„Zahřej něco na rozcvičku,“ řekla Sima.
Rita si důkladně otřela prsty od pomerančové šťávy, sedla si k pianinu a naplnila pokoj veselou gavotou. Sima začala rozcvičku a dívala se do velikého zrcadla, které zabíralo celou stěnu nuzně zařízeného prostorného pokoje.
„Mohu s tebou mluvit, než začneš tančit?“ zeptala se Rita. „Jde o jednu vážnou, hárun-al-rašídskou věc, ale o tom jindy. Zatím…, ty víš, že ráda klábosím a nechce se mi sedět se zavřenou pusou.“
„To se rozumí, ale já budu odpovídat stručně, abych neztratila rytmus dýchání.“
„Vím, vím. Já jsem si právě vzpomněla, jaks vykládala o své vychovatelce. Už je to dávno, když jsem poprvé přišla k tobě a divila jsem se, že svobodná holka má tak veliký pokoj a taky pianino. To ses naučila od ní anglicky a rozumět umem?
„Ano, vychovávala mě i učila. A dala si tolik práce, abych byla nej-nejvzdělanější. Ale já sama jsem to nedokázala.“ Sima zakroužila, udělala několik skoků a přemet, a octla se na pohovce. „Ted si dáme pět minut odpočinku a potom začneme se skladbou. Tu část hudby, kterou je třeba vynechat, jsem označila. Ty už jsi to adagio z Egle dobře zahrála.“
Sima se soustředila. Postavila se před zrcadlo v strnulém postoji, vystrčila pravé rameno dopředu a zkřížila napjaté spuštěné paže.
„Začnu rovnou s pomalou větou, ano?“ zeptala se Rita.
Sima přikývla. Rita začala hrát, snažila se sledovat noty a zároveň nespustila oko z přítelkyně, jejíž obraz se odrážel v zrcadle.
Skladba, kterou Sima vymyslela, byla originální. Odměřený sled akordů se projevoval v poněkud ostřejších pohybech tanečnice, v pohybech s nenadálými přestávkami, které by vypadaly nesouvislé, kdyby se nebyly střídaly s plavnými, jakoby zpomalenými přechody. Rita si uvědomila, že provedení vymyšlené Simou bylo velice obtížné. Tanečnice chtěla vyjádřit tancem životní filosofii člověka, která by se shodo- vála s tempem dnešního života a zrcadlila častá nervní střídání dojmů.
„Mám hrát finále?“ ptala se Rita nepřestávajíc hrát.
„Ano, ano!“
„Ještě jednou finále!“ žádala úsečně Sima, když hudba dozněla.
„Odpočiň si!“
„Ne, ještě jednou. Nejsem unavená.“
Rita hrála znovu a znovu, dokud ji Sima sama nepožádala o přestávku. Rita se otočila na šroubové sedačce a upřeně hleděla na přítelkyni.
„Ty jsi krásná! Přímo nestydatě krásná!“ vykřikla. „Muži by tě měli na rukou nosit.“
„Taky mě rádi nosí, jenomže mě zase rychle upouštějí,“ rozesmála se Sima. „Jako třeba můj bývalý muž.“
„A jiní? A vůbec — taky se svět nezbořil. Pro jedno kvítí …“
„Nezbořil, vůbec se nezbořil.“
Sima se v duchu vrátila k tomu, co se stalo předevčírem. Dívala se nepřítomně před sebe, dokud jí Rita nezatřásla.
