„Pomozte mi, chopte se ho!“ vykřikl Césare známá mu indická slova.
Vyzáblý dravci obličej se znetvořeným nosem se vynořil za davem.
„Co stojíte? Bijte proklaté Angličany!“ zařval neznámý v urdštině, tamilštině a hindštině. „Pohleďte, memsahib zví-řecky ubila dva našince!“
Ten, v němž Tillottama vytušila Ahmeda (a byl to skutečně on), si to vypočítal správně. Dav zahučel a pohnul se směrem k zkamenělé Lee a k Césarovi, který ještě pořád zápasil. Právě v tomto okamžiku vyběhl z vrat Girin. S rozvahou válečného lékaře odhadl situaci a rychle přikročil k oběma ženám ležícím na sobě. Ležely pokojně jak děti překvapené spánkem a tento náhlý klid byl předzvěstí toho nejhoršího. V běhu se otočil a prohodil k Simě rusky:
„Utíkej k Mstislavovi, zavolej policii! Co nejrychleji!“
Zlehka nadzdvihl Sandru a rychle se přesvědčil, že kulka, která poranila ruku a sklouzla po žebru, způsobila jen otřes. Uložil raněnou na sedadlo automobilu a poklekl u Tillottamy. Rty krásné tanečnice, před třemi minutami ještě tak svěží, byly sinalé, popelavý nádech se rozestřel po snědé kůži. Z dětsky pootevřených úst stékala tmavá stružka krve a rozlévala se po asfaltu.
Bohaté zkušenosti z války Girinovi umožnily, aby okamžitě zjistil, že zranění je smrtelné. Skokem byl na nohou, ještě včas, aby velitelským posunkem zarazil dotírající dav. Popadl mladého banditu za ruku, odtrhl jej od malíře a postavil jej. Bandita změkl a vytřeštěnýma očima zíral na Girina. Césare se zdvihl a ztěžka dýchaje přistoupil k Lee, silně s ní zatřásl a cosi zakřičel italsky.
Ahmed postoupil dopředu, ukázal na Girina a na Leu a zařval s vyceněnými zuby a koulejícíma očima jak z příšerného snu. Jeho zvednutá ruka svírala zahnutý kinžál. Další nože se objevily v tmavých pěstích shromáždění. Girin upřel na Ahmeda soustředěný, jak olovo těžký pohled. Pákistánec zmlkl, spustil ruku a potom zavřel oči. Divoké napětí jeho těla povolilo a kinžál zazvonil o asfalt.
Girin si vzpomněl, že Američanův sluha jistě rozumí anglicky, a hlasitě a velitelsky poručiclass="underline"
„Pojd sem, vrahu!“
Ahmed pokorně vykročil, oddělil se od davu a vzápětí lidé tísnící se za tím, kdo se jim před chvíli zdál vůdcem, ustoupili dozadu.
„Na kolena!“
Ahmed padl na kolena tak, že bylo slyšet úder kolenních kostí.
„Vytáhni zbraň, vezmi ji do zubů a tak zůstaň!“
Ahmed, aniž pohnul hlavou, nahmatal jako ve snu za pasem boxer, zdvihl upadlý kinžál a sevřel oboje vyceněnými zuby.
Neztráceje ani vteřinu, vrátil se Girin k Tillottamě. S hořkou jistotou nahmatal pevnou rukou chirurga otvor po kulce, která pronikla z levé strany, téměř u podpaží, a prošla směrem poněkud nahoru. Vše mu bylo jasné. Střela prorazila aortu v místě velmi blízkém levé průdušnici a roztrhla i průdušnici. Všechna krev, poháněná silným srdcem, vytekla v několika vteřinách ústy ven.
I kdyby hned v tu chvíli byl po ruce dobře vybavený operační sál, neměla by Dajaramova víla naději na záchranu. Všemu byl konec. Budoucí hvězda Indie zapadla navždy.
Dav v hrůze strnul, někteří padali na kolena a vykřikovali: „Svatý! Svatý!“ Mladý bandita padl na tvář vedle svého náčelníka. Ten stále zůstával v pokleku pod jasným světlem svítilny, s pokleslou hlavou a se rty svírajícími zbraň, tak jak pes drží v tlamě předmět hozený mu pánem. Tak ho také zastihl policejní vůz, který si prorazil cestu rozestoup-lým davem.
Tíživé ticho zavalilo útulný Iverněvův dům, kde před třemi hodinami se rozléhaly něžné zvuky hudby.
Girin zachmuřeně přeměřoval pokoj z jednoho rohu do druhého. Sandra, dovedně ovázaná, napolo ležela v křesle, převlečena do Siminých šatů, pro ni příliš krátkých. Lea kouřila jednu cigaretu za druhou, pokukovala po Césarovi, který si zakryl obličej v dlaních a podivně sebou kýval. V pracovně psal Iverněv na psacím stroji, aby před svým odjezdem mohl policii odevzdat své svědectví. Nikomu nebylo do řeči.
