunul zbytek píchající pokrývky a po kolenou vylezl k okraji hájku. Tady chvíli ležel a studoval břeh, přičemž se neustále drbal, jak ho škrábalo jehličí.
Řezavý vítr, jenž vanul v noci, se změnil ve slabý vánek, který jen tak tak čeřil vodní hladinu. Kolem tekla řeka, klidná a prázdná. A široká. Určitě příliš široká a hluboká, aby ji mizelci mohli překročit. Protější břeh vypadal jako pevná masa stromů, kam jenom po i proti proudu dohlédl. Na dohled se rozhodně nic nehýbalo.
Perrin si nebyl jist, jaký z toho má pocit. Bez mizelců a trolloků se mohl klidně obejít, dokonce i na opačném břehu řeky, ale kdyby se objevila Aes Sedai nebo strážce, či dokonce některý z jeho přátel, spadl by mu ze srdce pěkný kámen. Kdyby přání měla křídla, ovce by létaly. Tohle vždycky říkala panímáma Luhhanová.
Od chvíle, kdy přejel přes ten strmý sráz, nezahlédl ze svého koně ani chlup – doufal, že zvíře bezpečně přeplavalo řeku – ale stejně byl zvyklejší chodit pěšky než jezdit na koni a boty měl pevné a dobře podražené. Neměl nic k jídlu, ale kolem pasu měl omotán prak, a ten, popřípadě oko, které měl v kapse, by mu měly zakrátko opatřit králíka. Všechny věci k rozdělávání ohně zmizely spolu s jeho sedlovými vaky, ale cedry mu při troše námahy zajistí troud i lučík pro zapálení ohně.
Zachvěl se, protože poryv větru zavál až do jeho skrýše. Plášť měl někde v řece a kabát i všechno ostatní, co měl na sobě, měl pořád provlhlé, jak se namočil v řece. V noci byl příliš unavený, aby se s chladem a zimou snažil něco udělat, ale teď byl zcela vzhůru a byla mu hrozná zima. Nicméně se rozhodl, že své šatstvo nerozvěsí na větve, aby proschlo. I když den nebyl přímo chladný, teplo nebylo ani zdaleka.
Problémem je čas, pomyslel si Perrin s povzdechem. Než šaty uschnou, to chvíli trvá. Sehnat králíka na pečení a oheň, aby ho bylo kde upéci, to chvíli trvá. Kničelo mu v žaludku a Perrin se snažil na jídlo zapomenout úplně. Čas teď musel využít k důležitějším věcem. Jedno pěkně po druhém, a to nejdůležitější napřed. To byl jeho způsob.
Očima sledoval silný proud Arinelly. Byl lepší plavec než Egwain. Jestli se dostala na druhý břeh... Ne, ne jestli. Místo, kde se dostala na břeh, bude dole po proudu. Perrin zabubnoval prsty do země, přemýšlel, zvažoval.
Když se konečně rozhodl, neztrácel čas, popadl sekeru a vydal se dolů podél řeky.
Na tomto břehu Arinelly nebyl les hustý jako na břehu západním. Po tom, co v případě, že ještě někdy přijde jaro, bude lučina, byly sem tam roztroušeny háječky. Některé byly dost velké, aby se jim dalo říkat mlází, s pásy jehličnanů mezi holými bílými jasany, olšemi a ambroněmi. Dole u řeky bylo mlází nižší a ne tak husté. Poskytovalo chabý úkryt, ale byl to jediný kryt, který tu byl.
Přikrčený Perrin se vrhal z houští do houští a pokaždé, když se dostal mezi stromy, lehl si na břicho a studoval oba břehy, ten protější stejně jako ten svůj. Strážce říkal, že řeka mizelcům a trollokům zahradí cestu, ale bylo tomu skutečně tak? To, že ho zahlédnou, by mohlo stačit k tomu, aby se přestali zdráhat překročit hlubokou vodu. Tak všechno pečlivě sledoval zpoza stromů a přikrčen rychle přebíhal z jednoho úkrytu do druhého.
Takto překonal několik mil, až najednou, v půli cesty k lákavému úkrytu ve vrbičkách, Perrin zavrčel, prudce se zastavil a zíral na zem. Matnou hnědí loňské trávy byly vidět skvrny holé země a uprostřed jedné z nich, přímo pod Perrinovým nosem, byl jasný otisk kopyta. Po Perrinově tváři se pomalu rozlil úsměv. Někteří z trolloků sice měli kopyta, ale pochyboval, že by byli podkovaní, zvláště pak že by měli podkovy s křížovou vzpěrou, kterou pantáta Luhhan přidával kvůli pevnosti.
Zapomněl na případné pozorovatele na protějším břehu a rozhlížel se po dalších stopách. Koberec propletené suché trávy otisky nezachovával právě nejlépe, ale Perrinovy bystré oči je stejně nalezly. Slabá stopa ho zavedla od řeky rovnou do hustého mlází, kde těsně u sebe rostly cesmíny a cedry, které vytvářely hradbu proti větru či pátravým zrakům. Uprostřed hájku se tyčil osamělý rozsochatýjedlovec.