Perrin se s úsměvem prodral spletí větvoví a na tom, že dělá hluk, mu příliš nezáleželo. Náhle se dostal na čistinku pod jedlovcem a zastavil se. Za malým ohýnkem se zády k Belině boku krčila Egwain s odhodlaným výrazem a silnou větví, kterou držela jako kyj.
„Hádám, že jsem měl así zavolat,“ poznamenal Perrin a rozpačitě pokrčil rameny.
Egwain odhodila kyj a vrhla se mu do náručí. „Myslela jsem, že ses utopil. Ještě jsi pořád mokry. Tady, sedni si k ohni a ohřej se. Přišels o koně, že?“
Perrin ji nechal, aby ho dostrkala k ohýnku, a vděčný za trochu tepla si nad ním mnul ruce. Egwain ze sedlové brašny vytáhla balíček zabalený v naolejovaném papíru a podala mu kousek chleba a sýra. Balíček byl tak pevně zavázaný, že dokonce i po ponoření do vody zůstalo jídlo suché. Tak ty sis kvůli ni dělal starosti a ona si vedla líp než ty.
„Bela mě dostala přes řeku,“ vykládala Egwain a poplácala kosmatou kobylku po krku. „Namířila si to rovnou od trolloků a mě prostě táhla s sebou.“ Odmlčela se. „Nikoho jinýho jsem, Perrine, neviděla.“
Perrin pochopil nevyslovenou otázku. Lítostivě přihlížel, jak znovu balí jídlo, a než promluvil, olízl si z prstů poslední drobty. „Já od včerejší noci potkal jenom tebe. Žádný mizelce, ani trolloky, tak je to.“
„Rand musí být v pořádku,“ řekla Egwain a rychle dodala, „a ostatní taky. Musí být. Nejspíš nás zrovna teď hledají. Každou chvíli nás můžou najít. Moirain je koneckonců Aes Sedai.“
„Pořád mi to někdo připomíná,“ prohodil Perrin. „Ať shořím, ale přál bych si, abych na to mohl zapomenout.“
„Neslyšela jsem, že by sis stěžoval, když zabránila trollokům, aby nás dostali,“ ucedila Egwain kousavě.
„Prostě bych si přál, abychom se obešli bez ní.“ Pod jejím upřeným pohledem nejistě pokrčil rameny. „Ale asi to nepůjde. Jen jsem tak přemýšlel.“ Egwain nazvedla obočí, ale Perrin byl zvyklý na překvapení, vždy když něco takového vyslovil. Dokonce i když byly jeho nápady stejně dobré jako nápady ostatních, oni si stejně vždy uvědomovali, jak pomalu se v něm myšlenky rodí.
„Mohli bychom tu počkat, než nás Lan s Moirain najdou.“ „Jistě,“ skočila mu Egwain do řeči. „Moirain Sedai říkala, že nás všechny najde, kdyby nás něco rozdělilo.“
Perrin ji nechal domluvit a pak pokračoval. „Nebo by nás mohli první najít trolloci. Moirain taky může být mrtvá. Všichni mohli umřít. Ne, Egwain. Mrzí mě to, ale mohli. Doufám, že jsou všichni v pořádku. Doufám, že každou chvíli přijdou sem k ohni. Ale naděje je jako kousek provázku, když se topíš. Prostě tě to samo o sobě nestačí dostat ven.“
Egwain zavřela ústa a podívala se na něj se stisknutými rty. Nakonec se zeptala: „Chceš jet dolů do Bílýho Mostu? Jestli nás Moirain Sedai nenajde tady, tam nás bude hledat vzápětí.“
„Hádám,“ řekl Perrin pomalu, „že Bílej Most je místo, kam bychom měli jít. Ale mizelci to nejspíš vědí taky. Tam nás budou hledat, a tentokrát s náma nebude Aes Sedai nebo strážce, aby nás chránili.“
„Takže chceš asi navrhnout, abychom někam utekli, tak jak to chtěl udělat Mat? Schovat se někam, kde nás mizelci a trolloci nenajdou? Ani Moirain Sedai?“
„Nemysli si, že jsem o tom neuvažoval,“ řekl Perrin tiše. „Ale pokaždý, když si začnu myslet, že jsme volní, mizelci a trolloci nás vždycky znova najdou. Nevím, jestli existuje místo, kde bychom se před nima mohli schovat. Moc se mi to nelíbí, ale Moirain potřebujeme.“
„Tomu nerozumím, Perrine. Kam teda půjdeme?“
Perrin překvapeně zamrkal. Egwain čekala na odpověď. Čekala, že jí on řekne, co dělat. Nikdy ho nenapadlo, že někdy bude chtít po něm, aby se ujal vedení. Egwain nikdy nedělala ráda něco, co vymyslel někdo jiný, a nikdy nikoho nenechala, aby jí říkal, co má dělat. Možná kromě vědmy, a Perrina stejně častokrát napadlo, že i tehdy se cuká. Smetl si z hrudi hlínu a drsně si odkašlal.
