Rand sebou trhl a otevřel oči. Tma oslabená pouze bledým světlem. Zlehýnka dýchaje pohnul pouze očima. Po ramena ho zakrývala hrubá pokrývka a hlavu měl položenou v ohbí lokte. Pod rukama cítil hladká dřevěná prkna. Prkna paluby. Nocí se neslo vrzání lanoví. Rand zhluboka vydechl. Byl na Spršce. Bylo to pryč... aspoň pro tuto noc.
Bezmyšlenkovitě si strčil prst do úst. Ucítil krev a zadržel dech. Pomalu si přisunul ruku k očím, kde si ji mohl v matném měsíčním světle prohlédnout, kde se mohl podívat, jak se mu na špičce prstu tvoří kapka krve. Krev po tom, jak se píchl o trn.
Sprška pomalu spěchala po proudu Arinelly. Vítr zesílil, ale vanul ze směru, při kterém jim nebyly plachty k ničemu. I když se kapitán Domon dožadoval rychlosti, plavidlo se po hladině jenom plahočilo. Za noci házel muž na přídi ve světle lucerny do vody olovnici a hloubku oznamoval kormidelníkovi, a proud zatím za pomoci opačin nesl člun dál proti větru. V Arinelle se nebylo třeba obávat skalisek, ale bylo tu hojně mělčin a jesepů, kde mohl člun narazit a uvíznout s kýlem zabořeným do bahna, pročež by pak musel čekat na pomoc. Za dne pracovaly opačiny od slunce východu do slunce západu, ale vítr jim práci ztěžoval, jako by se snažil vytlačit člun proti proudu.
Ke břehu se už nepřiblížili, ani ve dne, ani v noci. Bayle Domon proháněl člun i posádku stejně tvrdě, spílal větru a proklínal pomalou plavbu. Posádce u vesel vynadal do lenochů a dával jim co proto za každou chybičku. Hlubokým, tvrdým hlasem jim na palubě maloval trolloky tři sáhy vysoké, rvoucí jim hrdla. Dva dny to stačilo, aby každý muž vyskočil. Pak začala vzpomínka na útok trolloků blednout a muži začali bručet, že by si na hodinku protáhli nohy na břehu a že je nebezpečné plout po řece v noci.
Posádka však bručela jenom potichu a koutkem oka sledovala, zda se kapitán Domon nevyskytuje na doslech, ale on se zjevně doslechl o všem, co se na jeho člunu šustlo. Pokaždé, když si posádka začala stěžovat, přinesl si tiše dlouhou kosinu a sekeru s ošklivým hákem, které po útoku našli ležet na palubě. Na hodinku je pověsil na stěžeň, a ti, kteří protestovali, si začali osahávat obvazy a bručení utichalo... přinejmenším na den, dokud si jeden či druhý člen posádky nezačal znovu myslet, že trolloky už nechali daleko za zády, a celý cyklus začal znovu.
Rand si všiml, že když členové posádky dají hlavy dohromady a začnou si špitat a mračit se, Tom Merrilin se od nich drží dál, i když obvykle poplácával lidi po zádech, vyprávěl vtipy a utahoval si z nich tak, že to i na rtech těch nejsedřenějších mužů vyvolávalo úsměvy. Tom tyto tajnůstkářské řeči ostražitě sledoval, ač přitom vypadal zcela zaujat zapalováním fajfky s dlouhou troubelí, nebo laděním harfy, či čímkoliv jiným, jenom ne tím, že by věnoval posádce sebemenší pozornost. Rand nechápal proč. Zdálo se, že posádka nedává vinu trojici, která se dostala na palubu s trolloky v patách, ale spíš Floranu Gelbovi.
První den dva bylo hubeného Gelba neustále vidět, jak zahání do kouta některého člena posádky a vypráví mu svou verzi událostí oné noci, kdy se Rand s ostatními nalodili. Gelbovo chování se měnilo od vychloubání ke kňučení a zase zpátky, a pokaždé, když ukázal na Toma nebo Mata, nebo, a to obzvlášť, na Randa, ohrnul rty a snažil se svalit vinu na ně.
„Jsou to cizinci,“ žaloval Gelb tiše a dával pozor na kapitána. „Co o nich víme? Ti trolloci přišli s nima, to o nich víme. Jsou s nima ve spojení.“
„Hrome, Gelbe, sklapni,“ zavrčel muž s vlasy staženými do culíku a malou modrou hvězdou vytetovanou na líci. Stáčel na palubě lano a pomáhal si přitom prsty u nohou a na Gelba se ani nepodíval. Všichni námořníci chodili i přes chladné počasí bosí, protože boty na vlhké palubě klouzaly. „Kdyby tě to mělo dostat z maléru, řek bys i o svý mámě, že je temná družka. Běž ode mě pryč!“ Plivl Gelbovi pod nohy a dál se věnoval lanu.
