Girin ještě ani neskončil výklad, a matka už mu položila otázku, kterou čekaclass="underline" „Bylo by možné nemocného zachránit, kdyby mu dávali v nějaké formě měď?“
„Ne,“ odpověděl. „Ty tisíciny gramu, které potřeboval, dostával v jídle stejně. Ale organismus je nemohl udržet. A my nevíme, který ferment, enzym nebo hormon je za to odpovědný…”
„Ale doktore, možná že ještě není pozdě. Možná že vy…,“ nejúpěnlivější prosící oči na světě, oči matky nemocného dítěte, hleděly na Girina, „kdybyste se na něho podíval… Je v nemocnici teprv krátce!“
A opět lékař v Girinovi nebyl s to odmítnout, vysvětlit, že nemoc je naprosto nevyléčitelná a že už stejně postoupila nejspíše tak daleko, že jeho cesta by byla zbytečná. Ale jako psycholog věděl, že nesmí opomenout ani nejmenší možnost na zmírnění matčina zoufalství. Musí matce ponechat aspoň pocit, že pro svého umírajícího syna udělala všechno, co mohla.
Do nemocnice jeli taxíkem. Jak už tomu bývá, nezvaný konzultant byl nemocničními lékaři přivítán chladně, a to ještě zesílilo stísněnost, kterou Girin cítil pokaždé, když musel do něčeho zasáhnout proti své vůli.
Hoch ležel u okna v pěkném pokoji s třemi lůžky. Byl v bezvědomí. Girin odvedl ošetřujícího lékaře stranou a polohlasně se mu omlouval, že pouze vyhověl rodičům, ačkoli ví, co je to Wilsonova nemoc. Lékař mu právě tak tiše řekl, že dovolí, aby nemocného prohlédlo třebas deset jiných lékařů, jenom když to uleví rodičům v jejich těžké zkoušce. Girin mu pevně stiskl ruku a šel k nemocnému, odhodil přikrývku a sedl si na židli ve chvíli, kdy rodiče v navlečených bílých pláštích rozpačitě přešlapovali u prázdného sousedního lůžka.
Pěkný, dobře rostlý hoch ležel úplně nehybně. Oteklá víčka měl křečovitě zavřená, a to dodávalo jeho tváři výraz mučivé námahy. Na vysokém čele mu vystupovaly sotva znatelné kapky potu, zbledlé rty ztuhly. Girin si všiml pěkné, čisté pokožky nemocného, na které byly dosud stopy loňského opalování, ohmatal chodidla i ruce, proti očekávání horké a suché. Cosi v celém zevnějšku nemocného Girinovi signalizovalo, že pacientův stav neodpovídá tak zhoubné chorobě. Hochův stav mu připomínal spíše stav těžké hysterie než hluboké bezvědomí těžké nemoci. Ne, ještě nemohl dělat žádné závěry. Prohmatal opatrně svaly nohou i rukou. Svaly byly kupodivu tuhé a pružné, vůbec ne tak ochablé, jak by měly být při Wilsonově nemoci.
Jiskra nepatrné naděje způsobila, že Girin téměř přestal dýchat napětím. Hluboce se zamyslil, ani si nevšiml, že ošetřující lékař odešel. Tichý hlas z lůžka u druhé stěny ho přinutil, aby se vzpamatoval. Starý muž s řídkou bradkou, podle všeho Kazach, se nadzvedl na loktech:
„Takový pěkný, mladý, a tak nemocný. To je člověku líto, srdce ho bolí. Po celý den leží jak mrtvý, a v noci, když vstane…“
„Vstane!“ Girin vyskočil tak prudce, že starý Kazach uraženě stiskl rty.
„Povídám vstane, proč ses polekal? Jsem tady týden, a on po dvakrát vstával. Mlčí, jak kdyby spal, jenom rychle dýchá jak uštvaný kůň. Vstane a hned zas padne na lůžko, zas vstane, a to udělá několikrát. Potom mu to v krku zachrčí, zabub-lá, a on bác zpátky a celý se našponuje, je jak trám. Jdu k němu a odšoupnu ho, aby nespadl…“
„A řekl jste to doktorům?“
„Proč bych jim to říkal? Ptal se mě někdo na něco? Doktor ví, co a jak. Náš primář, ten něco umí.“
„Rachmat, aksakal!“ Girin mu poděkoval kazašsky, několik slov kazašsky uměl, byl v Kirgizii i v Kazachstánu. „Kup džachsy!“
„Co je? Co říká? Myslíte, že je nějaká naděje?“ Trhaná matčina řeč svědčila o velikém nervovém napětí, které se mohlo proměnit v hysterický záchvat.
