„Ty s nima mluvíš?“ žasl Perrin.
„Ne tak docela,“ odpověděl Elias pomalu. „Slova nic neznamenají, ani nejsou úplně přesná. Ona se nejmenuje Strakuše. Její jméno vlastně označuje způsob, jakým si stíny pohrávají na hladině lesního jezírka za úsvitu uprostřed zimy, když hladinu čeří vánek, a příchuť ledu, když se voda dotkne jazyka, a vůni sněhu vznášející se před příchodem noci ve vzduchu. Ale tak přesně to taky není. Nemůžete to vyjádřit slovy. Je to spíš pocit. Tak mluví vlci. Tí další se jmenují Uhel, Hopsal a Vichr.“ Uhel měl na rameni starou jizvu, která vysvětlovala jeho jméno, ale na druhých dvou vlcích nebyl žádný náznak, co by jejich jména měla znamenat.
Přes všechnu Eliasovu nevrlost měl Perrin dojem, že je rád, když si může popovídat s jiným člověkem. Aspoň Perrinovi připadal dost ochotný. Perrin se díval, jak se vlkům ve světle ohně lesknou zuby, a pomyslel si, že by nebylo špatné nechat ho mluvit dál. „Jak... jak ses naučil mluvit s vlky, Eliasi?“
„To objevili oni,“ odtušil Elias, „ne já. Ne jako první. Jak jsem to pochopil, tak takhle je to vždycky. Vlci si najdou tebe, ne ty je. Někteří lidi si mysleli, že se mě dotkl Temný, protože kamkoliv jsem přišel, objevili se tam i vlci. Hádám, že já si to občas myslel taky. Většina slušnejch lidí se mi začala vyhýbat, a ti, co mě vyhledávali, nebyli lidi, se kterýma bych se chtěl znát, ať tak nebo tak. Pak jsem si všiml, že vlci jako kdyby věděli, co si myslím, že odpovídají na to, co jsem měl v hlavě. To byl skutečnej začátek. Byli na mě zvědaví. Vlci obvykle lidi vycítí, ale ne takhle. Byli rádi, že mě našli. Říkají, že je to už dlouho, co lovili s lidma, a když oni řeknou dlouho, tak pocit, kterej z toho mám, je, jako kdyby studenej vítr vyl celou dobu od Prvního dne.“
„Nikdy jsem neslyšela o lidech, kteří by lovili s vlkama,“ ozvala se Egwain. Hlas sice neměla úplně vyrovnaný, ale to, že vlci tu jenom klidně polehávají, jí zřejmě dodalo kuráže.
Pokud ji Elias slyšel, nedal to nijak najevo. „Vlci si pamatují věci jinak než lidi,“ vykládal. Jeho zvláštní oči dostaly vzdálený, nepřítomný výraz, jako by plul v samotném proudu vzpomínek. „Každý vlk si pamatuje dějiny všech vlků, teda aspoň jejich tvar. Jak jsem říkal, slovama se to nedá dost dobře vysvětlit. Pamatují si, jak štvali kořist vedle lidí, ale je to tak dávno, že je to spíš jako stín stínu než vzpomínka.“
„To je strašně zajímavé,“ podotkla Egwain a Elias se na ni pozorně zadíval. „Ne, myslím to vážně. Je to zajímavé.“ Egwain si navlhčila rty. „Mohl... hm... mohl bys nás naučit s nimi mluvit?“ Elias si znovu odfrkl. „To se nedá naučit. Někteří to umějí, jiní ne. Říkají, že on to umí.“ Elias ukázal na Perrina.
Perrin se podíval na Eliasův prst, jako by to byl nůž. On je vážně šílenec. Vlci se na něj znovu podívali. Perrin si neklidně poposedl.
„Říkáte, že jedete do Caemlynu,“ řekl Elias, „ale to pořád nevysvětluje, co děláte tady, celý dny cesty odkudkoliv.“ Odhodil kožešinový plášť a lehl si na bok, opřel se o loket a vyčkával.
Perrin pohlédl na Egwain. Už na začátku si vymysleli příběh, pro případ, že by potkali nějaké lidi, aby jim vysvětlili, kam jedou, aniž by je to dostalo do potíží. Aniž by komukoliv sdělili, odkud doopravdy přicházejí, ani kam mají skutečně namířeno. Kdo mohl vědět, které neopatrné slovo by se mohlo dostat až k uchu mizelce? Pracovali na tom příběhu každý den, dávali ho dohromady a hledali chyby. A rozhodli se, že Egwain bude ta, kdo ho bude vyprávět. Uměla to se slovy lépe než Perrin a tvrdila, že na jeho obličeji vždycky pozná, když lže.
