Tom důrazně přitakal. „To bych velice ocenil.“
„Tak dobře.“ Rand přehmátl na předním stěhu a seskočil z vrcholku stěžně. Zaslechl, jak Tom spolkl nadávku, když svůj pád zastavil a zůstal za ruce viset na předním stěhu. Kejklíř se na něj mračil a jednu ruku měl nataženou, aby ho zachytil. Rand se na Toma zazubil znova. „Už jdu dolů.“
Švihl nohama nahoru a zahákl koleno za silný provaz, který se táhl od stěžně na příď, pak se zachytil ohbím lokte a pustil se rukama. Pomalu, avšak stále rychleji, klouzal dolů. Těsně nad palubou natáhl nohy a spustil se na příď před Mata, nakročil, aby znovu získal rovnováhu, a s rozpřaženýma rukama se obrátil čelem k zádi, jako to Tom dělával, když udělal salto.
Posádka mu zatleskala, ale Rand se překvapeně podíval dolů na Mata a na to, co Mat držel a před ostatními zakrýval vlastním tělem. Zakřivenou dýku se zlatou pochvou vytepanou do podivných značek. Jílec byl ovinutý jemným zlatým drátkem, hlavici tvořil rubín velký jako nehet na palci a záštita byla ve tvaru hadů se zlatými šupinami a vyceněnými zuby.
Mat dýku ještě chvíli vytahoval z pochvy a dával ji zase zpátky. Neustále si pohrávaje s dýkou, zvedl pomalu hlavu. V očích měl nepřítomný pohled. Náhle ho zaostřil na Randa, trhl sebou a zastrčil si dýku pod kabát.
Rand si dřepl na paty a ruce zkřížil na kolenou. „Kdes to sebral?“ Mat neříkal nic, jen se rychle rozhlédl, zda není někdo cizí nablízku. Byli kupodivu sami. „Tos nevzal ze Shadar Logothu, že ne?“
Mat na něj zíral. „To je tvoje chyba. Tvoje a Perrinova. Vy dva jste mě odtáhli od pokladu a já ji měl zrovna v ruce. Mordeth mi to nedal. Vzal jsem si ji, takže Moirainino varování o darech se jí netýká. Neříkej to nikomu, Rande. Mohli by se mi ji pokusit ukrást.“ „Nikomu to neřeknu,“ ujistil ho Rand. „Myslím, že kapitán Do mon je poctivý, ale na ostatní bych nesázel, zvlášť ne na Gelba.“ „Nikomu,“ naléhal Mat. „Ani Domonovi, ani Tomovi, nikomu. My dva jsme tu jediní, kdo z Emondovy Role zůstal, Rande. Nemůžeme nikomu důvěřovat.“
„Jsou naživu, Mate. Egwain i Perrin. Já vím, že jsou živí.“ Mat se tvářil zahanbeně. „Ale zachovám tvoje tajemství. Zůstane to jenom mezi námi dvěma. Aspoň si teď nemusíme lámat hlavu kvůli penězům. Můžeme ji prodat a do Tar Valonu můžeme jet jako králové.“
„Jasně,“ řekl Mat po chvíli. „Jestli budeme muset. Jenom to neříkej nikomu, než ti to dovolím.“
„Řekl jsem, že to neudělám. Poslyš, měl jsi ještě nějaké další sny od chvíle, co jsme přišli na palubu? Jako v Baerlonu? Tohle je poprvé, co se tě můžu zeptat, aniž by nás poslouchalo nejmíň šest lidí.“
Mat odvrátil hlavu a úkosem se na Randa podíval. „Možná.“ „Co tím myslíš, možná? Buď se ti něco zdálo, nebo ne.“
„Dobrá, dobrá, zdálo. Nechci o tom mluvit. Dokonce na to nechci ani myslet. K ničemu to není.“
Než některý z nich mohl říci něco dalšího, dorazil na palubu Tom s pláštěm přehozeným přes ruku. Vítr mu cuchal bílé vlasy a dlouhé kníry měl naježené. „Podařilo se mi přesvědčit kapitána, že ses nezbláznil,“ oznamoval, „že je to součást tvýho výcviku.“ Zachytil se předního stěhu a zatřásl jím. „Ten tvůj hloupej kousek, jak jsi sklouzl po provaze, pomohl, ale měl jsi štěstí, že sis nesrazil ten svůj pitomej vaz.“
Rand stočil oči na stěh a sledoval ho nahoru na stěžeň a přitom mu poklesla brada. Opravdu sklouzl dolů po tomhle. A seděl nahoře na...
Náhle se tam viděl, s rozhozenýma rukama a nohama. Zvysoka si sedl na palubu a tak tak se zarazil, aby sebou neplácl na záda. Tom ho zamyšleně pozoroval.