„Odvedte ji domů. Hned!“ nařídil Girin potichu profesorovi. „Pokud možno s ní o nemoci nemluvte. Kdybyste v ní vzbudil naději a ta se pak nesplnila, mohlo by to vaši ženu zabít.“ Girin se usmál na starého Kazacha a šel vyhledat ošetřujícího lékaře. Profesor zbledl a vyběhl za ním na chodbu:
„Jenom slovíčko, je opravdu nějaká naděje?“
„Nepatrná, nepravděpodobná, ale je. Ale teď už jděte, rychle, a pamatujte si, co jsem vám říkal. Mohl byste přijít o syna i o ženu.“
Za ošetřujícím lékařem a Girinem přišla vedoucí lékařka oddělení. Ošetřující lékař jí představil Girina a stručně jí vysvětlil jeho názor. Vedoucí lékařka se podívala na příchozího nedůvěřivě.
„Bojím se, že vám budu muset odporovat,“ řekla pevně a zamávala rukou, aby rozehnala tabákový kouř. „Soňo, otevřte okno!“ zvolala na zdravotní sestru, která se točila okolo chladničky.
„Co vlastně riskujete při pokusu zachránit umírajícího?“ zeptal se nevrle Girin. „Co riskuje lékař, když jeho léčení bude považováno za nevhodné? A když příbuzní, kteří lékařství nerozumějí ani za mák, zahájí řízení pro zmařený život? Copak neznáte takové případy?“
„Znám, příliš dobře znám,“ usmál se zahořkle Girin. „Ale v tomto případě vám nic nehrozí. Po diagnóze Wilsonovy nemoci nám nikdo nemůže nic vytknout. A pak, rodiče jsou inteligentní a rozumní lidé, vědí, že naděje na záchranu je jenom teoretická. A jestli myslíte, že to nestačí, uděláme něco jiného. Rodiče vezmou zítra syna od vás na revers.“
,A když chlapec umře…“
„Zemřel by tak jako tak a vy to víte. Nezkusit poslední možnost, nechat nemoci volný průběh by bylo neodpustitelné. A představte si, že by pak pitva ukázala chybnou diagnózu!“
Lékařka se kousla do rtů, ale přikývla.
„Dobrá. Máte pravdu, horší to být nemůže. Co navrhujete?“
A Girin začal vypravovat o svých pochybnostech. Říkal, že psychiatři znají mnoho chorob, které vznikají výhradně z duševních příčin. Může vzniknout dokonce kornatění mozku, které nelze vůbec rozeznat od kornatění stárnutím. Množství onemocnění vzniklých z duševních příčin roste prudce v době epidemií, válek, hladu, teroru, jako například ve středověku. To svědčí o tom, že hlavní příčinou těchto nemocí je hysterie. Často je to duševní konflikt v podvědomí, ale v podstatě je to prohlubující a zvětšující se odloučení vědomí od podvědomí pro nějaké vleklé působení těžkých životních podmínek nemocného nebo pro vleklé potlačování silných citů. Člověk se bezděčně pokouší uniknout z životní situace, která ho tíží a je nesnesitelná pro jeho slabé nebo oslabené duševní síly. Ve středověku byl takový únik invaliditou, kterou si člověk sám vsugerovaclass="underline" množství ochrnutých nejrůznějšího stáří bylo úžasné proti tehdy nevelikému počtu obyvatel. Právě tak neobyčejně veliké bylo množství uzdravení, která začasté podporovala náboženství a pozvedala autoritu církve. Když se veliká hysterie stává chorobou, která je často přivoděna autosugescí, dělá člověka zároveň velice citlivým na sugesci, a zejména hysterická onemocnění dávají tatáž náhlá a jakoby zázračná uzdravení, na která si tak potrpí přívrženci náboženství. Jsou také extrémní případy, kdy například stehenní svaly zlomí při křečovité hysterii snadno vlastní stehenní kost. To se jmenuje samočinná zlomenina.