Eliasův výraz se po celé vyprávění nezměnil, on dokonce ani nezměnil polohu, ale v tom, jak nakláněl hlavu, bylo něco, co mluvilo o tom, že má uši nastražené. Jak Perrin hovořil, ti čtyři vlci si zase sedli, a on měl dojem, že také poslouchají. Příběh to byl dlouhý, a on ho vyprávěl skoro celý. Pouze to, co se jemu a ostatním dvěma zdálo v Baerlonu, si nechal pro sebe. Čekal, že mu vlci nějak naznačí, že něco vynechal, ale oni ho jenom pozorovali. Strakuše vypadala přátelsky a Uhel rozzlobeně. Když domluvil, skoro chraptěl.
„... a jestli nás nenajde v Caemlynu, pojedeme až do Tar Valonu. Nemáme na vybranou, pomoc můžeme hledat jedině u Aes Sedai.“
„Trolloci a půllidi tak daleko na jihu,“ přemítal Elias. „Tak to je něco, co je třeba zvážit.“ Sáhl za sebe a hodil Perrinovi kožený měch s vodou, přičemž se na něj ani pořádně nepodíval. Zdálo se, že přemýšlí. Počkal, dokud se Perrin nenapil a znovu nezarazil zátku, než znovu promluvil. „Já s Aes Sedai nedržím. Červený adžah, ty, co rády loví muže, co se zapletli s jedinou silou, mě jednou chtěly zkrotit. Řekl jsem jim do obličeje, že jsou černý adžah, že slouží Temnému, to jsem jim řekl, a jim se to vůbec nelíbilo. Jak jsem se jednou dostal do lesa, nemohly mě chytit, ale zkoušely to. Ano, zkoušely. Když na to přijde, pochybuju, že by se ke mně po tom nějaká Aes Sedai chovala laskavě. Musel jsem zabít pár strážců. To je špatný, zabíjet strážce. Nemají to rády.“
„Tohle mluvení s vlky,“ ozval se neklidně Perrin. „Má... má to něco společnýho se Bílou?“
„Ovšemže ne,“ zabručel Elias. „Nefungovalo by to na mě, to krocení, ale rozčílilo mě, že to chtěly zkusit. Tohle je stará věc, chlapče. Starší než Aes Sedai. Starší než používání jediný síly. Stará jako samotný lidstvo. Stará jako vlci. Ale jim se to nelíbí, těm Aes Sedai. Starý věci se znovu vrací. Já nejsem jedinej. Jsou tu i další věci, další lidi. Aes Sedai to znervózňuje, pořád cosi vykládají o tom, že starý zábrany slábnou. Věci se rozbíjejí, to říkají. Bojí se, že se Temný dostane ven, proto. Mysleli byste, že je to moje vina, podle toho, jak se na mě koukaly. Červený adžah, taky některý jiný. Amyrlinin stolec... Áááá! Držel bych se od nich dál, většinou, a taky od přátel Aes Sedai. Taky byste měli, jestli jste mazaný.“
„Nic by se mi nelíbilo víc, než držet se dál od Aes Sedai,“ prohlásil Perrin.
Egwain se na něho upřeně zadívala. Perrin doufal, že nevyhrkne, že se taky hodlá stát Aes Sedai. Ale Egwain neřekla nic, i když stiskla rty, a Perrin pokračoval.
„Jenže my nemáme na vybranou. Pronásledují nás trolloci a mizelci a draghkar. Všechno kromě temných druhů. Nemůžeme se před nima schovat a nemůžeme s nima bojovat sami. Tak kdo nám pomůže? Kdo jiný je kromě Aes Sedai dost silný?“
Elias chvíli mlčel a díval se na vlky, nejčastěji na Strakuši a Uhla. Perrin si nervózně poposedl a snažil se nedívat na vlky. Když se na ně díval, měl dojem, že skoro slyší, co si s nimi Elias vykládá. I když to nemělo nic společného se Bílou, nechtěl mít s něčím takovým nic do činění. To, co říkal, musel být nějaký bláznivý žertík. Já neumím mluvit s vlky. Jeden z vlků – podle Perrina Hopsal – se na něj podíval a zdálo se, že se uculuje. Perrin by byl rád věděl, jak poznal, který vlk to je.
