„Zcela správně! I já si snadněji budu moci uspořádat myšlenky, neovládám angličtinu tak dobře jako vy.“
Vitarkananda se spokojeně uklonil a začal překládat Giri-nův výklad do jakési melodické, Girinovi naprosto neznámé řeči. Přítomní přikyvovali, někteří si vyměňovali pohledy.
„Mnohé teze indické filosofie se nám nyní, poté co evropská věda učinila obrovský krok dopředu, jeví v novém světle,“ pokračoval Girin. „Vezmeme-li učení o stěhování duší, převtělování z jedné bytosti do druhé, pak z hlediska dědičnosti můžeme my, materialisté, souhlasit s tím, že dochází k věčnému předávání mechanismů dědičnosti. Tyto mechanismy jsou v pohlavních produktech a znamenají skutečně nesmrtelnost druhu, předávání štafety života jedním jedincem druhému, a v tomto smyslu jsme všichni vzdálenými bratry a již mnohokráte jsme se rodili a umírali jako články velkého řetězu druhu, nesouce v sobě pamět pokolení, jejich přizpůsobovací instinkty. Pokud jde o nekonečné opakování jednoho a téhož, říkejte si tomu jak chcete, duše nebo astrální tělo, zhuštění jakési zvláštní matérie, s tím už souhlasit nemůžeme. Neexistují-li na světě dva totožné atomy, jak může být opakován takový nadmíru složitý organismus, takové jemné ústrojenství nervů, jako je člověk? Každý život je neopakovatelný sám o sobě a zároveň je věčný, nebo alespoň dlouhotrvající, jak do budoucna natažený řetěz vzájemně se nahrazujících a znovu a znovu se rodících individuí.
A opět tři Indové sedící ve skupince na levém kraji pohovky si po profesorově překladu vyměnili pohledy. Pochmurný, nedůvěřivý úsměv se sotva znatelně objevil na ústech nejstaršího z nich.
,A ještě jeden pojem, který vytušila staroindická filosofie, pojem karmy, to je mechanismu, který oplácí a odměňuje za přečiny a zásluhy z minulých existencí člověka. Víme nyní, že na mechanismy dědičnosti, jejichž nositeli jsou pohlavní buňky, mají vliv, i když ne hned a také ne přímo (mimochodem tak působí i vaše karma — není to shoda, ale odraz reality), život předků, nemoci. To vše se odráží v dědičnosti a určuje nejen fyzickou, ale i psychickou podstatu člověka. V tomto smyslu je přijatelné i další rozvíjení učení o karmě, o karmě celých národů. Odmítáme však a považujeme za hluboce nesprávnou neodvratnost karmy, kterou zvrátit není v silách boha ani člověka. Znalost zákonů dědičnosti, vytváření zdravého života, to vše je v rukou člověka, ne ovšem jednotlivce, ale společnosti. A proto karma pro budoucí pokolení může být uvědoměle opravena a odvrácena.“
„Karmu uvědoměle opravuje sám pro sebe mudrc, který poznal zákony spravedlivého života,“ namítl po skončení překladu Vitarkananda.
„Nemůže však opravit to, co se nahromadilo v minulosti, co visí nad jeho hlavou jako hrozná odplata, a to nejen nad jeho hlavou, ale i nad hlavou celého národa, tak to vyplývá z vašeho učení. A my jsme toho názoru, že vše zděděné z minula může a musí být opraveno, je jen třeba vědět jak. A že je takové poznání možné, sotva budete chtít popřít!“
Indové si opět vyměnili pohledy. Kdosi polohlasně pronesl několik slov. Girin pokračoval v analýze nejdůležitějších výchozích bodů indické filosofie, odhaloval přitom jejich dialektickou podstatu a odhazoval náboženskou slupku. Mezi jeho posluchači bylo patrné stále větší oživení…
Po svém projevu Girin ustoupil k rohu balustrády a začal si prohlížet umně propletené rytiny na mramorových hranolech její spodní částí. Bylo zbytečné, aby naslouchal hovoru, protože nerozuměl ani slovu.
