„Ano, správně.“
„Ale potom se přece ukazuje znovu, že krása je něco, co vzniká ve vás, z vašich představ a myšlenek o tom, jací mají být lidé a jaké mají být věci. Znamená to, že přicházíme znovu k tomu, že krása neexistuje mimo umělce, a není proto objektivní skutečností? Odkud umělec bere různé formy krásy, jenom ze sebe? Objevovat estetické zákonitosti v té nesmírné rozmanitosti věcí a lidí, to je postup dialektického materialisty.“
„Mně se zdá, že trochu chytračíte,“ rozzlobila se Semibra-tovová. „Mohla jsem přece zvolit takový druh krásy, která se mně líbí, s jakou jsem se opravdu potkala.“
„Vůbec nechytračím. Nevím skoro nic, a tím jste vinni vy, umělci: kolik je knih, které by nás, obyčejné lidi, vaše diváky, poučily? Nicméně, vy jste potkala takový druh krásy, který se vám líbí, protože je v souhlase s vašimi představami. A já jsem potkal takový druh, který se líbí mně, a to je tato.“ Girin ukázal na sochu. „Je přesto objektivní měřítko, kdo z nás má pravdu? Co o tom říkají umělecké kapacity?“
„Málo! No ovšem, anatomická správnost…“
„To jste řekla dobře: anatomická správnost. Ale co to je? Kdo si to troufá říct?“ řekl ostře Girin mlčícím výtvarníkům. „Či je to podle vašeho mínění jenom empiricky zjištěný vzájemný poměr částí těla?“
„Možná že nám odhalíte to tajemství vy,“ zavrčel jizlivě vedoucí skupiny, „když už jste takový znalec.“ „Nejsem znalec, jsem jenom lékař, ale mnoho jsem o anatomii přemýšlel. Když zjednodušíme definici, která je ve skutečnosti mnohem složitější, jako je složitější vůbec všechno na světě, musíme vyjít z toho, že krása existuje jako objektivní skutečnost a nevzniká v lidském myšlení a v lidských citech. Je načase zbavit se idealismu, zastřeného i zjevného, v umění i v teorii o umění. Je načase přeložit umělecké pojmy do srozumitelné řeči a užívat vědeckých definicí. Budeme-li mluvit touto srozumitelnou řečí, je krása nejvyšší stupeň harmonického vztahu a souladu protiklad-ných složek v každém ústrojí, v každé věci, v každém organismu.“
Umělci hleděli překvapeně na nenadálého řečníka, který o sobě řekl, že je obyčejný lékař.
„Vy tedy máte za to,“ pravila Semibratovová, „že tato socha…”
„Je krása prvního druhu, že je to krása dokonalá,“ přisvědčil Girin.
Výtvarnice pokrčila rameny a podívala se na kolegy. Těl-natý prošedivělý umělec přikročil ke Girinovi a podal mu ruku. Girin se představil.
„Těší mě! Myslím, že jste nás všechny zaujal. Ale nečekejte, že s vámi budeme hned souhlasit. Přesto je to zajímavé. Poslechněte, nemohl byste nám udělat lékařskou přednášku na toto téma? Jistě jste hodně přemýšlel o těchto věcech, o kterých přírodovědci obyčejně nepřemýšlejí. Řekněme třeba na téma krása jako biologická účelnost. Jestli jsem vám dobře rozuměl, zabýváte se touto problematikou soustavně.“
Girin chvilku přemýšleclass="underline"
„Proč ne? Řekněte kdy a kde. V sudé dny mohu od rána do tří hodin, v liché pouze večer.“
Dohodli se, že debatní večer bude v jednom sále Domu umělců. Návštěvníci, kteří stáli okolo, zahlučeli a žádali, aby si směli poslechnout ukončení zajímavé rozpravy. Měli štěstí, prošedivělý umělec byl členem rady Domu umělců a pozval všechny na chystanou přednášku.
Girin se rozloučil s nedávnými odpůrci a začal hledat očima dívku v světle modrých šatech. Spatřil ji na témže místě u velikého obrazu a pomalu za ní šel v obavě, že zmizí ve vedlejším sále. Dívka mu vyšla vstříc. Girin se na ni usmál, její tvář však zůstala vážná.
