„Hurá! Pojedeme to oslavit na oceán!“
„Tam jsou žraloci! Hnusná havěť!“
„Vezmeme si jako průvodce Césara a Leu. Budou mít nože a budou v potápěčském. Mimochodem, i já mám za sebou malé vítězství: předváděla jsem naši gymnastiku v taneční škole a byla jsem pozvána k vystoupení v televizi.“
Uchopil ji a vyzvedl na rukou.
„Ivane, zvykni si na to, že už jsi ženatý, už nemusíš dělat takové hlouposti!“
„Nechci si zvyknout na to, že jsem ženatý,“ Girin se usmál.
Na Iverněvův návrh se manželský pár Girinových ubytoval v jeho malém domku. Z velvyslanectví přišel pokyn, aby se Iverněv vypravil do Dillí, jakmile bude schopen letu. Girin se rozhodl strávit v Madrásu ještě několik dní a odvolal plánovanou návštěvu Kalkaty. V době, kdy nebyl zaneprázdněn zasedáními, jezdil k Vitarkanandovi. Profesor jej přijímal v rozsáhlé knihovně bud sám, nebo v přítomnosti dvou až tří filosofů, svých přátel. Jednou, když se k nim připojil Dajá-rám, poznal Girin ze sochařova chování, jaké úctě se těšili jeho skromní spolubesedníci.
O večerech přicházeli k Iverněvovi Italové a Ramamurtí s ženou. Césare uprosil Simu, aby ji směl portrétovat. Za dva dni poté také Ramamurtí přinesl své náčiní. Oba umělci soupeřili v rychlosti a přesnosti náčrtků.
Teprve šestého dne se Girinovi a Simě podařilo najít si čas k cestě na výstavu, kde byla Ramamurtího Apsara.
Dva dny před svým odjezdem pozval Iverněv Girina a Césara k sobě, aby si s nimi promluvil o černé koruně.
Tři muži se sešli o samotě v jeho pracovně.
Iverněv tentokrát do všech podrobností pověděl Césarovi o událostech v Leningradě a v Moskvě před návštěvou De-ragaziho a během ní a nesmlčel přitom ani svou osobní tragédii.
Potom Girin vyložil fakta a dohady o šedých krystalech a zdůraznil, že po uloupení kamenů v Leningradě mohou vědě posloužit už jen ty, které se uchovaly v černé koruně.
„Připusťme, že vaše domněnky jsou správné,“ řekl Ital a svraštil čelo v záplavě dýmu, „a že šedé krystaly působí na paměť. Jaký však má smysl honit se za nimi po celém světě a obětovat na to obrovské peníze? Je to snad důležité, když člověk, k jehož hlavě přiložíme krystal, zírati paměť?“
„Ano, dokonce to nejdůležitější,“ odpověděl Girin. „V tom je také jádro věci. Oč jim jde? Nevíme přesně. Ale bylo by například možné udělat z normálních zdravých lidí poslušné automaty.“
„Rozumím, rozumím,“ vykřikl Césare, „člověk, který ztratil paměť, se může stát automatem!“
„Pokud ji ztratí úplně, není k ničemu, protože absolutně bez paměti nemůže existovat. Je-li však ztráta částečná, mů-že-li být spolehlivě regulována — jistě víte, co by to znamenalo.“
„Proto se tedy honí za korunou. Může jim přinést ohromné peníze!“
„Koruna může přinést i pěkné peníze vám, rozhodnete-li se ji prodat těmto,lovcům,“ řekl Girin, „i když jsem přesvědčen, že smečka Deragaziho si najde cestu, jak se vás zbavit, jen co jim ten klenot ukážete. Nechci vás o ničem přesvědčovat, ale já jsem toho člověka viděl!“
Dřív než na to mohl něco říci, objevila se v rozhrnutém závěsu dveří Lea:
„Vážení pánové, právě dorazili manželé Ramamurtíovi! Tillottama bude tančit! Vrátila se zrovna z vystoupení v televizi v tanečních šatech a s magnetofonem. Honem pojďte!“
„Pojďme,“ usmál se Girin, „ať signor Pirelli nepospíchá s rozhodnutím. Bude velmi odpovědné a já bych se je chtěl dovědět v konečném znění…“ Uchopila jej za ruku a pevně se přitiskla k jeho rameni…
Sima vyrazila vstříc Girinovi:
„Ivane, uvidíme teď Tillottamu tančit, to je báječné!“
Tillottamu nepřivedly do rozpaků malé rozměry pokoje. Naopak, její pohyby, jakoby sevřené těsným prostorem, nabyly pružnosti, síly, hbitosti nikdy divákem nevídané. Z magnetofonu se linulo pro Evropana těžko zachytitelné předivo dvojích rytmů oddělených táhlými, chvějivými tóny strunných nástrojů.
Sima vzrušena a se zatajeným dechem sledovala oživlou apsaru a netušila při tom, že Tillottama předvádí vlastní improvizaci.
Časná tropická noc za oknem náhle zazářila měsíčním svitem. Dajárám zhasl, rozevřel široké okno a Tillottama pokračovala v tanci za měsíčního svitu tak jasného, že nezměk- čoval, ale spíše výrazněji odstínil každý nejmenší pohyb tanečnice, jejích nyní takřka černých rukou a jakoby z tmavého dřeva vyřezaných jemných rysů její tváře …
Píseň dozněla a v tichu se ozvalo ostré klapnutí vypnutého magnetofonu. Všichni chvíli mlčeli, očarováni nevšední podívanou a nezvyklou melodií.
