Velmi mnoho podobných onemocnění bylo v obou světových válkách. Lékaři bohužel dovedou dosud málo rozlišovat hysterický, lépe řečeno duševní původ řady onemocnění. Ještě méně se dělá pro to, aby se jim předešlo.
„Myslíte na speciální nemocnice?“ zeptala se vedoucí lékařka.
„Docela správně. Ani ne tak na nemocnice, jako na jakési společné domovy, kde by se unavený člověk, který je na pokraji onemocnění, mohl zabývat jednoduchou prací, hlavně prací tělesnou, a pobýt tam dva tři roky, někdy méně, do obnovení svých sil. Ostatně kláštery lákaly za starých časů mnohé lidi zejména proto, že si v nich mohli odpočinout od konfliktu se životem, od duševního rozporu. Přicházelo do nich hodně lidí, nestávali se však mnichy, vykonávali určitou práci za klášterní celu a za stravu. Uchylovali se tam také boháči, ti, rozumí se, za pobyt museli dobře zaplatit. Ale to je jiná otázka. Vraťme se k našemu nemocnému. Já jsem skoro přesvědčený, že má těžkou hysterii s kataleptickými tran-sy…
„Ale měd v moči je spolehlivý příznak Wilsonovy nemoci, ne? A všechny ostatní příznaky…“
„Zkusíme být dialektiky. Nedostatek enzymu má za následek ztrátu mědi, a tato ztráta vede k poškození určitých partií mozku. Obraťme situaci. Onemocnění neboli duševní sklíčenost těchže částí vede k změně biochemie organismu, k ztrátě téhož enzymu a k vyloučení mědi. Vezměte Gravovu nemoc nebo nemoc Basedowovu, copak u nich nejde o vážné porušení hormonální biochemické rovnováhy?“
„Co tedy máme dělat?“ zeptala se nyní už mnohem mírně-ji. „Myslím, že musíme především přezkoušet vaši domněnku. Poprosím doktora Sinicyna, aby hned ted zatelefonoval Mísovým rodičům a vyptal se jich, co s ním bylo před onemocněním, neměl-li nějaké duševní deprese.“
Ošetřující lékař odešel k telefonu. „Výborně!“ zvolal Girin. „Ale potom se bude pravděpodobně muset začít s tlumičem. S těmi slunečníky, které chrání mozek před všelijakými otřesy: niamid, nebo jestli se dostane mellaril, ten je náramně silný.“
„Slunečník, to je trefný název,“ rozesmála se vedoucí lékařka, „biochemici jsou hotoví básníci. Zkouším si představit ten veliký slunečník, rozevřený nad obnaženým mozkem nemocného.“
„A vlastně to tak je. Všechny ty příbuzné tlumiče, atropiny, a také kurare, účinkují znamenitě i při padoucnici. Proto dáme mellaril nebo toridazin v dvojnásobné dávce.“
„A potom?“
„Poradíme se s profesorem Rogačevem o hypnóze. Podle mého mínění stačí dobrá sugesce, a celá Wilsonova nemoc zmizí. To si vezmu na starost já, a vy slunečník. Platí?“
Vedoucí lékařka kývla a zadívala se na konec chodby, odkud přicházel ošetřující lékař.
„Zjistil jste něco?“
„Nic zvláštního. Chlapec byl před onemocněním velice nevrlý, nemluvil, ale nepřiznával se rodičům k ničemu, nepotvrdil ani jednu matčinu domněnku, nešťastnou lásku, špatnou společnost nebo tajnou nemoc.“
„To se vysvětlí potom, ted to vypadá jako deprese, ať ji způsobilo cokoli. A neřekli, jak dlouho ten stav trval?“
„Řekli. Asi rok.“
„To úplně stačí. Ach ti rodiče! Hned příliš zasahují, kazí život i duševní život dětí, hned zas jim nechávají svobodu tam, kde ji nechávat nemají…“
Vedoucí lékařka a ošetřující lékař vyprovodili Girina až ke schodišti a jejich loučení vypadalo docela jinak než uvítání.
Kapitola 4
„KRÁLOVNA UŽOVEK“
Sima ležela na pohovce, ruce založené pod hlavou, a pokoušela se přijít do stavu tělesného i duševního uvolnění, který pomáhá sportovci uniknout nervovému přepětí. Ani milovníci sportu, choreografie, cirkusového umění nebo hudby nevědí vždycky, kolik nadaných lidí nemohlo dosáhnout úspěchu proto, že jejich nervová soustava jako by v rozhodujícím okamžiku ztuhla, ztrácela ono harmonické vyladění.