Egwain hned plynule začala. Pocházejí ze severu, ze Saldeie, z hospodářství ležícího kousek od maličké vísky. Ani jeden z nich nikdy nebyl za svůj dosavadní život dál než dvacet mil od domova. Ale slyšeli vyprávění kejklířů, příběhy kupců, a chtěli vidět kousek světa. Caemlyn a Illian. Bouřlivé moře a možná dokonce bájeslovné ostrovy Mořského národa.
Perrin spokojeně poslouchal. Dokonce ani Tom Merrilin by neutkal lepší příběh z toho mála, co věděli o světě mimo Dvouříčí, ani vhodnější pro jejich potřeby.
„Ze Saldeie, hm?“ prohodil Elias, když Egwain skončila. Perrin kývl. „Správně. Napadlo nás, že se nejdřív podíváme do Maradonu. Rozhodně bych chtěl vidět krále. Ale hlavní město by bylo první místo, kde by nás naši otcové hledali.“
Tuhle část vymyslel on, aby bylo jasné, že v Maradonu nikdy nebyli. Tak by nikdo nečekal, že o tomto městě budou něco vědět, čistě pro případ, že narazili na někoho, kdo tam skutečně byl. Z Emondovy Role a od událostí Jarnic urazili dalekou cestu. Nikdo, kdo by ten příběh slyšel, by neměl důvod pomyslet na Tar Valon nebo na Aes Sedai.
„Dobrej příběh.“ Elias kývl. „Ano, dobrej příběh. Pár maličkostí je tam sice špatně, ale Strakuše říká, že to hlavní je všechno hromada lží. Každičký slovo.“
„Lží!“ vzkřikla Egwain. „Proč bychom lhali?“
Ze čtveřice vlků se jediný nepohnul, ale už nevypadali, že jenom tak polehávají u ohně. Místo toho se tu krčili a žluté oči upírali na ty dva z Emondovy Role.
Perrin neříkal nic, ale ruka mu zabloudila k sekeře u pasu. Čtyři vlci se zvedli jediným rychlým pohybem a Perrinovi ruka strnula uprostřed pohybu. Vlci nevydali jediný zvuk, ale hustá srst na šíji se jim zježila. Jeden z vlků o kus dál v lese drsně zavyl do noci. Další mu odpověděli, pět, deset, dvacet, až se temnota chvěla jejich hlasy. A najednou umlkli. Perrinovi po skráních stékal studený pot.
„Jestli si myslíš...“ Egwain se odmlčela a polkla. Přes chlad ve vzduchu jí na čele stál pot. „Jestli si myslíš, že lžeme, tak bys možná uvítal, kdybychom si na noc udělali vlastní tábor, dál od tebe.“
„Obvykle jo, děvče. Ale zrovna teď se chci dozvědět o těch trollocích. A o půllidech.“ Perrin se snažil zachovat si nehybnou tvář a doufal, že se mu to daří lépe než Egwain. Elias pokračoval konverzačním tónem. „Strakuše říká, že když jste vyprávěli ty pohádky, cítila ve vašich myslích půllidi a trolloky. Oni všichni to cítili. Nějak jste se zapletli s trolloky a bezokými. Vlci trolloky a půllidi nenávidí víc než lesní požár, víc než cokoliv, a já taky.
Uhel chce, abych to s váma skoncoval. To trolloci ho tak popálili, když byl ještě roček. Říká, že lovný zvěře je málo, a vy jste tučnější než každej jelen, kterýho za poslední měsíce viděl, a že bychom to s váma měli skoncovat. Ale Uhel je vždycky netrpělivej. Proč mi o tom nepovíte? Doufám, že nejste temní druzi. Nerad zabíjím lidi, když jsem je předtím nakrmil. Jenom si pamatujte, oni poznají, když zalžete, a dokonce i Strakuše je skoro tak znechucená jako Uhel.“ Ani on, s očima žlutýma jako oči vlků, nezamrkal. To jsou vlčí oči, pomyslel si Perrin.
Uvědomil si, že se na něj dívá Egwain a čeká, až rozhodne, co udělat. Světlo, najednou je ze mě zase vůdce. Hned na začátku se rozhodli, že si nemohou dovolit riskovat a vyprávět svůj skutečný příběh komukoliv, ale Perrin teď neviděl způsob, jak se z toho vyvléknout, i kdyby se mu podařilo vytáhnout sekeru dřív než...
Strakuše temně zavrčela, a ten zvuk zopakovali i ostatní tři vlci u ohně a pak i vlci v temnotě. Noc naplnilo hrozivé vrčení.
„Tak dobře,“ řekl Perrin rychle. „Dobře!“ Vrčení najednou ustalo, úplně náhle. Egwain otevřela zaťaté pěsti a kývla. „Všechno to začalo pár dní před Jarnicemi,“ začal vyprávět Perrin, „když náš přítel Mat uviděl chlapa v černým plášti...“