Indové mluvili tlumeně, jeden po druhém, nevpadali druhému do hovoru a nezvyšovali hlas. Sluhové přinesli podnosy plné vysokých pohárů se studeným nakyslým nápojem podobným limonádě. Girin s požitkem vyprázdnil svůj pohár. Z přítomných si hned ten a hned onen pozorně prohlížel ruského lékaře. Girin se v duchu tázal, podařilo-li se mu objasnit, jak je již nutné vzájemné porozumění mezi dědici mohutných myšlenkových proudů Indie a současnou materialistickou vědou. Možná že jeho projev nevyšel tak, jak by měl. Chyběla příprava. Měl si načrtnout hlavní myšlenky anglicky, je v této řeči špatným řečníkem, ale kdo mohl tušit…
Jeho úvahy přerušil stařešina. Povstal za přispění svých dvou sousedů z křesla, uklonil se Girinovi a pronesl několik vět.
„Moji přátelé děkují ruskému vědci za moudrou řeč,“ přeložil profesor. „Vyslechli jasný výklad o vztahu materialisty k filosofickému myšlení a k některým zvláštnostem indické vědy postižitelné rozumem. Veliká protichůdnost názorů je nepoděsila, již dávno jsme porozuměli dialektice života. A co více, tato protichůdnost dává naději na hluboké pochopení a na společné zkoumání některých otázek.“
„Moji přátelé,“ pokračoval Vitarkananda po krátkém přerušení, „vám nabízejí pomoc ve všem, co budete chtít poznat za svého pobytu tady nebo v jiných městech Indie. Považu-jete-li za vhodné pohovořit si ještě s námi, rádi se znovu sejdeme. Chcete-li si nás poslechnout, určete námět besedy. Nyní však jsou moji přátelé nuceni nás opustit.“
Girin se rozloučil s každým zvlášť podle indického zvyku úklonem nad sepjatýma rukama. Hostitel šel vyprovodit hosty a požádal Girina, aby se ještě na několik minut zdržel. Vitarkananda se zanedlouho vrátil.
„Musím říci,“ promluvil první Vitarkananda, „že ani jeden z mých evropských přátel nebyl ještě poctěn takovou pozorností. I když jste hovořil ostře, viděl jste, že vás moji přátelé správně pochopili.
„Jsem za to velmi vděčný,“ řekl Girin. „Vím, že můj projev byl chudý co do slov, protože nejsem příliš silný v angličtině, ale mé upřímnosti přesto správně rozuměli. Dovolíte-li, připravím si seznam otázek, které bych rád položil vám a vašim přátelům. Můj pobyt zde je časově velmi omezený.
„Proč byste jej nemohl prodloužit?“
„Pokusím se o to.“ „Díky! A ještě jednu otázku: to na vaš; žádost pátrá Da-járám po staré legendě o černé koruně a o tažení Iskandera dt Indie?“
„Je to prosba mého přítele, geologa Iverněva. Ale i já sám se velmi zajímám o nalezení spisu o této legendě.“
„Dobrá, pomůžeme vám také v pátraní. Chtěl bych podotknout, že staré legendy o Iskanderovi sbírá a studuje jeden japonský profesor, který přijel do Indie před čtyřmi léty. Slyšel jsem o tom od svých kolegů.“
„A jak se tento vědec jmenuje?“
„Přesně se nepamatuji. Zdá se mi, že Kodzima, či tak nějak. Mohu však zjistit, kde nyní je, a spojit vás s ním.“
„Raději nás neseznamujte.“
Vitarkananda se úkosem podíval svýma vševědoucíma očima:
„Rozumím. Bojíte se, abyste nepřipoutal pozornost těch…, co pronásledují italského malíře. Dobře. Jste však unaven, je načase, abychom zavolali Dajáráma. Mimochodem, nebudete se zlobit, jestliže si s ním pár minut promluvím? Zdá se mi, že on i Tillottama by měli odtud odjet do Dillí,“ důvěrně uzavřel profesor.
Vitarkananda se otočil a zmizel. Girin se opřel na temném balkóně lokty o chladivý kámen a jeho myšlenky se znovu vrátily ke krystalům zasazeným v černé koruně.
Kapitola 6
SPADLA HVĚZDA
„Vypadáš vesele, Ivane! Gratuluju ti k vítězství!“
„Nebylo to vítězství, miláčku. Ale podařilo se mi vysvětlit pozici materialisty a dát na srozuměnou, že materialista není zbožňovatel ustrnulé hmoty. Indičtí dialektici mě pochopili a porozumění, to je základní v lidských vztazích.“