„Lehce oblečená, to je jasné. A když nesplníte jejich očekávání, změní se jejich zájem obratem v nenávist.“
„Jak to všechno znáte? Nejste přece žena.“
,Na to je psychiatrie. Jednou vám snad budu moci vypra- vovat o tom, co řídí lidské chování, všechno se dá vysvětlit.“
„Budu vám vděčná. Už jsem doma. Moc vám děkuju. A na shledanou u výtvarníků.“
„Ještě chviličku!“ Girin vytrhl ze zápisníku lístek, napsal na něj číslo svého telefonu a podal jej dívce. „Snad se vám to někdy hodí. Známost s lékařem, a tím spíše s chirurgem, je užitečná. A pak, co kdybychom se v Domě umělců náhodou neviděli…“
Sima se na něho podívala po očku:
„A proč se neptáte na číslo mého telefonu nebo na mou adresu?“
„Abyste byla volná … Když budete chtít, zatelefonujte mi sama, a když ne, tak ne. Mohl bych zazvonit nebo přijít nevhod, mohlo by vás to obtěžovat.“
„A nejste přespříliš skromný, moudrý psychiatre?“ Dívka se náhle dotkla svou teplou dlaní jeho skráně a usmála se.
Tento projev přízně byl tak nenadálý, že Girin se později ptal sám sebe, jestli se mu to nezdálo. Sima se obrátila a zmizela mezi neforemnými betonovými sloupy za vraty školní zahrady. Girin postál a dlouho se za ní díval.
„Pro dnešek dost!“ Girin vypnul encefalograf. Široký pás milimetrového papíru lezoucí pomalu po stole přístroje se zastavil. Péra, která kreslila řady klikatých čar, záznamů o činnostních proudech různých částí mozku, se přestala kmitat. Laborantka Věra stiskla masivní páku a otevřela silné dveře komory chráněné od světla, od zvuku, od elektrických kmitů a magnetických vlivů. Seděl v ní v hlubokém křesle student, který se dobrovolně podroboval pokusu. Laborantka rozepnula přesku napjaté gumové pásky držící na hlavě zkušební síťku s dvaceti elektrodami, od nichž vedl svazek různobarevných vodičů stěnou komory do obrovského encefalografu. Student s úlevou vyskočil z křesla. Omluvil se a blaženě se protáhl.
„Sláva, konec! Upřímně řečeno, mám toho po krk! Kolikátý je to dnes pokus, Věročko?“
„Pětistý čtyřiasedmdesátý,“ odpověděla laborantka.,A kolik jich ještě bude, Ivane Rodionoviči?“ „Jistě okolo sedmi set. Jak určí profesor.“ „A nevadí vám, že to nakonec k ničemu nevede?“ „Jak to, že ne? I negativní výsledek má přece význam.“ „To je pravda,“ přitakal sklesle student. „A přece by člověk chtěl něco ohromujícího, úplně nový objev. A co nejrychleji. V naší vědě je přece ještě tolik nevyšlapaných cestiček. A vy, jak vidím, znáte mnoho věcí, o nichž jsme se ani na biologické fakultě nic nedověděli. A musíme dělat jednotvárnou práci, protože náš starý trčí celý v minulosti!“
„Už jsem vám říkal,“ ozval se Girin, „že ve vědě mohou být dvě cesty. Cesta odvážných hypotéz s ústupy, s prohrami a se zklamáními. A pak cesta pomalého systematického postupu, při kterém se jde kupředu pomalu, krok za krokem. Obě jsou užitečné, jedna nemůže být bez druhé. Ani bez takových tahounů vědy, kteří táhnou velikánský vůz přesných faktů, jako náš profesor. Važte si jich, Serjožko, jsou to spolehlivé opěrné kameny!“
Zazvonil telefon a laborantka podala sluchátko Girinovi. „Ivane Rodionoviči, to jsem rád, že jsem vás zastihl,“ uslyšel Girin zvučný hlas Leonida Andrejeva. „Velmi s vámi potřebuji mluvit. Nemohl byste přijet? Jeden kolega (Andrejev řekl jméno známého geofyzika) se musí nutně poradit s dobrým lékařem. Neoficiálně, abych tak řekl, jako vědec s vědcem. Mohl byste být tak laskav?“
Girinovi se po jedenácti hodinách práce příliš nechtělo, ale Andrejevovi nemohl odříci.