„Nevěděl jsem, že tak skvěle snášíš výšky, mládenče. Mohli bychom vystupovat v Illianu, Ebou Daru, dokonce i v Tearu. Lidi z velkejch měst na jihu mají provazochodce rádi.“
„My jedeme do...“ V poslední chvíli se Rand vzpamatoval a rozhlédl se, zda je nikdo nemůže slyšet. Několik lodníků je pozorovalo, včetně Gelba, jenž se mračil jako obvykle, ale nikdo nemohl slyšet, co si vykládají. „Do Tar Valonu,“ dokončil větu. Mat pokrčil rameny, jako by mu bylo naprosto lhostejné, kam mají namířeno.
„Teďka, mládenče,“ řekl Tom a přisedl si k nim, „ale zítra... kdo ví? Tak to u kejklířů chodí.“ Ze širokého rukávu vytáhl hrst barevných míčků. „A když už jsi zase dole, zapracujeme na tý trojitý výměně.“
Randovi se pohled zatoulal na vrcholek stěžně a on se otřásl. Co se to se mnou děje? Světlo, co? Musel to zjistit. Musel se dostat do Tar Valonu, než se opravdu zblázní.
25
Kočovníci
Bela se ploužila pod bezzubým sluncem, jako by tři vlci, kteří klusali kousek stranou, byli jenom vesničtí voříšci, ale to, jak po nich občas hodila očima, až bylo vidět bělmo, ukazovalo, že nic takového si ve skutečnosti nemyslí. Egwain na jejím hřbetě měla přesně stejné pocity. Neustále vlky sledovala koutkem oka a občas se obracela v sedle, aby se ohlédla. Perrin si byl jist, že hledá zbytek smečky, i když to pokaždé, když něco takového naznačil, rozhořčeně popřela. Popírala, že by se bála vlků běžících vedle nich, popírala, že by si dělala starosti s tím, co má zbytek smečky za lubem. Popírala to a neustále byla ve střehu, měla ostražitý výraz a neklidně si olizovala rty.
Zbytek smečky byl daleko, o tom ji mohl ujistit. A k čemu, i kdyby mi uvěřila? Zvlášť, kdyby mi uvěřila. Tenhle košík s hady nehodlal otevírat, dokud nebude muset. Nechtěl ani pomyslet na to, jak to ví.
V kožešinách oděný muž klusal před nimi, občas sám vypadal skoro jako vlk, a když se na dohled objevili Strakuše, Hopsal a Vichr, ani se neohlédl, i když to také poznal.
Oba vesničané z Emondovy Role se onoho prvního rána probudili za svítání a zjistili, že Elias kuchtí dalšího králíka, přičemž je bezstarostně pozoroval. Kromě Strakuše, Hopsala a Vichra nebyli v dohledu žádní jiní vlci. V bledém světle začínajícího dne bylo pod rozsochatým dubem stále ještě šero a holé stromy za ním vypadaly jako prsty ohlodané až na kost.
„Jsou tu někde kolem,“ odpověděl Elias, když se Egwain zeptala, kam odešel zbytek smečky. „Dost blízko, aby nám mohli přijít na pomoc, kdyby to bylo nutný. A dost daleko, aby se vyhnuli trablům s lidma, do kterých se dostaneme. Když jsou dva lidi spolu, dřív nebo pozdějc se nějaký trable vždycky objeví. Kdybychom je potřebovali, budou tady.“
Jak Perrin trhal kousky pečeného králíka, rozbřesklo se mu v hlavě. Směr, jenž si matně uvědomil. Jistě! To je směr, kde... Horká šťáva z králíka náhle ztratila všechnu chuť. Kousl do jedné z hlíz, které Elias pekl ve žhavém popelu – chutnaly trochu jako tuříny – ale chrť k jídlu ztratil.
Když se vydali na cestu, Egwain trvala na tom, že se všichni budou v jízdě střídat, a Perrin se s ní ani nenamáhal pohádat. „Nejdřív ty,“ oznámil jí.
Kývla. „A pak ty, Eliasi.“
„Moje nohy mi docela stačí,“ prohlásil Elias. Podíval se na Belu a kobylka zakoulela očima, jako by byl jedním z vlků. „Kromě toho si nemyslím, že by chtěla, abych na ní jezdil.“
„To je nesmysl,“ opáčila pevně Egwain. „Nemá smysl si kvůli tomu stavět hlavu. Jediná rozumná věc je, aby každý z nás chvíli jel. Podle tebe máme před sebou ještě dlouhou cestu.“
„Řekl jsem ne, děvče.“