„Co je to s tebou, ó nešťastníce? Ach kalife, snad ses ne-zamiloval do nějaké otrokyně z daleké země?“
„Ne, našel jsem ale přítelkyni. Ona je tá-ák veliká a o hodně starší než já.“
„To je něco nového, Simo! A ty věříš v opravdové přátelství mezi mužem a ženou?“
„Ano, ale myslím si, že čisté přátelství mezi mužem a ženou je výjimka, poměrně vzácná věc.“
„Řekni mi, ó mocný kalife, něco o své otrokyni.“
„Jindy. Ted ne. Dáme si čaj… A co ví nového vezír?“
Rita pak vyprávěla o události, která se stala senzací internátu. Nadá, jedna z jejích žaček, se zamilovala do sympatického a na první pohled mírného letce. Nakonec z toho byla svatba, a dokonce se podařilo vyšetřit pro mladé novomanžele v internátě pokojík. Svatba byla skromná, ale veselá. Zato svatební noc skončila skandálem. Po půlnoci se dveře rozletěly a ženich, zřejmě narychlo, nepořádně oblečený, z nich vyběhl s kufrem v ruce a sprostě nadával. Vůbec mu nevadilo, že se vzbudí půlka domu, naopak si to patrně přál. Pak práskl dveřmi a odešel. Nadu našly kamarádky zhroucenou na podlaze a z jejího nesouvislého vyprávění vyšlo najevo — že už byla jednou vdaná. Že to byla taková krátká epizoda. Letce opravdu milovala, bála se mu to říci, ale o svatební noci už nevydržela mlčet a s pláčem se k tomu přiznala. Le-tec nebyl na žádné dlouhé vysvětlování zvědav, a jakmile pochopil, co vlastně Nadá říká, proměnil se z laskavého novomanžela v zuřivce. Jistě, Naďa mu to měla říct dřív, nikdo ji v tomhle nemůže hájit. Ale o to ted nejde, jde o to, co bude dál. Nadá se totiž nervově zhroutila, stal se z ní jiný člověk a všichni mají o ni obavu. Dříve veselé, zdravé děvče je ted jen stínem člověka. Sedává o samotě potmě dlouhé hodiny, s pohledem upřeným do prázdna, nejí, nic ji nezajímá, nikdo ji neumí z její těžké letargie vytrhnout.
„Tohle byl tedy takový krajní případ,“ řekla Sima. „Ale v životě je vůbec v tomhle nerovnoprávnost. Jaksi se už předpokládá, že muž měl před svatbou několik žen, i když o tom se svou nastávající nemluví. Ale skoro každý z nich chce mít pannu a nese to jako osobní urážku, když tomu tak není nebo když se to doví až po delší známosti. Jak si to vlastně představují? To má takové děvče hlásit už při představování:.Poslušně hlásím, už nejsem panna, račte sdělit, zda máte zásadní námitky? Račte se laskavě rozhodnout, zda jste případně ochoten se do mne zamilovat, či zda je to ze zásadních důvodů předem vyloučeno?“
Rita pokrčila rameny.
„Máš pravdu. Ale málo platné, zatajit první manželství, to už je zase něco jiného. Jenže — co dál? Jde mi ted o Nadin zdravotní stav. Víš, obáváme se dokonce toho nejhoršího.“
„Tak víš co, Rito? Já mu zatelefonuju. Nemysli si, že v něm vidím všemocného pámbička, ale myslím, že zrovna tenhle případ by ho zajímal, že by to bylo něco pro něho.“
A tak se nakonec znova dostali ke Girinovi a Sima musela o něm vypravovat. Zarazil ji teprve chápavý, maličko ironický úsměv a začervenala se.
„Poslyš, Rito, ale ne aby sis myslela…“
„A co bych si vlastně měla myslet?“ ptala se jakoby udiveně a obě se rozesmály. Profesor geofyziky naléhal na Andrejeva, chtěl se dovědět Girinovu adresu. Andrejev se zapřísahal, že se dosud nedověděl, kde jeho přítel bydlí, a že také adresní informační kancelář mu nemůže pomoci, Girin se právě přestěhoval. Geofyzik lomil rukama.
„Nataša mě zabije, jestli se vrátím bez té adresy. Říká, že nikdy a k nikomu předtím necítila takovou vděčnost.“
„Ale Girin by řekl, že to je následek přepětí a deprese duševního života. Poradil by jí prostě léčení.“
„Troufni si to říct Nataše, až syn vstane. Několik dávek léků, dvě hypnózy, a stal se zázrak!“ zvolal geofyzik.
Chvíli se ještě dohadovali, když se Andrejev rozpomněclass="underline"
„Ale vždyť vlastně… Že mě to nenapadlo hned. Zatelefonuj mu do ústavu, náhodou mám tady jeho číslo, nemusíme ani hledat v seznamu. Jenomže, namouduši, nemusí to vůbec být.“
„Aspoň kvůli Nataše… Ne, to bych lhal, taky kvůli sobě,“ přiznal se geofyzik.
„Věruško, vemte si bonbón, nějaký veliký. Na zakončení bychom si mohli taky dát pusu. Ale radši ne, má zlého ženicha,“ mrkl na Girina jeho veselý pomocník. „A co ted, Ivane Rodionoviči? Co kdybychom se pustili do té vaší věci?“