V lesích kolem Emondovy Role nestrávil tolik času jako Rand s Matem, ale svoje králíky si odlovil. Kradl se od stromu ke stromu a pod nohama mu nezapraskala ani větvička. Zanedlouho už nahlížel kolem kmene vysokého dubu s mohutnými pokroucenými větvemi, které se ohýbaly téměř až k zemi a pak se opět zvedaly. Před ním ležel táborový oheň a o jednu z větví nedaleko plamenů se opíral hubený, opálený muž.
Sice to nebyl trollok, ale byl to ten nejzvláštnější chlapík, jakého kdy Perrin viděl. Například všechny součásti oděvu měl zřejmě zhotovené ze zvířecích kůží i s chlupy, dokonce i boty a zvláštní kulatou čapku s rovným vrškem, kterou měl na hlavě. Jeho plášť tvořila bláznivá změť králičiny a veverčiny a kalhoty měl vyrobené z kůže nějaké dlouhosrsté hnědobílé kozy. Prošedivělé hnědé vlasy měl řemínkem svázané na šíji a visely mu až po pás. Půlku hrudi mu zakrýval hustý plnovous. Za pasem měl zastrčený dlouhý tesák, skoro meč, a na dosah ruky měl o větev opřený luk a toulec.
Muž se opíral o větev, oči měl zavřené, zřejmě spal, ale Perrin se ve svém úkrytu nehýbal. Nad ohněm bylo šest klacíků a na každém byl napíchnutý králík, pekl se a občas z něj ukápl tuk, který v plamenech zasyčel. Při té vůni, zblízka tak silné, se Perrinovi sbíhaly sliny v ústech.
„Už jsi doslintal?“ Muž otevřel jedno oko a natočil hlavu směrem k Perrinovu úkrytu. „Ty a tvoje přítelkyně se klidně můžete posadit a dát si kousek. Za posledních pár dní jsem vás toho neviděl moc sníst.“
Perrin zaváhal a pak pomalu vstal, i když sekeru nepouštěl z ruky. „Ty mě sleduješ už dva dny?“
Muž se uchechtl. „Ano, sleduju tě. A to hezký děvče. Honí tě jako kohoutka od liliputky, co? Většinou jsem vás slyšel. Ten kůň je z vás jedinej, kdo nedupe tak, aby ho bylo slyšet na pět mil. Půjdeš ji pozvat, nebo hodláš ty králíky spolykat všechny sám?“
Perrin se naježil. Věděl, že příliš hluku nenadělal. Pokud jste byli hluční, v Luhu jste se ke králíkovi na dostřel z praku nedostali. Ale vůně králičí pečínky mu připomněla, že Egwain má taky hlad, a to už ani nepřemýšlel o tom, že čeká, jestli to snad není oheň trolloků, co ucítili.
Vrátil topůrko sekery zpátky do závěsu a zvedl hlas. „Egwain! Je to v pořádku! Je to králík!“ Napřáhl ruku a normálním hlasem dodaclass="underline" „Jmenuju se Perrin. Perrin Aybara.“
Muž se nad nabídnutou rukou na chvíli zamyslel, než ji přijal, jako by na potřásání rukama nebyl zvyklý. „Mně říkají Elias,“ řekl a vzhlédl. „Elias Machera.“
Perrin zalapal po dechu a málem pustil Eliasovu ruku. Ten muž měl oči žluté jako třpytivé, leštěné zlato. Perrinovi prolétla hlavou jakási vzpomínka a zase zapadla. Jediné, na co teď dokázal myslet, bylo, že všichni trolloci, které kdy viděl, měli oči černé.
Objevila se Egwain a opatrně vedla Belu. Uvázala kobylčiny otěže k jedné z menších dubových větví. Perrin jí představil Eliase a ona zdvořile odpovídala, ale oči jí neustále sklouzávaly ke králíkům. Eliasových očí si zjevně nevšimla. Když jim Elias pokynul k jídlu, vrhla se s chutí na ně. Perrin váhal jen o minutku déle, než se k ní připojil.
Elias mlčky počkal, dokud nedojedli. Perrin měl takový hlad, že trhal kousky masa, které bylo tak horké, až si je musel přehazovat z ruky do ruky, než je mohl dát do úst. Dokonce i Egwain se nechovala tak spořádaně jako obvykle, a po bradě jí stékala mastná šťáva. Než dojedli, den už dávno přešel v soumrak a kolem ohně se stahovala bezměsíčná temnota. Tehdy Elias promluvil.
„Co tady vůbec děláte? Na padesát mil kolem není jedinej dům.“
„Jedeme do Caemlynu,“ vysvětlovala Egwain. „Možná bys mohl...“ Když Elias zaklonil hlavu a zařval smíchy, zvedla chladně obočí. Perrin na něj zíral s králičím stehýnkem na půl cesty k ústům.