Celá posádka se pamatovala, jak Gelb špatně hlídal, a muž s culíkem mu odpověděl ještě tak nejslušněji. Nikdo s ním nechěl pracovat. Gelb zjistil, že dostává úkoly sám, všechny dost špinavé, jako oškrábat mastné hrnce v kuchyni nebo se po břiše plazit v podpalubí a v letitých nánosech špíny hledat, kudy sem zatéká. Brzy se přestal s lodníky bavit úplně. Ramena měl svěšená a halil se v ukřivděné mlčení – čím víc lidí se dívalo, tím ukřivděněji se tvářil, ale vyneslo mu to jenom bručení. Když však Gelbovi padly oči na Randa, Mata nebo Toma, mihla se mu v nich myšlenka na vraždu.
Když se Rand zmínil Matovi o tom, že by jim Gelb mohl dříve či později způsobit potíže, Mat se rozhlédl po člunu řka: „Můžeme věřit někomu z nich? Vůbec někomu?“ A pak se vydal najít místo, kde by mohl být sám, nebo aspoň tak sám, jak jen to jde na člunu měřícím od zdvižené přídě k zadnímu vazu, kde byla upevněna kormidelní vesla, třicet kroků. Mat od oné noci v Shadar Logothu trávil hodně času o samotě. Podle Randa nejspíš přemýšlel.
Tom poznamenaclass="underline" „Pokud přijdou potíže, chlapče, nebude to od Gelba. Aspoň zatím ne. Nikdo z posádky ho nepodpoří, a on nemá odvahu na to, aby něco zkusil sám. Ale ostatní, no...? Domon si skoro myslí, že trolloci pronásledují jeho osobně, ale ostatní začínají mít pocit, že nebezpečí je už minulostí. Mohli by se rozhodnout, že už toho mají dost. Jak to zatím vypadá, jsou na vážkách.“ Popotahoval si plášť a Rand měl pocit, že kontroluje schované nože – svou druhou nejlepší sadu. „Jestli se vzbouří, chlapče, nenechají za sebou cestující, aby o tom vyprávěli. Královnin výnos možná nemá tak daleko od Caemlynu velkou sílu, ale každý vesnický starosta by s tím něco udělal.“ Tehdy i Rand začal lodníky pozorovat tak, aby si toho nevšimli.
Tom dělal, co mohl, aby lodníky odvedl od myšlenek na vzpouru. Každé ráno a večer vyprávěl velmi květnatým slohem příběhy a mezitím jim zahrál každou písničku, o kterou si řekli. Aby podpořil své tvrzení, že Rand s Matem se chtějí stát jeho učedníky, každý den si vyhradil trochu času, kdy je učil, a to byla pro posádku taky velká zábava. Ani jednoho z nich samozřejmě nenechal sáhnout na svou harfu, a cvičení na flétnu zpočátku u kejlíře vyvolávalo bolestné mrkání a u posádky výbuchy smíchu, i když se snažili zacpat si uši.
Naučil hochy některé jednodušší příběhy, trochu akrobacie a samozřejmě žonglování. Mat si stěžoval, že toho po nich Tom chce moc, ale ten si foukl do knírů a na oplátku se na něj zamračil.
„Nevím, jak předstírat učení, chlapče. Buď něco učím, nebo ne. Marš! Dokonce i vesnickej balík by měl být schopnej udělat obyčejnou stojku. Tak nahoru.“
Lodníci, kteří zrovna nepracovali, se vždycky seběhli a dřepli si kolem trojice do kruhu. Někteří dokonce zkoušeli to, co Tom učil, a smáli se své vlastní neohrabanosti. Gelb stával sám, všechno zachmuřeně pozoroval a srdečně je všechny nenáviděl.
Hodnou část každého dne Rand strávil opíráním se o lanoví a zíráním na břeh. Ne že by opravdu čekal, jak uvidí, že se na říčním břehu náhle objevuje Egwain nebo někdo z ostatních, ale člun plul tak pomalu, že v to občas doufal. Mohli je dohonit, aniž by přitom štvali koně. Pokud vyvázli. Pokud byli stále ještě naživu.