„Doktore Girine, ozvala se konečně Sandra, „také jste viděl Dajárámovu ránu?“
„Viděl. Kost je celá, je to silný otřes mozku.“
„Kdy přijde k sobě?“
„Byl by již dávno nabyl vědomí. Když jej odváželi, požádal jsem lékaře, aby mu dali větší dávku uspávacího prostředku. Čím později se probudí, tím lépe! Nabere víc sil…”
„Bylo by lépe, kdyby ho byli zabili společně s ní,“ zvedl hlavu Césare.
„Snad ano! Ale pokud znám indické zvyky, pohřbít Tillot-tamu, to jest spálit ji, musí on sám. Bude třeba odsunout jeho převoz do nemocnice. Zavolal jsem profesoru Vitarka-nandovi a zbavil jsem se poněkud starostí o Dajáráma.“
„Můj bože, můj bože, Tillottama je mrtvá!“ Lee, která se dosud ovládala, vyrazily slzy zoufalství. „Vždycky … vždycky se mi zdálo, že je nesmrtelná, tak byla krásná! Na jak tenoučké nitce visí lidský život!..”
Césare přitáhl Leu k sobě. Dlouho usedavě vzlykala. Nervové uvolnění, které nakonec přišlo, Lee prospělo.
Girin strčil ruce do kapes a šel na verandu, kde zůstal stát a pozoroval hvězdy.
Sima vešla do pokoje. Rozhlédla se pátravě a šla za Giri-nem. Jeho široká záda tvořila na pozadí uličního osvětlení černou siluetu.
Girin zvedl zrak k vysokým souhvězdím a pak jeho hlava prudce poklesla. Jeho hlas se zachvěl a zmlkl při slovech „jak v noční tmu propadlá hvězda“. Více již Sima nevydržela, zaštkala a vrhla se v slzách svému muži do náručí.
„Tak tedy spadla do věčné tmy Hvězda Indie,“ zamumlala. „Což ji nebylo možné zachránit, Ivane?
„Nebylo! Kdyby to byla jiná rána, ale tahle ne! Jí už je ted dobře. Ani necítila bolest. Mnohem hůře bude Dajárá-movi…! „Nemohu se s tím smířit,“ tiše vzlykala Sima. „Pořád tomu nemohu věřit. Proč se to stalo, Ivane?“
Girin mlčky hladil její rozcuchané vlasy.
„Půjdeme mezi ostatní!“ prohlásil na konec a vedl Simu do pokoje.
Césare, spatřiv Girina, přistoupil k němu s rozhodným výrazem ve tváři:
„Doktore Girine, chci vám říci, že jsem promyslel návrh váš i Mstislavův. Vytáhnu korunu a odevzdám vám ji! Jakmile na jihu skončí zimní bouře, najmeme s kapitánem Callegarim loď a uděláme to. Tak rychle, jak jen to bude možné! Jen já mohu najít korunu, a kdo ví, co se se mnou může stát. Život je tak křehký.“
Girin se zamysleclass="underline"
„Myslím, že by nebylo správné, kdybyste odevzdal korunu nám. Je to starobylá památka indické země a patří jí. Proto by bylo spravedlivé, aby ji měla indická vláda. A nám, vlastně ne nám, ale vládě Sovětského svazu, by měl být dán jeden ze šedých krystalů koruny, protože Mstislavův otec znovu tyto kameny objevil a protože nám byly ukradeny a jen s naší pomocí byl poznán jejich význam. Takový je můj názor. Zajděte za Mstislavem, zeptejte se i jeho. Jistě vám řekne přibližně totéž.“
Césare prudce stiskl podanou mu ruku. Girin dodaclass="underline"
„Chcete se mě na něco zeptat a nemůžete se odhodlat? Jen se ptejte. Netrpím žádnými komplexy, proto se mě každý může zeptat na cokoliv.“
„Ano, máte pravdu. Totiž viděl jsem, jak jste… co dokážete udělat s člověkem, dokonce i s takovou nebezpečnou zmijí, jako je Ahmed …“
„Jinými slovy, chcete vědět, proč jsem vám prostě neporučil, abyste mi korunu vydal?“
„Ano, ano!“
„Ponecháme-li stranou etiku a morálku, hypnóza přece jen není žádný zázrak a její možnosti jsou dost omezeny. Rozhodně nelze v hypnóze přinutit člověka, aby jednal proti svému charakteru.“
Césare se nerad loučil s Rusy, kteří se navždy zapsali do jeho života. Letenky byly určeny pro noční letadlo Air India a Sima byla velmi rozčarována, že nespatří ještě jednou sněžnou nádheru Himaláje. Schýlila se k pravému mužovu rameni a dřímala za monotónního hukotu motoru. Iverněv, který seděl naproti, nespal a pozoroval velký doktorův obličej.
Při nočním osvětlení se nedalo zjistit, zda Girin s polo-zavřenýma očima dříme, nebo přemýšlí.
Zamyslel se také Iverněv, snažil se představit si shledání s matkou. Jevgenie Sergejevna mu nic nenapsala o Tatě. Zřejmě se tedy Tata ani neobjevila.
Ale Iverněv byl bůhvíproč přesvědčen o tom, že Tatu najde a že to nebude dlouho trvat.
Všechno, co viděl a zakusil za poslední rok, ho učinilo dospělejším a moudřejším, jako by mezitím uplynulo desetiletí.
Za nimi zůstala Indie, ohromná země, nesmírně bohatá a strašlivě chudá.