„Do Caemlynu?“ Když mohl Elias konečně promluvit, funěl.
„Ta cesta, po který jedete poslední dva dny, Caemlyn mine tak o sto mil, možná víc, na sever.“
„Chtěli jsme se zeptat na cestu,“ řekla Egwain na jejich obranu. „Jenom jsme ještě nenašli žádnou vesnici nebo hospodářství.“
„A ani nenajdete,“ pochechtával se Elias. „Na tý cestě, po který jedete, můžete dojet rovnou k Páteři světa, a neuvidíte ani človíčka. Jistě, kdyby se vám povedlo na Páteř vyšplhat – a to se na některých místech dá – našli byste lidi v Aielský pustině, ale moc by se vám tam nelíbilo. Ve dne byste se vařili, v noci mrzli, a ve dne i v noci byste mohli umřít žízní. V Pustině to chce Aielana, aby našel vodu, a oni si na cizince zrovna nepotrpí. To teda ne, říkám já.“ Znovu vybuchl smíchem, tentokrát tak mocným, že se přitom válel po zemi. „To teda ne,“ podařilo se mu ze sebe vypravit.
Perrin si neklidně poposedl. Jíme tu snad se šílencem? Egwain se zamračila, ale počkala, dokud se Elias trochu neuklidnil, než řekla: „Možná bys nám mohl ukázat cestu. Zdá se, že toho o tom, kde se co nachází, víš o hodně víc než my.“
Elias se přestal smát. Zvedl hlavu, znovu si nasadil kulatou čapku, která mu spadla, když se válel po zemi, a zpod sevřeného obočí se zadíval na Egwain. „Já lidi moc rád nemám,“ řekl rázně. „Města jsou plný lidí. Já moc často nechodím k vesnicím, ani ke statkům. Vesničani a sedláci nemají v lásce moje přátele. Vám bych taky nepomohl, kdybyste se tu nemotali úplně bezmocní a nevinní jako čerstvě narozený štěňata.“
„Ale aspoň bys nám mohl říct, kudy máme jít,“ naléhala Egwain. „Když nám ukážeš cestu k nejbližší vesnici, i kdyby byla padesát mil odsud, oni nám cestu do Caemlynu určitě ukážou.“ Bela náhle zaržála strachy a začala trhat otěžemi. Perrin povstal, protože všude kolem se z tmavnoucího lesa vynořovaly tmavé postavy. Bela se vzpínala, kroutila se a ržála.
„Uklidni tu kobylu,“ řekl Elias. „Oni jí nic neudělají. Ani vám, když zůstanete v klidu.“
Do světla ohně vstoupili čtyři vlci, kosmatí, vysocí, s čelistmi, kterými by mohli člověku překousnout nohu. Jako by tam lidé vůbec nebyli, došli k ohni a rozložili se mezi nimi na zem. Ve tmě mezi stromy se světlo ohně odráželo v očích dalších vlků, byli všude kolem.
Žluté oči, uvědomil si Perrin. Jako Eliasovy. Tak na to se snažil rozpomenout. Ostražitě sledoval vlky kolem nich a sáhl po sekeře.
„Já bych to nedělal,“ prohodil Elias. „Jestli začnou mít dojem, že jim chceš ublížit, přestanou se chovat přátelsky.“
Upřeně ho pozorovali, ti čtyři vlci, to Perrin viděl. Měl pocit, že ho pozorují všichni vlci, i ti v lese. Začalo ho z toho svrbět po těle. Opatrně odtáhl ruce od sekery. Představoval si, že cítí, jak z vlků opadá napětí. Pomalu se posadil. Třásly se mu ruce, dokud si neobjal kolena. Egwain byla tak napjatá, až se skoro chvěla. Jeden z vlků, skoro černý s šedou skvrnou na hlavě, si lehl tak, že se jí téměř dotýkal.
Bela přestala řičet a vzpínat se. Teď tu stála, třásla se a ustupovala tak, aby měla všechny vlky na dohled, a občas vykopla, aby vlkům ukázala, co dovede, že svůj život hodlá prodat co nejdráž. Vlci si jí prostě nevšímali, stejně jako ostatních. Jazyky měli vyplazené a klidně vyčkávali.
„Tak,“ řekl Elias. „Tohle je lepší.“
„Jsou ochočení?“ zeptala se tichounce a také trochu s nadějí Egwain. „Jsou to... domácí mazlíčkové?“
Elias si odfrkl. „Vlka nejde ochočit, děvče, rozhodně ne tak, jako člověka. Jsou to mí kamarádi. Děláme si navzájem společnost, lovíme spolu a trochu se bavíme. Jak to kamarádi obvykle dělávají. Není to pravda, Strakuše?“ Vlčice se srstí, která procházela tuctem odstínů šedi, od tmavé po světlou, obrátila hlavu a podívala se na něj.