„Jestli jsme teďka tady a tohle je Bílej Most,“ zabodl dvakrát do země prst, „tak Caemlyn by měl být někde tady.“ Kousek stranou udělal třetí značku.
Odmlčel se a zadíval se na tři tečky v hlíně. Celý jeho plán byl založen na tom, co si pamatoval ze staré mapy jejího otce. Pantáta al’Vere říkal že není příliš přesná, a on nad ní stejně nikdy neprosnil tolik času jako Rand s Matem. Ale Egwain neříkala nic. Když k ní vzhlédl, stále ho ještě pozorovala s rukama v klíně.
„Caemlyn?“ Znělo to ohromeně.
„Caemlyn.“ Perrin udělal v hlíně čáru mezi dvěma body. „Pojedem od řeky rovnou tam. To nikoho nenapadne. Počkáme na ně v Caemlynu.“ Oprášil si ruce a čekal. Myslel si, že je to dobrý plán, ale ona teď bude mít určitě nějaké námitky. Čekal, že se ujme vedení – vždycky ho do něčeho nutila – a on s tím byl srozuměn.
K jeho překvapení Egwain kývla. „Musí tam být nějaký vesnice. Můžeme se zeptat na cestu.“
„Co mi ale dělá starosti,“ dodal Perrin, „ je, co budeme dělat, jestli nás tam Aes Sedai nenajde. Světlo, kdo by někdy uvěřil, že mi tohle bude někdy dělat těžkou hlavu? Co když do Caemlynu nepřijde? Možná si myslí, že jsme mrtví. Možná vezme Randa s Matem rovnou do Tar Valonu.“
„Moirain Sedai řekla, že nás může najít,“ prohlásila Egwain pevně. „A jestli nás může najít tady, může nás najít i v Caemlynu, a taky nás tam najde.“
Perrin pomalu přikývl. „Když to říkáš. Ale jestli se v Caemlynu neobjeví za pár dní, pojedeni dál do Tar Valonu a předložíme svůj případ před amyrlinin stolec.“ Zhluboka se nadechl. Před dvěma týdny jsi ještě ani žádnou Aes Sedai neznal a teď mluvíš o amyrlinině stolci. Světlo! „Podle Lana vede z Caemlynu slušná silnice.“ Zadíval se na balíček v naolejovaném papíru na zemi vedle Egwain a odkašlal si. „Moh bych dostat ještě kousek chleba se sýrem?“
„Tohle nám možná bude muset ještě chvíli vydržet,“ řekla Egwain, „pokud nebudeš mít s oky větší štěstí než já včera v noci. Aspoň oheň šel rozdělat snadno.“ Tiše se zasmála, jako by řekla nějaký vtip, a vrátila balíček do sedlového vaku.
Očividně existovaly hranice toho, nakolik je ochotná poslou chat. Perrinovi zakničelo v žaludku. „V každém případě,“ prohlá sil Perrin vstávaje, „se můžeme klidně vydat na cestu hned teď.“
„Ale ty jsi pořád mokrý,“ namítala Egwain.
„Uschnu, jak půjdu,“ prohlásil odhodlaně Perrin a začal na oheň hrnout hlínu. Jestli má být vůdcem, nastal čas, aby jím začal být. Vítr od řeky zesílil.
23
Vlčí bratr
Perrin od první chvíle věděl, že cesta do Caemlynu nebude nijak lehká. Začalo to, když Egwain trvala na tom, aby se na Bele střídali. Tvrdila, že nevědí, jak daleko budou muset jet, ale určitě to bude dost daleko, aby se vezla jenom ona. Zaťala zuby a upřeně se na něj podívala.
„Já jsem na Belu moc velkej,“ namítl Perrin. „A na chození jsem zvyklej, kromě toho je mi to milejší.“
„A já snad nejsem zvyklá na chození?“ vyjela na něj ostře Egwain.
„To jsem přece...“
„Takže otlačeniny od sedla mám mít jenom já, co? A až se uchodíš tak, že ti budou podklesávat nohy, tak čekáš, že se o tebe postarám.“
„Nech to plavat,“ vydechl Perrin, když Egwain vypadala, že hodlá pokračovat. „No, ale pojedeš první.“ Zatvářila se ještě umíněněji, ale Perrin jí zabránil mít poslední slovo. „Jestli nenasedneš sama, vysadím tě.“
Egwain se na něj užasle podívala a koutky úst se jí zvedly v úsměvu. „V tom případě...“ Znělo to, jako by se chtěla zasmát, ale nasedla.
Perrin si pro sebe cosi zabručel a obrátil se zády k řece. Vůdci v příbězích nikdy nemuseli řešit takovéhle věci.