„Splnil jsem vaše naděje? Je to ode mne trochu odvážné, ale představte si, měl jsem dojem, že mne váš pohled vyzval k odpovědi.“
„Nechci vám lichotit, ale líbilo se mi to. Všecko, o čem jsem přemýšlela, se mi stalo jasnější, mluvil jste mi z duše.“
„To jsem opravdu rád, že máte stejné názory.“
„Jen zčásti. A na vaši přednášku přijdu,“ řekla tónem, jako by se zpolovice ptala a zpolovice ujišťovala.
„Přijďte jistě! Ale snad bychom se mohli seznámit už ted.“ Girin řekl své jméno a vyčkávavě se na dívku podíval.
„Mně říkají Sima…, Serafima Jurjevna Metalinová. Jsem učitelka tělesné výchovy na nižší průmyslovce, no, a při tom pěstuju sport. To je všecko. S uměním nemám co dělat.
„Možná že je to tak dobře. Někdy to bývá s odborníky těžké. Jsou příliš předpojatí… Ale vy jste chtěla ještě něco říct?“
„Chtěla jsem se vás ještě na něco zeptat, ale vy asi pospícháte. A já už taky musím na večerní cvičení…“
„Tak pojďte. Doprovodím vás, když dovolíte.“
V šatně se Girin znovu podíval s netajeným uspokojením na dívku, když odešla k zrcadlu, aby si upravila vlasy. Třebaže to udělala velmi rychle, dva pohyby hřebenem, lehký dotyk prsty, a jakési vady, které Girin neviděl, byly pryč. Líbily se mu klidné a přitom rychlé Siminy pohyby, bez ostýchavé stísněnosti, její nádherné držení těla a upřímný pohled.
Sima si oblékla plášť a baret, v kterém vypadala jako chlapec, a oba vyšli do tlačenice na Kuzněckém mostě.
Útočící nápory větru je oddělovaly od sebe a rozhovor vázl. Aby byl k dívce blíž, vzal ji Girin v podpaží. Sima se snadno přizpůsobila jeho chůzi a šla dlouhým tanečním krokem. Girin by se byl také bezděčně rád vpravil do této taneční chůze. Udělal krok a snažil se klást a vytáčet chodidlo při chůzi tak, jak to dělala Sima, nechal toho a zasmál se. V odpověď na dívčinu němou otázku se Girin přiznal k svému směšnému pokusu. Sima se trochu začervenala, zamračila se, a ke Girinovu rozladění šla obyčejným drobným krokem, jakým chodí ženy na vysokých podpatcích. Teprve nyní si Girin všiml, že její střevíčky mají vysoké „jehly“, a že je tedy Si-ma o něco menší, než si myslel. Dívka chvilku mlčela a potom řekla:
„Já tak chodím vždycky, když mám radost.“
„Tančíte?“ zeptal se, aby si potvrdil svou domněnku.
„Strašně ráda. A vy?“
„Málokdy. Jsem pohodlný postarší čahoun.“
Sima se hlasitě rozesmála, zaklánějíc hlavu dozadu.
„Bojíte se, že vás pozvu na rock-and-roll?“
„Copak vy umíte něco takového?“
„Neumím. Ale někdy člověk zatouží po něčem tempera-mentnějším. Zvlášť když je dobrý tanečník.“
Girina se trochu dotkla tato podmínka, nemohl se ani dost málo považovat za dobrého tanečníka.
„Máte pravdu.“
„Aha, vy jste doktor, a pokládáte to za správné!“
„Člověk musí střídat období klidu nebo nepohyblivosti s energickým pohybem, a tance v hudebním rytmu mají velice důležitý fyziologický základ,“ pokračoval Girin, „je to nutnost, a ne rozmar. A vůbec nejlepší ze všeho pro mládež je tělocvik, hlavně umělecká gymnastika pro dívky.“
Sima, celá rozzářená, se na Girina usmála:
„Jsem ráda, že jsem se s vámi seznámila. Já něco cítím, o něčem přemýšlím, a vy o tom začnete mluvit, a přitom tak prostě a jasně! A vůbec…” Dívka zmlkla.
„A vůbec?“ zeptal se Girin.
„A vůbec je mi s vámi dobře. Ale často se stává, že … Sima umlkla. Girin stiskl opatrně dvěma prsty dívčino štíhlé zápěstí:
„Rozumím. Ale co se dá dělat? Lidé jsou různí, často ještě špatně vychovaní.“
„Ano, ano. Ani netušíte, kolik mužů si myslí, že stačí pár hloupostí k získání neznámého děvčete, které potkali na ulici.. Někdy je tím člověk tak unavený, zvlášť v létě, když chodí…”