Řeka plynula bez jediné známky života, kromě Spršky se na ní neobjevil žádný jiný člun. Ale nedalo se tvrdit, že na ní není nic k vidění, ani k divení. Kolem poledne prvního dne protékala Arinella mezi vysokánskými útesy, které se po obou stranách táhly na půl míle. A po celé délce byl kámen přitesán do postav mužů a žen vysokých na pětadvacet sáhů, s korunami, které je označovaly za krále a královny. V tomto královském průvodu si ani dvě sochy nebyly podobné, a první od poslední dělily celé dlouhé roky. Vítr a déšť ty na severním konci ohladily, až se jejich rysy téměř nedaly rozeznat, a jak člun plul na jih, rysy i podrobnosti byly stále zřetelnější. Řeka olizovala nohy soch, které již byly částečně, a místy i docela, omleté. Jak dlouho tu asi stojí, divil se Rand. Za jak dlouho může řeka ohladit tolik kamene? Nikdo z posádky ani nevzhlédl od své práce, viděli starobylé řezby už mnohokrát.
Jindy, když se východní pobřeží opět změnilo v plochou travnatou pláň, tu a tam porostlou houštinou, odrazilo se od čehosi v dálce slunce. „Co to může být?“ podivil se Rand nahlas. „Vypadá to jako kov.“
Kapitán Domon zrovna procházel kolem. Zastavil se, přimhouřil oči a zadíval se na ten záblesk. „To je kov,“ prohlásil. Stále vyslovoval slova spojeně, ale Rand už mu rozuměl, aniž by musel hádat. „To je kovová věž. Viděl jsem ji zblízka, tak to vím. Obchodníci na řece ji používají jako maják. Při našem tempu budeme za deset dní v Bílým Mostu.“
„Kovová věž?“ řekl Rand, a Mat, opírající se vsedě se zkříženýma nohama o sud, se probral ze svého zadumání a zaposlouchal se.
Kapitán kývl. „Jo. Podle toho, jak to vypadá a jak je to cítit na dotek, je to zářící ocel, ale není na ní ani šupinka rzi. Padesát sáhů vysoká bude, a velká jako dům. Není na ní ani škrábnutí a ani stopa po vstupním otvoru.“
„Sázím se, že vevnitř bude poklad,“ ozval se Mat. Vstal a zahleděl se ke vzdálené věži. Řeka zatím unášela Spršku kolem. „Myslím, že ji museli vyrobit, aby chránila něco cennýho.“
„Možná, mládenče,“ zabručel kapitán. „Ale na světě jsou divnější věci než tohle. Na Tremalkingu, to je jeden z ostrovů Mořskýho národa, je kamenná ruka deset sáhů vysoká, která čouhá z kopce a drží křišťálovou kouli velkou jako tohle plavidlo. Pokud má být někde poklad, tak to bude určitě v tom kopci, ale ostrovani tam nikoho nenechají kopat, a Mořskej národ se houby stará o něco, co nesouvisí s plachtěním na těch jejich lodích a pátráním po Coramoorovi, to je jejich vyvolenej.“
„Já bych kopal,“ prohlásil Mat. „Jak daleko je ten... Tremalking?“ Před věž vklouzlo několik stromů, ale_Mat se stejně díval, jako by ji stále ještě viděl.
Kapitán Domon pokrčil rameny. „Ale ne, mládenče, žádnej poklad se nevyrovná tomu vidět svět. Když najdeš hrst zlata nebo klenoty ňákýho mrtvýho krále, to je fajn. Ale touha vidět nový a zvláštní věci, to tě táhne k obzoru. V Tanchiku – to je přístav v Arythským oceánu – stojí část Panarchova paláce, postavená ještě ve věku pověstí, tak se to povídá. Je tam stěna s vlysem, na kterým jsou zvířata, který žádnej člověk nikdy neviděl.“
„Každé dítě umí namalovat zvíře, které ještě nikdy nikdo neviděl,“ namítl Rand a kapitán se uchechtl.
