Koutkem oka zahlédl pohyb a na místě ztuhl, napůl přikrčený u vyleštěného cimbuří obtáčejícího vršek jedné z věží. Pátravé oči ho mohly zahlédnout z tisíce míst. Vzduch byl plný stínů, ale nikde nebyl stín natolik hluboký, aby se v něm dalo skrýt. Světlo nevycházelo ze svítilen, luceren nebo pochodní, prostě tu bylo, jako by vyvěralo ze samotného vzduchu. Stačilo tak právě na to, aby bylo trochu vidět, stačilo, aby byl člověk viděn. Jenže nehybnost poskytovala pouze chabou ochranu.
Cosi se pohnulo znovu, a teď to bylo vidět zcela jasně. Muž kráčející nahoru po vzdálené plošině, jemuž chybějící zábradlí a pád do nicoty dole nedělaly starosti. Plášť se mu při chvatných krocích vzdouval a muž obracel hlavu ze strany na stranu, jak po čemsi pátral. Vzdálenost byla příliš velká, aby Rand v šeru rozeznal něco víc než jen obrys postavy, ale nepotřeboval být blíž, aby poznal, že plášť toho muže je zrudlý čerstvou krví, že pátrající oči žhnou jako pohřební hranice.
Rand se snažil sledovat očima bludiště, aby viděl, kolik křižovatek Ba’alzamon potřebuje, než se k němu dostane, a pak to vzdal, nebylo to k ničemu. Vzdálenosti tu klamaly, další věc, kterou se naučil. Na místo, jež odsud vypadalo vzdálené, se mohl dostat za dalším rohem, a místo, které mu připadalo blízko, mohlo být zcela mimo jeho dosah. Jediné, co mohl dělat, jak tomu ostatně bylo od samého počátku, bylo jít pořád dál. Jít dál a nemyslet. Věděl, že myšlení je nebezpečné.
A přesto, jak se odvrátil od vzdálené postavy Ba’alzamona, nemohl přestat přemýšlet o Matovi. Byl Mat někde v tomhle bludišti? Nebo jsou dvě bludiště, dva Ba’alzamonové? Jeho mysl se od těchto myšlenek utekla, bylo příliš hrozivé o tom hloubat. Je to jako v Baerlonu? Tak proč mě nemůže najít? To bylo o trochu lepší. Maličká útěcha. Útěcha? Krev a popel, kde je v tom jaká útěcha?
Dvakrát třikrát se těsně minuli, i když si na to Rand vzpomínal jen matně, ale dlouho, velice dlouho – jak dlouho? – utíkal, zatímco ho Ba’alzamon marně pronásledoval. Bylo to jako v Baerlonu, nebo to byla jenom noční můra, jenom sen, jako sny jiných lidí?
Na chvíli – jenom na tak dlouho, než se nadechl – věděl, proč je tak nebezpečné myslet, nač je tak nebezpečné myslet. A tak jako předtím, pokaždé, když si dovolil uvěřit, že to, co ho obklopuje, je jenom sen, se vzduch zachvěla oči se mu zamlžily. Vzduch se změnil v rosol a pevně ho sevřel. Jenom na okamžik.
Z drsného žáru ho svědila kůže a v hrdle mu dávno vyschlo, jak se honil bludištěm z trnitého křoví. Jak dlouho už? Pot se mu odpařoval dřív, než se z něj utvořily kapky a pálily ho oči. Nad hlavou – a ne příliš vysoko nad hlavou – se převalovaly divoké, ocelově šedé mraky postříkané černou, ale v bludišti byl vzduch naprosto nehybný. Chvíli měl Rand dojem, že tomu bylo jinak, ale ta myšlenka se v žáru vypařila. Už tu byl dlouho. Myslet bylo nebezpečné, to věděl.
Vzorovaný chodník tvořily hladké kameny, světlé a kulaté, napůl ponořené v prachu suchém jako troud, který se i při nejlehčím kroku zvedal v hotových oblacích. Lechtal v nose a Randovi hrozilo, že se prozradí kýchnutím. Když se snažil dýchat ústy, prach mu ucpal hrdlo, až se rozkašlal.
Tohle místo bylo nebezpečné, to věděl také. Před sebou viděl tři otvory ve vysoké trnité stěně, za níž mu cesta zahýbala z dohledu. Ba’alzamon se mohl každou chvíli přiblížit zpoza kteréhokoliv rohu. Už se dvakrát třikrát setkali, i když se na to příliš nepamatoval, kromě toho, že se to stalo a že unikl... nějak. Bylo nebezpečné příliš přemýšlet.