„Můžete se mnou zůstat,“ prohlásil Elias nakonec. „S námi.“ Egwain zvedla obočí a Perrin otevřel ústa. „No, co by mohlo být bezpečnější?“ vyzval ho Elias. „Trolloci udělají cokoliv, když dostanou možnost zabít samotného vlka, ale na míle se vyhnou smečce. A s Aes Sedai si taky nemusíte lámat hlavu. Do těchhle lesů moc často nechodí.“
„Já nevím.“ Perrin odmítl pohlédnout na vlky vedle sebe. Jedním z nich byla Strakuše a Perrin na sobě cítil její pohled. „Oni to nejsou jenom trolloci.“
Elias se chladně uchechtl. „Viděl jsem smečku strhnout i jednoho z bezokých. Půlka smečky to odskákala, ale jakmile nějakýho ucítí, nenechají to plavat. Trolloci, myrddraalové, vlkům je to jedno. A oni chtějí tebe, hochu. Slyšeli i o dalších mužích, kteří umějí mluvit s vlky, ale ty jsi kromě mě první, na kterýho narazili. Tvoji přítelkyni ale přijmou taky, a oba budete tady ve větším bezpečí než v nějakým městě. Ve městech jsou temní druzi.“
„Poslyš,“ řekl Perrin naléhavě, „přál bych si, abys o tom přestal mluvit. Neumím – to... co ty, co říkáš.“
„Jak si přeješ, chlapče. Hraj si na troubu, jestli chceš. Copak nechceš být v bezpečí?“
„Nebudu sám sebe klamat. Není proč. Jediný, co chceme...“ „Jedeme do Caemlynu,“ prohlásila Egwain pevně. „A pak do Tar Valonu.“
Perrin zavřel ústa a jejímu rozzlobenému pohledu čelil stejně nahněvaně. Věděl, že ho poslouchá, jenom když se jí chce, a ne, když se jí to nelíbí, ale mohla ho aspoň nechat odpovědět za sebe. „A co ty, Perrine?“ řekla. Sám si odpověděl. „Já? Nech mě chvilku přemýšlet. Ano. Ano, myslím, že pojedu taky.“ Obrátil se k ní s mírným úsměvem. „No, Egwain, tak to jsme byli oba. Hádám, že teda pojedu s tebou. Je to fajn popovídat si o těchhle věcech, než se rozhodneš, že?“ Egwain se zapýřila, ale rty měla stále stisknuté.
Elias zabručel. „Strakuše říkala, že se rozhodneš takhle. Říkala, že to děvče je pevně zasazený v lidským světě, zatímco ty,“ kývl k Perrinovi, „stojíš v půlce cesty. Za daných okolností hádám, že bychom měli s váma zaskočit na jih. Jinak byste nejspíš umřeli hlady, ztratili se, nebo...“
Uhel se najednou zvedl a Elias obrátil hlavu, aby na velkého vlka viděl. Po chvíli se zvedla i Strakuše. Přistoupila blíž k Eliasovi, takže se také dívala Uhlovi do očí. Celá scéna na dlouhou chvíli ztuhla, pak se Uhel otočil a zmizel do noci. Strakuše se otřásla, vrátila se zpátky na své místo a stočila se do klubíčka, jako by se nic nestalo.
Elias se podíval do Perrinových zvědavých očí. „Tuhle smečku vede Strakuše,“ vysvětlil mu. „Někteří samci by ji přeprali, kdyby ji vyzvali, ale ona je chytřejší než kterýkoliv z nich, a oni to všichni vědí. Nejednou smečku zachránila. Ale Uhel si myslí, že smečka s váma dvěma marní čas. On má v hlavě jenom nenávist k trollokům, a jestli jsou nějací tak daleko, chce se vydat na cestu a pobít je.“
„To docela chápeme,“ řekla Egwain, a podle hlasu se jí ulevilo. „Ale cestu si najdeme sami... když nám poradíš, samozřejmě.“ Elias mávl rukou. „Říkal jsem, že smečku vede Strakuše, ne?
Ráno s váma vyrazím na jih a oni taky.“ Egwain se tvářila, jako by to nebyla právě ta nejlepší zpráva, kterou mohla dostat.
Perrin seděl zahalen v mlčení. Cítil Uhla odcházet. A ten zjizvený samec nebyl sám, tucet dalších vlků, všechno mladí samci, odklusal za ním. Chtěl věřit, že to si Elias hraje s jeho představivostí, ale nemohl. Těsně předtím, než odcházející vlci zmizeli z jeho mysli, ucítil myšlenku, o níž věděl, že pochází od Uhla. Byla jasná, jako by byla jeho vlastní. Nenávist. Nenávist a chuť krve.
24
Útěk po Arinelle
Někde v dáli kapala voda, duté šplouchání se tolikrát odrazilo, až byl zdroj zvuku navždy ztracen. Všude byly kamenné mosty a šikmé plošiny bez zábradlí, všechny vycházely z širokých kamenných věží s rovným vrškem, všechny byly vyleštěné, hladké, s rudými a zlatými pruhy. Bludiště se v ponurém šeru rozkládalo nahoře a dole, jedna rovina za druhou, zdánlivě bez začátku či konce. Každý most vedl k věži, každá plošina k další věži, k dalším mostům. Ať se Rand podíval kterýmkoliv směrem, kam až jeho oko v šeru dohlédlo, viděl to stejné, nahoře stejně jako dole. Nebylo tu dost světla, aby něco jasně rozeznal, a on tomu byl skoro rád. Některé z těch plošin vedly k římsám, které byly přímo nad těmi dolními. Rand neviděl, odkud vycházely. Šel dála hledal svobodu, věda, že je to klam. Všechno byl klam. Klam poznal, šel za ním už mnohokrát, aby ho teď nepoznal. Ať šel, jak daleko chtěl, nahoru, dolů, doprava, doleva, pořád tu byl jenom svítící kámen. Kámen, ale vzduchem prostupoval vlhký pach čerstvě vykopané hlíny a odporně nasládlý pach hniloby. Zápach vycházející z předčasně otevřeného hrobu. Rand se snažil nedýchat, ale toho zápachu měl plný nos. Lnul mu ke kůži jako olej.