„Jo, mládenče, to umí. Ale umí dítě udělat kosti těch zvířat? V Tanchiku je mají, všechny spojený, jako byly v tom zvířeti. Stojí v jedný části Panarchova paláce, kam může každej zajít a kouknout se. Rozbití zničilo tisíce divů, a od tý doby tu bylo půl tuctu říší, možná víc, některý se dokonce vyrovnaly i říši Artuše Jestřábího křídla, a každá zanechala věci, který stojí za to vidět a najít. Světelné tyče a šňůrobřity a srdcekámen. Křišťálovou krajku pokrývající celej ostrov, která bzučí, když svítí měsíc. Horu celou vyhloubenou jako mísa a uprostřed ní stojí stříbrnej jehlan, sto sáhů na výšku, a každej, kdo přijde na míli k němu, umře. Zchátralý trosky a rozbitý kousky, věci, který se objevují na dně moře, věci, o kterejch se nezmiňují ani nejstarší knížky. Já sám jich pár nasbíral. Věcí, o kterých se ti ani nesnilo, na víc místech, než v životě uvidíš. To je to, co tě táhne dál.“
„My jsme v Pískopcích taky občas vykopali nějaké kosti,“ řekl Rand pomalu. „Divné kosti. Patřily rybě – aspoň já si myslím, že to byla ryba – velké jako tenhle člun. Někteří lidé říkali, že kopat v kopcích nosí smůlu.“
Kapitán si ho mazaně přeměřil. „Už myslíš na domov, mládenče, a to ses právě vydal do světa? Svět se ti dostane pod kůži. Vydáš se hledat západ slunce, počkej a uvidíš... a jestli se ještě někdy vrátíš zpátky, tvoje vesnice už nebude dost velká, aby tě udržela.“
„Ne!“ Rand sebou trhl. Jak to bylo dlouho, co si naposled vzpomněl na domov, na Emondovu Roli? A na Tama? Celé dny. Připadaly mu jako měsíce. „Já se domů vrátím, jednou, až to půjde. Budu chovat ovce jako... jako můj otec, a jestli odtamtud už nikdy neodejdu, tak to bude moc brzo. Není to pravda, Mate? Jakmile to půjde, vrátíme se domů a zapomeneme, že tohle všechno vůbec existuje.“
Mat se zjevnou námahou odtrhl zrak od věže, mizející nahoře proti proudu. „Cože? Aha. Ano, jistě. Pojedeme domů. Jistě.“ Obrátil se k odchodu a Rand slyšel, jak si pro sebe tiše mumlá. „Sázím se, že prostě nechce, aby se za pokladem vydal i někdo jinej.“ Zřejmě si neuvědomil, že promluvil nahlas.
Čtvrtý den cesty po řece zastihl Randa na vrcholku stěžně, seděl tam s nohama omotanýma kolem stěhů. Sprška se mírně kolébala, ale deset sáhů nad hladinou i lehké vlnění způsobovalo, že se stěžeň kymácel v širokých obloucích sem a tam. Rand zaklonil hlavu a smál se do větru, který mu dul do tváří.
Vesla byla vytažená a odsud člun vypadal jako nějaký dvanáctinohý pavouk, plahočící se dolů po Arinelle. Už byl tak vysoko i dřív, v korunách stromů doma ve Dvouříčí, ale tentokrát mu ve výhledu nebránily větve. Celá paluba, lodníci u opačin, muži na kolenou drhnoucí palubu, muži pracující s provazy a poklopy, vypadali tak zvláštně, když se na ně člověk díval shora, všichni byli takoví přikrčení a zkrácení, takže Rand strávil hodinu jenom tím, že je pozorovala pohihňával se.
Pořád ještě se pochechtával, když se na ně podíval, ale teď si víc všímal ubíhajících břehů. Opravdu mu to tak připadalo, že on sám stojí na místě – tedy kromě houpání dopředu a dozadu, samozřejmě – a břehy pomalu klouzají kolem, že na obou stranách pochodují stromy a kopce. On sám se nehýbal a kolem něj plul celý svět.
Z náhlého popudu vytáhl nohy ze stěhů přidržujících stěžeň a rozpřáhl ruce i nohy, vyrovnávaje tak kymácení lodi. Po tři celá zhoupnutí takto vydržel, pak to náhle bylo pryč. Máchaje kolem sebe rukama i nohama přepadl dopředu a zachytil se předního stěhu. Nohy mu visely podél stěžně, a na tom vratkém místě se držel pouze díky tomu, že rukama svíral stěh, ale smál se. Z plných plic vdechoval svěží, studený vítr a rozjařeně se řehtal.
„Mládenče,“ ozval se Tomův chraplavý hlas. „Mládenče, jestli si hodláš zlomit ten svůj pitomej vaz, tak ne abys mi přitom spadl na hlavu.“
Rand se podíval dolů. Tom visel na příčkách provazového žebříku těsně pod ním a odhodlaně si měřil poslední sáh. Jako Rand, i kejklíř nechal plášť dole. „Tome,“ zvolal Rand nadšeně. „Tome, kdy ses sem dostal?“
„Když jsi nedával pozor na lidi, kteří na tebe hulákali zdola. Ať shořím, chlapče, všichni si už mysleli, že ses dočista pomátl.“ Rand pohlédl dolů a s překvapením viděl, že ho všichni pozorují. Jenom Mat, sedící se zkříženýma nohama na přídi, zády opřený o stěžeň, se na něj nedíval. Dokonce i muži u vesel k němu zvedali zraky, takže přestali zabírat do taktu. A nikdo jim za to nespílal. Rand otočil hlavu a pod rukou se podíval na záď. Kapitán Domon stál u kormidelního vesla, pěsti jako šunky založené v bok, a mračil se na něj nahoru na stěžeň. Rand se obrátila zazubil se na Toma. „Takže chceš, abych slezl?“