Egwain trvala na tom, že se musí vystřídat, a kdykoliv se tomu Perrin pokusil vyhnout, přinutila ho nasednout. Kovářské řemeslo nepodporuje útlou postavu, a Bela nebyla právě největší kůň. Pokaždé, když Perrin vkládal nohu do třmene, kosmatá kobylka se na něj vyčítavě podívala, tím si byl Perrin jist. Byly to možná maličkostí, ale rozčilovaly ho. Brzy sebou trhl pokaždé, když Egwain prohlásila: „Jsi na řadě, Perrine.“
V příbězích sebou vůdci netrhali a nikdy je nikdo k ničemu nepřinutil. Ale Perrin si uvědomoval, že oni taky nikdy neměli co do činění s Egwain.
Zpočátku měli jenom trochu chleba se sýrem, a ten jim došel koncem prvního dne. Perrin na králičích stezkách nastražil oka – stezky nevypadaly příliš používaně, ale stálo to za pokus – a Egwain zatím zapálila oheň. Když Perrin skončil, rozhodl se, že než se úplně setmí, vyzkouší prak. Nezahlédli ani živý chlup, ale... Ke svému překvapení skoro okamžitě narazil na vychrtlého králíka. Byl tak překvapený, že když mu zvířátko vyskočilo rovnou pod nohama, málem ho nechal utéci. Nakonec ho však dostal na čtyřicet kroků, právě když obíhalo kolem stromu.
Když se do tábora vrátil s králíkem, Egwain už měla nachystané dřevo na oheň, ale klečela vedle hraničky, oči zavřené. „Co to děláš? Oheň přece nemůžeš vyčarovat.“
Egwain při prvním slově vyskočila, otočila se a s rukou na hrdle na něj hleděla. „Po... polekals mě.“
„Měl jsem štěstí,“ oznámil jí Perrin a zvedl králíka. „Vytáhni křesadlo a ocílku. Aspoň dneska se pořádně najíme.“
„Já křesadlo nemám,“ řekla Egwain pomalu. „Měla jsem ho v kapse a ztratila jsem ho v řece.“
„Tak jak...?“
„Tam na břehu to bylo tak snadný, Perrine. Přesně, jak mi to Moirain Sedai ukazovala. Jenom jsem se natáhla, a...“ Ukázala, jako by něco chytala, a pak ruku s povzdechem spustila. „Teď to nemůžu najít.“
Perrin si neklidně olízl rty. „Tu... tu sílu?“ Egwain kývla a on na ní zíral. „Zbláznila ses? Chci říct... Jediná síla! Nemůžeš si zahrávat s něčím takovým.“
„Bylo to tak snadný, Perrine. Umím to. Umím usměrňovat sílu.“
Perrin se zhluboka nadechl. „Udělám lučík, Egwain. Slib mi. že už to... tu... věc nikdy neuděláš.“
„To neslíbím.“ Zaťala zuby, až si Perrin povzdechl. „Copak by ses ty vzdal své sekery, Perrine Aybaro? Chodil bys po světě s jednou rukou uvázanou za zády? To neslíbím!“
„Udělám ten lučík,“ řekl Perrin unaveně. „Ale aspoň to nezkoušej dneska večer. Prosím.“
Egwain se zdráhavě podvolila, i když ještě dlouho poté, co se králík opékal nad plameny, měl Perrin pocit, že si Egwain myslí, že to mohla zvládnout lépe. Nepřestala to zkoušet každého večera, i když to nejlepší, co kdy dokázala, byl proužek dýmu, který vzápětí zmizel. Její pohled Perrina varoval, aby se neopovažoval něco říci, a on moudře držel jazyk za zuby.
Po tom jediném teplém jídle přežívali na divokých Mízách a hrstce mladých výhonků. Po jaru nebylo stále ani památky, takže jídla bylo málo a nebylo příliš chutné. Ani jeden si nestěžoval, ale neminulo dne, aby si jeden nebo druhý při jídle lítostivě nevzdychl, a oba věděli, že to bylo při vzpomínce na chuť sýra, nebo aspoň na vůni chleba. Jednou odpoledne ve stinné části lesa našli houby – byly to královské žampiony, ty nejlepší – a stačilo to, aby si připadali jako na ohromné hostině. Zhltali je, smáli se a vyprávěli si příhody z Emondovy Role, příhody, které začínaly: „A pamatuješ, když...,“ ale houby dlouho nevydržely a smích také ne. Na hladu není nic veselého.
Ten, kdo šel pěšky, nesl prak a byl připraven při spatření králíka nebo veverky vystřelit, ale oba kameny vrhali pouze ze zoufalství. Oka, která každého večera tak pečlivě nalíčili, byla za úsvitu prázdná, a oni se neodvažovali zůstat na jednom místě celý den a nechat oka nastražená. Ani jeden netušil, jak daleko to do Caemlynu vlastně je, a ani jeden se necítil bezpečně, dokud tam nedorazí, pokud vůbec. Perrin začínal být zvědavý, zda se mu žaludek nesrazí tak, až bude mít v břiše díru.