Ramamurtí se začal loučit a zvedli se i tři Italové, kteří se nabídli, že odvezou indické přátele domů. Iverněv, jenž stále ještě užíval výsad nemocného, vyšel na verandu a Sima s Girinem sestoupili do zahrady, aby vyprovodili hosty k bráně. Vůz Italů stál opodál pod jasně zářící svítilnou, kolem níž jako vždy rychle kroužil mrak nočního hmyzu. Kousek dále, u druhé svítilny, seděli na lavičce pod stromy nějací lidé.
Sima poslala odcházejícím vzdušný polibek a namířila k domu. Cestička byla úzká a Girin kráčel za Simou pohroužen do jakýchsi úvah a jednoslabičně přitakával jejím pochvalám o Tillottamině umění. Sima se otočila a podívala se šikmo a zespodu na muže. Tento pohled připadal Girinovi, sám nevěděl proč, neodolatelný.
Pojednou zaznělo z ulice hluché plesknutí připomínající zvuk vylétnuvší zátky u láhve šampaňského, potom další a hned nato se ozval mužský výkřik vyjadřující zděšení, zuřivost a bolest. Za několik vteřin bylo slyšet pronikavé prásknutí výstřelu z automatické pistole, křik a další výstřely v rychlém sledu za sebou. Girin a Sima se vrhli k vratům a Iverněv, ještě zesláblý po nemoci, běžel po schodech, kde upadl a skutálel se na cestu s odřenýma rukama a obličejem. Na ulici se rozléhaly výkřiky, dupot bosých a obutých nohou. Od okamžiku, kdy se rozloučil s přáteli, uplynulo sotva víc než tři minuty.
Ve chvíli, kdy Sima s mužem zmizeli za vraty, bylo pět odcházejících návštěvníků obráceno tvářemi k nim a mávalo jim na rozloučenou. První se otočila Tillottama a tu zpozorovala v hloučku lidí seskupených kolem lavičky pod stromem povědomý profil s dlouhým, jakoby sraženým nosem.
„Ahmed!“ blesklo jí hlavou a zachvěla se zpola zapomenutou nenávistí. Ale tvář zmizela, zastíněna dvěma mladíky v širokých a pestrých volně splývajících košilích. Tillottama sevřela Dajárámovu ruku. Znepokojeně se naklonil a tázavě se podíval do jejího zbledlého obličeje.
„Odjeďme rychle!“ poprosila tiše Tillottama.
Lea vstoupila do vozu, spustila startér a otevřela dvířka, naznačujíc Tillottamě, aby se posadila.
Současně skupinka lidí namířila od lavičky ke svítilně, pod níž stál vůz. Dříve než někdo stačil postřehnout, co se děje, vytáhl jeden z nich zpod košile pistoli s dlouhou hlavní, s žebrovaným tlumičem na konci ústí. Něco plesklo o kraj auta a zavadilo o Tillottamin bok. Aby zakryla Tillottamu, vrhla se Sandra dopředu s rukama nataženýma za zády, tak jak to dělá křídly kvočna, když chce ochránit kuřata. Pleskl druhý výstřel. Kulka prolétla Sandřinou rukou a zasáhla Tillottamu. Obě ženy se sesuly jako podkoseny. Vteřinu předtím vydal Dajárám ze sebe zvířecí skřek a vyřítil se proti střílejícím. Jeden z vrahových kumpánů nastavil sochaři nohu. Dajárám upadl na asfalt u samých nohou člověka s pistolí. Ale přece jen stačil uchopit vraha za nohy, strhl jej na sebe a sevřel ho, pokoušeje se vyrvat ničemovi zbraň. Césare, který se snažil zvednout raněné ženy a byl celý zbrocen jejich krví, složil zuřivou ranou druhého banditu a sklonil se nad Dajárámem, přičemž nepostřehl, že třetí zlosyn, starší a dosud nepozorovaný v tmavém obleku, napřáhl nad ním ostrou tenkou dýku. Stačil zlomek vteřiny, a dýka by se zabodla pod lopatkou a projela srdcem, ale na pomoc už přišla Lea se svou těžkou automatickou pistolí, kterou stále nosila při sobě od onoho dne, kdy byl Césare napaden. Bez váhání vystřelila přímo do černovousého obličeje. Zalit krví, bandita se zhroutil a tupě udeřil hlavou o kámen podstavce svítilny. Zbylí bandité se stáhli dozadu a ten, který střílel, se se zoufalým úsilím vymanil ze železných rukou Dajárámových a uštědřil mu strašný úder pistolí do zátylku. Ramamurtí bezvládně rozhodil ruce s roztaženými prsty a zhroutil se na asfalt. Vrah bleskurychle vyklouzl zpod něho a zdvihl zbraň. Lea znovu vystřelila, ale ruka se jí zachvěla a kulka zasáhla vraha do břicha. Ohnul se a zavyl. Lea, o níž se pokoušela mdloba z hrůzy a odporu, vystřelila ještě jednou. Vytí ustalo, vrah bez hlesu dopadl na zem před Italkou. Odhodila pistoli a zakryla si oči. Césare stále ještě zápasil s banditou v pestré košili. Chtěl běžet k Tillottamě a k Sandře, ale nemohl pustit nepřítele. Ze všech stran se sbíhali lidé. Rozčilením funící dav obstoupil jako stěna místo, kde spolu v prachu zápasili Césare a bandita.