Nezřídka se stává, že dlouhé cvičení vypracovalo přesnou sladěnost pohybů, svaly jsou vypěstované a plné nashromážděné síly, srdce se stalo neúnavným motorem ochotným přečerpat ty tuny krve, které jím projdou při sportovním závodění nebo při uměleckém vystoupení. A náhle cosi jako nějaký záhadný jed zasahuje mozek. Nečekaná předtucha neštěstí, úrazu nebo strachu, snad nějaké duševní působení, něco jako hypnóza od bůhvíproč nepřejících nebo pochybovačných diváků; pak se u lidí duševně vratkých objevuje autosugesce, těžká tréma, a dlouhou prací dosažená samočinnost výkonů převedených z vědomí do podvědomí se vrací pod správu vědomí, už otráveného náhodnou sugescí. A je konec! Celá velkolepá sladěnost se porušuje, svaly strnulé vyděšeným vědomím dělají místo plavných pohybů pohyby trhané, nekoordinované. A nadlouho, ne-li navždycky se v duši umělce nebo sportovce usazuje hrůza z vystoupení, nejednoho nakonec i přinutí, aby se rozloučil s oblíbeným zaměstnáním.
Proto je duševní cvičení člověka, který má svým tělem sloužit umění nebo sportu, stejně důležité jako každé jiné. To je jeden z důvodů, proč například baletní školy začínají s učením od dětství. Ale u mnohých sportovců, kteří se dostali k sportu zčistajasna, jsou doba cvičení a učení mnohem kratší, a jsou tedy prostředky duševní výchovy kromobyčejně důležité.
Sima pomalu vysvobodila ruku zpod hlavy a podívala se na hodinky. Rita přijde za půl hodiny, aby jí pomohla nacvičit novou hudební skladbu, a ona se ještě nepřevlekla! Dnes má zvláštní náladu, nemůže se ani za nic soustředit a promyslit druhou, pomalou část svého vystoupení. Myšlenky se vrací k nedávnému setkání na výstavě moskevských umělců. Simě se vybavil v mysli znovu, už po několikáté, tento výjev: Hlouček lidí u podstavce veliké dřevěné sochy, a mezi nimi stojí s mírně nakloněnou hlavou on, tento zajímavý lékař estetik, Ivan Girin. Takové typické ruské křestní jméno a celý zjev, taková zvláštní ukázněnost a přesnost všech pohybů a myšlenek, zdrženlivá řeč, hluboký hlas — je jistě básník.
Stalo se docela prostě, nějak samozřejmě, že se seznámili, šli spolu a mluvili stejně upřímně a prostě o všem, co je oba zajímalo. Podivuhodná šíře Girinových znalostí Simu okouzlovala. Poprvé za svého krátkého života se setkala s člověkem, pro něhož celá rozmanitost současné vědy byla otevřenou knihou, a jeho zásluhou byla srozumitelná také Simě, přiměřeně vzdělané, obyčejné ženě, které se radost z pěstovaného, pružného a pevného těla, proč to neříci, zdála najednou stejně cenná jako mnohé důležité knihy…
Díky jemu, Girínovi, Sima jako by odhrnula záclonu všednosti. Před jejím duševním zrakem se objevil nový, obrovský, neobyčejně zajímavý svět.
Lehké zaklepání na dveře přetrhlo její myšlenky. Na prahu se objevila Rita Andrejevová, vysoké děvče s pihami na sympatickém chlapeckém obličeji.
„Ó veliký a moudrý kalife! Přicházím k tobě jako pokorný hudebník a zastihuju Tvoje Veličenstvo prostoupené východním opojením. Přikážeš svému vezírovi, aby čekal? Či snad Hárun-al-Rašíd, nedopusť Alláh, onemocněl?!“
Sima se smíchem vyskočila, dala přítelkyni polibek a veliký pomeranč a začala si oblékat sportovní trikot. Rita byla opravdu jejím „velikým vezírem“. Spřátelily se, třebaže nebyly stejně staré, ještě když Rita byla posluchačkou prvního ročníku Ústavu tělesné výchovy, a vymyslily tuto zpolovice hru, zpolovice vážnou činnost, která pokračovala v Timurově tradici, vštípené jim ve škole. Přítelkyně se věnovaly „umělecké tvořivosti“. Tak jako romantický kalif arabských pohádek obcházel s velikým vezírem každý večer v přestrojení za prostého člověka město a vyhledával ubožáky, kteří po- třebovali pomoci, tak dostala také Sima jméno Hárun-al-Ra-šíd.