A zanedlouho v známém hlubokém křesle u kuřáckého stolku z Koreje vyslechl otřesnou zprávu o tragickém osudu geofyzikova syna. Nebylo nadanějšího matematika ani v jednom ročníku inženýrskofyzikálního ústavu. A pojednou pěkný a zdravý hoch, nadaný hudebník a šachista, onemocněl. Ochablost, únava při sebemenší námaze a bolesti v pravém boku byly rychle vystřídány poruchou chůze, špatnou sladěností pohybů rukou a prudkými bolestmi hlavy. Dlouho hledali příčinu, hoch byl už v třetí nemocnici, a bylo mu čím dál tím hůře … Ale ted …
„Počkejte chvilku. Zjistilo se hned na začátku, že nejde o zděděnou příjici? Ani o mozkový nádor?“
Profesor geofyziky mlčky kývl.
„Dobrá. A nařídili udělat rozbor moči na kovové sloučeniny a našli…“
„Ano, ano, samozřejmě měd!
„Je to tedy Wilsonova nemoc.“ Girin se nepokoušel vypadat optimisticky.
„Správně. Nebudu se vás ptát, jak jste na to přišel, Leonid mi o vás už vyprávěl.“
Geofyzik vstal, prošel se po pokoji a znenadání přistoupil rázně ke Girinovi. Girinovi bylo jasné, že nyní přijde především otázka, pro kterou ho prosili, aby přijel.
„Jak se dostane Wilsonova nemoc? Je dědičná?“
„Zavinuje ji pouze dědičnost. Ale nejde tu o dědičnost, jak se obvykle chápe, o nemoci rodičů nebo některých předků. Nejde tu o zděděnou nemoc nebo dispozici, nýbrž o nevhodnou kombinaci v organismech. Pár molekul nesplyne v celek rodičovských buněk a v novém organismu se ztratí nepatrná součástka. To, že tato součástka chybí, se nemusí projevit hned, dítě vyrůstá jako úplně normální, a najednou … Ostatně, promiňte, to vás ovšem nemůže utěšit.“
„Ba ne, velice nás to utěší! Nedovedete si představit, jakou tíhu jste sňal ze mě a z mojí ženy, je zoufalá, myslí si totiž, že chlapcovým neštěstím je ona vinna. Snažně vás prosím, Ivane Rodionoviči, vysvětlete to všechno Nataše, mojí ženě. Já jí hned zatelefonuju, ona přijede. Nedovedete si představit, jak je to důležité, jistě jí to aspoň trochu pomůže.“
Co mohl Girin dělat? Za dvacet minut opakoval svůj výklad a zdrcená, ještě ne tak stará žena mu pozorně naslouchala.
Girin přesvědčil usouzenou matku o její úplné „nevině“ za strašný osud jejího syna. Vykládal jí, jak málo je třeba, aby organismus byl nenapravitelně poškozen. Náš organismus, jako biologický stroj, pracuje ve velmi úzkých mezích, a my jako bychom po celý život udržovali rovnováhu na ostří břitvy. O maličko více cukru v krvi znamená ztrátu vědomí, a nezlepší-li se tento stav, znamená smrt; o maličko méně cukru znamená ztrátu vědomí, kolaps a smrt. Obecně známé úpaly byly objasněny teprve nedávno. Je to nepatrný úbytek obsahu soli v krvi, protože za vedra uniká z organismu s po- tem mnoho soli. Dávka soli před namáhavou prací nebo před chůzí za vedra může ve většině případů onemocnění zabránit.
Náš život se tedy vlastně pořád potácí na hranici smrti, a přece žijeme, děláme obrovské věci, konáme neuvěřitelná hrdinství, zázraky tělesné vytrvalosti a hory duševní práce. Jak dobře je regulován a koordinován celý ten mnohotvárný souhrn pochodů životní činnosti! Není divu, že k přivedení nového organismu na svět, k zdědění nejenom nejsložitějších struktur, ale i pudů je třeba ohromně složitých dědičných mechanismů. Ve dvou rodičovských buňkách, malinkých, viditelných pouze drobnohledem, jsou dvojité závity. Řetízky molekul obsahujících veškerou informaci a veškerou osnovu, podle které bude znovu stvořen člověk. Není divu, že nejmenší, naší dnešní technikou nezměřitelné nepřesnosti při splynutí molekul se zcela jistě projeví jako stejně malé nepřesnosti v organismu.
„Totéž se stalo s vaším hochem,“ řekl Girin. „Ještě nedovedeme říci přesně, proč tomu tak je, ale víme, že nemocný má v krvi malou koncentraci ceruloplasminy, obsahující měď bílkových molekul. V krvi je málo mědi, ale značné množství je jí v moči. Proto se neudrží v organismu, je vypuzována. Málo i mnoho, to jsou ovšem pojmy relativní, jedná se o pouhé tisíciny gramů. A toto malé množství mědi vede pomalu, ale jistě k přeměně jater a malého mozku … Nevíme jak, ale i to ukazuje, že za tím za vším je ještě jeden nebo více vývojových stupňů složitých chemických změn, které dosud neznáme.“