Egwain se zhluboka nadechla a Perrin by byl rád věděl, jestli se jí podaří šikanovat Eliase tak, jak to dělala jemu, když si uvědomil, že tu stojí s otevřenými ústy a mlčí. Elias se na ni díval, jenom se díval těma žlutýma vlčíma očima. Egwain před kostnatým mužem ustoupila, olízla si rty a ještě o krok couvla. Než se Elias otočil, couvala celou cestu k Bele a vyškrábala se jí na hřbet. Jak se muž obracel a zamířil k jihu, Perrin měl dojem, že i jeho úsměv připomíná vlčí úsměv.
Tři dny takto putovali, celý den šli a jeli na jih a na východ a zastavovali se teprve, až padl soumrak. Elias spěchem městských lidí zjevně opovrhoval, ale také nebyl na marnění čas, když bylo třeba někam dojít.
Tři vlci byli k vidění jen zřídka. Každou noc přicházeli na chvíli k ohni, a i přes den se občas nakrátko ukázali, objevili se opodál, když to člověk nejméně čekal, a stejným způsobem zmizeli. Perrin však věděl, že tam jsou, i kde jsou. Věděl, kdy se vydali dopředu prozkoumat stezku a kdy sledovali jejich stopy vzadu. Poznal, kdy opustili svá obvyklá loviště a Strakuše poslala smečku zpátky, aby na ni počkala. Občas mu trojice vlků mizela z myšlenek, ale již dávno předtím, než je mohl znovu zahlédnout, si uvědomoval, že se vracejí. Dokonce i když se stromy postupně ztrácely a zůstaly jen od sebe vzdálené háje oddělené širokými pásy suché trávy, byli vlci jako duchové, když nechtěli být viděni, ale Perrin by na ně stejně mohl kdykoliv ukázat prstem. Nevěděl, jak to ví, a snažil se sám sebe přesvědčit, že to si s ním jenom pohrává jeho představivost, ale k ničemu to nebylo. Stejně, jako to věděl Elias, věděl to i Perrin.
Snažil se na vlky nemyslet, ale oni se mu přesto vkrádali do myšlenek. Od chvíle, kdy se setkali s Eliasem a vlky, se mu už o Ba’alzamonovi nezdálo. Pokud si po probuzení ze svých snů něco pamatoval, byly to obyčejné věci, které by se mu stejně dobře mohly zdát doma... před Baerlonem... před Jarnicemi. Obyčejné sny – s jedním nádavkem. V každém snu, který si pamatoval, byla chvíle, kdy se narovnal od výhně mistra Luhhana, aby si otřel pot z čela, nebo se obrátil od tance s dívkami na Trávníku, nebo zvedl hlavu od knihy před krbem, a ať byl venku či pod střechou, nedaleko něj stál vlk. Ten vlk k němu vždycky stál zády, a Perrin vždycky věděl – ve snech to byla zřejmě zcela normální věc, dokonce i u večeře v síni Alsbet Luhhanové – že vlk se žlutýma očima dává pozor na to, co by mohlo přijít, stráží ho před tím, co by mohlo přijít. Pouze když byl úplně vzhůru, mu ten sen připadal zvláštní.
Tři dny cesty se Strakuší, Hopsalem a Vichrem měli dostatek králíků a veverek a Elias jim ukazoval rostlinky, z nichž Perrin poznal jen pár, které se hodily k jídlu. Jednou králík vyskočil Bele zpod kopyt, a než Perrin stačil nasadit kámen do praku, Elias ho dostal tesákem na dvacet kroků. Jindy Elias srazil vypaseného bažanta šípem do křídla. Jedli mnohem lépe, než když byli sami, ale Perrin by se byl raději vrátil k odměřeným dávkám, kdyby to mělo znamenat jinou společnost. Nebyl si jistý, jak se cítí Egwain, ale on by klidně hladověl, kdyby se mohl obejít bez vlků. Tři dny, do onoho odpoledne.
Před nimi stál háj, větší než většina těch, co viděli, měřil dobré čtyři míle napříč. Slunce sedělo nízko na západě a na jejich pravou stranu vrhalo protáhlé stíny. Zvedal se vítr. Perrin cítil, jak vlci přestali přebíhat za nimi a beze spěchu se vydali dopředu. Větřili, avšak necítili žádné nebezpečí. Egwain právě jela na Bele. Nastal čas poohlédnout se po vhodném tábořišti na noc, a lesík před nimi k tomu vypadal jako stvořený.
Jak se přiblížili ke stromům, vyrazili z úkrytu tři mastifové, hafani s velkou tlamou, vysocí jako vlk a mnohem těžší, měli ohrnuté pysky a hluboce, dunivě vrčeli. Zastavili se, jakmile se dostali na otevřené prostranství, ale od trojice lidí je oddělovalo slabých šest sáhů a v tmavých očích jim svítila chuť zabíjet.
Bela, už tak dost neklidná kvůli vlkům, zaržála a málem shodila Egwain na zem, ale Perrin měl vmžiku roztočený prak. Na psy nebylo třeba používat sekeru, kámen do žeber zahnal i nejhorší psisko.