V žáru lapal po dechu. Zastavil se, aby prozkoumal bludištní stěnu. Hustě propletené trnité keře, hnědé a suché, s krutými černými trny jako palec dlouhé háky. Byly příliš vysoké, aby se přes ně dalo nahlédnout, a příliš husté, aby bylo vidět skrz. Váhavě se stěny dotkl a vyjekl. Přes všechnu opatrnost ho do prstu bodl trn, pálilo to, jako by se píchl o rozpálenou jehlu. Klopýtal dozadu a podpatky se mu zachytávaly o kameny. Třepal rukou a kolem se rozstřikovaly kapky krve. Pálení sláblo, ale celá ruka ho brněla.
Náhle na bolest zapomněl. Podpatkem obrátil jeden hladký kámen a vydloubl ho z vyprahlé země. Podíval se na zem, a odtamtud na něj zíral prázdný oční důlek. Lebka. Lidská lebka. Podíval se blíž na chodník, na všechny ty ohlazené, bledé kameny, všechny přesně stejné. Rychle ustoupil, ale nemohl jít, aniž by po nich šlapal, a nemohl zůstat stát, aniž by stál na nich. Hlavou se mu mihla mlhavá myšlenka, že věci by nemusely být takové, jak vypadají, ale on ji spěšně zahnal. Tady bylo přemýšlení nebezpečné.
Trochu se sebral. Stát na jednom místě bylo taky nebezpečné. To byla jedna z věcí, které si mlhavě, leč s určitostí, uvědomoval. Proud krve, která mu tekla z prstu, zeslábl, teď už mu krev jenom kapala a brnění téměř ustalo. Cucaje si prst, vydal se po stezce směrem, kterým se díval. Jeden směr byl tady stejně dobrý jako jiný.
Teď si vzpomněl, jak mu kdysi kdosi vykládal, že z bludiště se lze dostat tak, že člověk na každém rohu zahne stejným směrem. V prvním otvoru v trnové stěně zabočil doprava a na dalším rohu zase doprava. A zjistil, že stojí tváří v tvář Ba’alzamonovi.
Po Ba’alzamonově tváři přeběhlo překvapení a krvavě rudý plášť zavlál, jak se muž prudce zastavil. V očích mu plály plameny, ale v žáru bludiště je Rand téměř necítil.
„Jak dlouho si myslíš, chlapče, že se mi můžeš vyhýbat? Jak dlouho si myslíš, že se můžeš vyhýbat svému osudu? Jsi můj!“ Rand vrávoral nazpět a přemítal, proč si sahá na opasek, jako by hledal meč. „Světlo, pomoz mi,“ zamumlal. „Světlo, pomoz mi.“ Nemohl si vzpomenout, co to znamená.
„Světlo ti nepomůže, chlapče, a Oko světa ti neposlouží. Ty jsi můj pes, a jestli nebudeš poslouchat mé příkazy, uškrtím tě mrtvolou Velkého hada!“
Ba’alzamon natáhl ruce a Rand náhle znal cestu ven, byla to jen mlhavá, nejasná vzpomínka, z níž čišelo nebezpečí, ale to nebylo ničím ve srovnání s dotekem Temného.
„Sen!“ zařval Rand. „Tohle je sen!“
Ba’alzamonovi se rozšířily oči, překvapením, či vztekem, nebo obojím, pak se vzduch zachvěl a jemu se rozmazaly rysy a on pak zmizel docela.
Rand se obracel na místě a rozhlížel se. Díval se na svůj vlastní odraz, který se mu tisíckrát vracel. Pak desetitisíckrát. Nahoře byla černota, dole byla černota, ale kolem něj stála zrcadla, zrcadla nastavená v nejrůznějších úhlech, zrcadla stála, kam až dohlédl, a všechna ukazovala jeho, přikrčeného, jak se obrací a rozhlíží se, vyděšený, s rozšířenýma očima.
Přes zrcadla přeplula červená skvrna. Prudce se otočil a snažil se ji zachytit, ale v každém zrcadle proplula za jeho vlastním obrazem a zmizela. Pak se objevila znovu, ale nebyla to skvrna. Ze zrcadel vystoupil Ba’alzamon, deset tisíc Ba’alzamonů, hledajících a přecházejících sem a tam před stříbrnými zrcadly.
Rand zjistil, že se dívá na odraz vlastní tváře, bledé a rozechvělé v chladu, který zalézal za nehty. Ba’alzamonův odraz se objevil za tím jeho a díval se na něj. Nic sice neviděl, ale stejně se díval. V každém zrcadle za ním zuřily plameny Ba’alzamonovy tváře, prolínaly se, obklopovaly ho a pohlcovaly. Rand chtěl vykřiknout, ale zamrzlo mu hrdlo. V těch nekonečných zrcadlech byla pouze jediná tvář. Jeho vlastní tvář. Ba’alzamonova tvář. Jediná tvář.