Podle Perrinova názoru urazili hezký kus cesty, ale jak jeli pořád dál od Arinelly, aniž by zahlédli jedinou vísku či aspoň hospodářství, kde by se mohli zeptat na směr, stále více o svém plánu pochyboval. Egwain mu navenek projevovala pořád stejnou důvěru, jako když se vydávali na cestu, ale Perrin si byl jistý, že dříve či později prohlásí, že by bývalo lepší riskovat trolloky, než po zbytek života bloudit. Sice to neudělala, ale Perrin na to pořád čekal.
Dva dny cesty od řeky se krajina změnila, kolem nich se objevily hustě zalesněné kopce, bičované větry vanoucími koncem zimy jako kdekoliv jinde, a den nato se kopce opět narovnaly a hustý les byl přerušován holinami často i míli našíř. Ve skrytých úžlabinách ještě stále ležel sníh a povětří bylo ráno čerstvé a vítr neustále studený. Nikde nezahlédli cestu, zorané pole nebo sloup kouře v dálce, ani žádnou jinou známku lidského osídlení – tedy žádného, v němž by pořád ještě sídlili lidé.
Jednou obtáčely vrcholek kopce zbytky vysokých kamenných hradeb. Uvnitř pobořeného kruhu stály části kamenných domů již beze střech. Les je už dávno pohltil, stromy prorůstaly všude a velké kamenné kvádry byly pokryté spletí psího vína. Jindy narazili na kamennou věž se zříceným vrškem, obrostlou starým hnědým mechem, opírající se o mohutný dub, jehož silné kořeny ji pomalu vyvracely. Ale nenalezli místo, kde by lidé dýchali v době, kam ještě sahala paměť. Vzpomínky na Shadar Logoth jim bránily přiblížit se k troskám a poháněly je dál, dokud se znovu neponořili v místa, kam lidská noha zjevně nikdy nevkročila.
Perrinovi kazily spánek strašlivé sny, děsivé sny. Objevoval se v nich Ba’alzamon, pronásledovával ho bludištěm, honíval ho, ale pokud se Perrin pamatoval, nikdy se s ním nesetkal tváří v tvář. A jejich cesta stačila pár ošklivých snů způsobit. Egwain si stěžovala na noční můry o Shadar Logothu, zvláště dvě noci poté, kdy našli zřícenou tvrz a opuštěnou věž. Perrin si poznámky nechával pro sebe, i když se sám budil do tmy celý zpocený a roztřesený. Egwain od něj čekala, že je v bezpečí dovede do Caemlynu, ne že s ní bude sdílet starosti, které stejně nemohl vyřešit.
Kráčel právě vedle Beliny hlavy a přemítal o tom, zda dnes večer najdou něco k jídlu, když poprvé zachytil tu vůni. Kobylka vzápětí zavětřila a otočila hlavu. Perrin ji zachytil za uzdu, než mohla poskočit.
„To je kouř,“ ozvala se vzrušeně Egwain. Naklonila se v sedle a zhluboka se nadechla. „Oheň na vaření. Někdo si tu peče večeři. Králíka.“
„Možná,“ prohodil Perrin opatrně a její dychtivý úsměv zmizel. Perrin prohodil prak za hrozivou sekeru s půlměsíčnou čepelí. Nejistě otevíral a zavíral pěsti na silném topůrku. Byla to zbraň, ale ani jeho tajné cvičení za kovárnou, ani Lanovy hodiny ho doopravdy nepřipravily ji jako zbraň použít. Dokonce i na bitvu před Shadar Logothem si vzpomínal příliš matně, než aby mu dodala sebedůvěry. A nikdy ani nezvládl tu prázdnotu, o které se Rand bavil se strážcem.
Slunce šikmo prosvítalo stromovím za nimi a les byl tichou změtí stínových skvrn. Nesla se k ním slabá vůně hořícího dřeva, smísená s vůní připravovaného jídla. Mohl by to být králík, přemýšlel Perrin a zakručelo mu v žaludku. A mohlo by to být i něco jiného, připomněl si. Podíval se na Egwain. Pozorovala ho. Být vůdcem znamenalo přijímat zodpovědnost.
„Počkej tady,“ vyzval ji tiše. Egwain se zamračila, ale on ji zarazil ve chvíli, kdy otevřela ústa. „A buď zticha! Zatím nevíme, kdo to je.“ Egwain kývla. Zdráhavě, ale udělala to. Perrin by byl rád věděl, proč to nefungovalo, když se ji snažil přesvědčit, aby jela místo něj. Zhluboka se nadechl a vydal se ke zdroji kouře.