Elias ho pokynem ruky zarazil, aniž by odtrhl oči od napjatých psů. „Šššt! Teď ne!“
Perrin se na něj zmateně podíval, ale nechal ruku s prakem klesnout. Egwain se podařilo zvládnout Belu a obě s kobylkou psy ostražitě pozorovaly.
Mastifové měli zježenou srst na hřbetě a uši přitisknuté k hlavě a jejich vrčení znělo jako zemětřesení. Náhle Elias zvedl prst k rameni a hvízdl. Dlouhé, pronikavé hvízdání stoupalo výš a výš a pořád nekončilo. Vrčení postupně ustalo. Psi ustupovali, kňučeli a obraceli hlavu, jako by chtěli jít, ale něco jim v tom bránilo. Oči stále upírali na Eliasův prst.
Elias pomalu sklonil ruku, a s ní klesal i hvízdavý tón. Psi ho následovali, až leželi na břiše s vyplazeným jazykem. Všichni tři vrtěli ocasem.
„Vidíte,“ řekl Elias a vydal se ke psům. „Zbraně nejsou nutný.“ Mastifové mu lízali ruce a on je škrábal na širokých hlavách a tahal je za uši. „Vypadají hrozivěji, než ve skutečnosti jsou. Měli nás zastrašit, nekousli by nás, pokud bychom se nesnažili projít do lesa. Stejně, teď už si s tím nemusíme dělat starosti. K další houštině to klidně stihneme, než se úplně setmí.“
Když se Perrin podíval na Egwain, měla otevřená ústa. Teď ústa zavřela, až jí cvakly zuby.
Elias, stále poplácávaje psy, pozoroval lesík. „Budou tu Tuatha’ani. Kočovníci.“ Když na něj oba nechápavě zírali, dodaclass="underline" „Cikáni.“
„Cikáni?“ vyjekl Perrin. „Ty jsem chtěl vždycky vidět. Tábořívali přes řeku proti Tarenskýmu Přívozu, ale do Dvouříčí, pokud vím, nikdy nechodili. Ani nevím proč.“
Egwain si odfrkla. „Možná proto, že lidi z Tarenského Přívozu jsou stejní zloději jako sami Cikáni. Bezpochyby neskončí, dokud se navzájem neoberou úplně dohola. Eliasi, jestli jsou nablízku opravdu Cikáni, neměli bychom jet dál? Nechceme, aby nám ukradli Belu, a... no, nic jiného nemáme, ale každý ví, že Cikáni ukradnou cokoliv.“
„Včetně dětí?“ zeptal se suše Elias. „Unášejí děti a to všechno?“ Elias si odplivl a Egwain se začervenala. Ty povídačky o dětech občas slýchávala, ale většinou od Cenna Buie nebo od některého z Coplinů či Congarů. Ty ostatní znali všichni. „Z Cikánů je mi občas špatně, ale nekradou o nic víc než ostatní lidi. A mnohem míň než někteří, co znám.“
„Brzo se setmí, Eliasi,“ ozval se Perrin. „Musíme se někde utábořit. Proč ne u nich, jestli nás nechají?“ Panímáma Luhhanová měla Cikánem spravený hrnec, o kterém tvrdila, že je lepší než nový. Pantáta Luhhan sice nebyl zrovna šťastný, když jeho žena chválila drátenickou práci, ale Perrin chtěl vidět, jak se to dělá. Elias však váhal, čemuž Perrin nerozuměl. „Je tu snad nějaký důvod, proč bychom neměli?“
Elias zavrtěl hlavou, ale podle nahrbených ramen a stisknutých rtů pořád váhal. „Klidně můžeme. Jenom si nevšímejte toho, co budou říkat. Spousty hloupostí. Kočovníci většinou dělají všechno možné, ale občas nadejde čas na obřadnost, takže dělejte všechno po mně. A dávejte si pozor na ty svý tajností. Svět nemusí vědět všechno.“
Psi se ploužili kolem nich a vrtěli ocasy a Elias je vedl do lesíka. Perrin cítil, jak vlci zpomalili, a poznal, že nepřijdou. Ze psů strach neměli – vlci opovrhovali psy, kteří obětovali svobodu za možnost spát u ohně – ale lidem se vyhýbali.
Elias kráčel s jistotou, jako by znal cestu, a uprostřed lesíka se objevily vozy Cikánů, roztroušené mezi duby a bílými jasany.
Jako každý z Emondovy Role, i Perrin toho o Cikánech hodně vyslechl, i když žádného nikdy neviděl, a tábor dokonale splnil jeho očekávání. Cikánské vozy, to byly domky na kolech, vysoké dřevěné bedny, nalakované a pomalované zářivými odstíny červené, modré, žluté a zelené, i barvami, které Perrin ani neuměl pojmenovat. Kočovníci se zabývali zcela všedními věcmi, jako bylo vaření, šití, péče o děti či spravování postrojů, ale oděvy měli ještě barevnější než vozy – a zdánlivě náhodně vybrané. Jednou kabát a spodky, jindy šaty a vlňák, ladily, až oči přecházely. Vypadali jako motýlci na louce plné květin.