„Pustíme se. Připravili jsme pro našeho profesora tolik materiálu, že mu to stačí na zkoumání a na přemýšlení skoro na tři měsíce. Podle dohody mohu ted používat laboratoře… a také vy můžete pracovat se mnou, budete-li chtít.“
„Proč ne! Vy jste mluvil o eidetismu?“
„Uhodl jste. Právě tím se budeme zabývat. Jsou vybráni zajímaví lidé.“
„A co je to, Ivane Rodionoviči?“ zeptala se laborantka.
„Někteří lidé mají neobyčejně silnou zrakovou představivost. Jsou to v duchu viděné obrazy, překvapivě jasné a živé, podobné zrakovým halucinacím. Dáme-li před takového člověka promítací plochu, třebas veliký bílý papír, ten člověk vypravuje, jako by na něj promítal svoje představy, a to tak, jako by se „díval oknem na to, co se děje ve skutečnosti.“
,A obraz, který takto vznikne, zůstává?“ „Zpravidla ano. Ale někdy se stává, že se člověku postupně vybavuje řada obrazů, zřejmě sledující vývoj domnělé události.“
„Ach, to je ohromné! Já bych takovou schopnost chtěla mít.“
„A možná, že jste ji měla. Eidetická představivost není ani tak vzácná, má ji mnoho dětí, které později tuto schopnost ztrácejí.“
Girin mnoho přemýšlel o budoucích pokusech. Celá podstata úkolu, který si dal, záležela v tom, že eidetická obrazivost dětí poskytovala někdy více informací, než mohli získat všemi jim přístupnými způsoby od vnějšího světa. Idealisté vysvětlovali tyto nadbytečné informace jednoduše. Bud tím, že existuje jakýsi svět nehmotných duševních vjemů, odkud může dětská duše dostat nejpodivnější zprávy, nebo, častěji, jako vzpomínku na minulý život, přidsžujeme-Ii se učení o stěhování duši putujících po smrti z těla do těla. Rozumí se, že věda nemohla přijmout toto idealistické „vysvětlení“, ale pak se musela pokusit formulovat správné vědecké stanovisko. S rozvojem kybernetiky začaly mnohé nepochopitelné pochody myšlení a vědomí nabývat zjevně hmotných rysů. Girin se ted mohl pustit do pokusů. Musel najít dospělé lidi, kteří měli sklony k eidetismu, lidi, kteří by se mohli dobrovolné podrobit pokusům a dovedli by popsat své pocity… Takoví lidé se našli; studentka, inženýr, malíř a elektromontér. Všichni souhlasili, potřebovalo to volný čas a ještě víc — volnou laboratoř. Ted byla tedy vhodná doba.
„To je pro vás, Ivane Rodionoviči!“ zavolala jeho laborant-ka z druhého kouta laboratoře a podala Girinovi telefonní sluchátko.
Girin hned nepochopil, komu patří ten tichý hlas a zvonivý smích. Už podle hlasu vytušil, že i ta, která mu telefonovala, nehovořila zcela lhostejně, a potěšilo ho to. Řekl, že by nejraději přišel dnes, protože zítra začínají pokusy, a dostal souhlas. Postál u telefonu a rozvrhoval si čas. Při tom ho zastihl student, který mezitím sebral všechny „odpadky“ dřívější práce: záznamy, nákresy, obrazce zrakových polí, načrtnuté zápisy o pokusech.
„Začneme zítra, Ivane Rodionoviči?“ „Určitě. Elektromontér pracuje ve večerní směně, proto ho vezmeme ráno. Já mu zavolám.“
„A co mám připravit? Promítací plátno, tužky a všeobecnou lékařskou soupravu?“
„Ano, ale ať Věra přichystá taky encefalograf. Ten velký. Elektrody budeme dávat jenom na zadní polovici hlavy, jedenáct kusů. Léky přinesu, stříkačku taky, jsem zvyklý na svou.“
„Copak se nebude lizerginová kyselina užívat vnitřně?“
„Bude. Ale může se stát ledacos. Ano, to je dobře, že o tom mluvíme, pro strýčka Příhodu přichystejte i kyslík. Láhev i masku, polštáře ne.“
A na tázavý výraz pokračovaclass="underline"
„Pokus se bude dělat s člověkem, a třebaže nehrozí nebezpečí, nesmí se nic zanedbat,“ řekl netrpělivě Girin. „Ale já už musím jít. Skončete taky, zítra nám přijde vhod, když budeme svěží. Jděte na procházku, do kina, zavezte Věročku parníkem domů. Večer je velmi teplý. Na shledanou.“
Student a laborantka, kteří zůstali sami, se na sebe podívali:
„Dneska že je teplý večer? Vždyť je hromská zima, bez svrchníku se nedá jít,“ pravil překvapeně student.
Věročka se tak významně usmála, že se Sergej zaraziclass="underline"
„Ze by telefonovala,ona?“
„To se ví. Jak jste, Serjožo, ještě naivní!“
„Tomu nevěřím. Copak takový kyberneticky myslící stroj, jako je náš Ivan Rodionovič, si vůbec všímá žen? Dám na to hlavu, že to byl další pokusný králík!“
„Jestli tu hlavu moc nepotřebujete, tak můžete. Já na vašem místě bych nevsadila ani prst.“
„Když myslíte! A jaká je… podle hlasu?“
„Jaká je, nevím, ale hlas má příjemný, mluví zdvořile a klidně.“
„Hm. Jak je stará, když už tak dobře všechno víte?“
,-,Ale, jak bych to řekla… Hlas má, zdá se, dost mladý. Ted už ale dost toho klábosení. Seberme se a pojdme. Splňte rozkaz a zavezte mě domů parníkem.“
Girin se vrátil domů pozdě, k překvapení sousedů, kteří už byli zvyklí na jeho pravidelný časový rozvrh. Dlouho se toulali se Simou krásným lipovým stromořadím na Vrabčí silnici. Vypravovala mu o „kalifovi“ a o nešťastné Nadě. Girin se však zřejmě vůbec nehodlal vypravit do internátu a — jak Sima skoro s jistotou očekávala — začít hned s léčením těžké Nadiny deprese. Řekl jí, že nejvíc záleží na pomoci jejích přítelkyň, aby jí vytvořily srdečné, přátelské prostředí, a že víc než všechny léky musí pomoci čas. Slíbil také Simě, že po přednášce, která se měla konat již za dva dny, ji zavede do knihovny a tam jí ukáže knihu, která měla lví podíl na tom, že zbytečně a v nevýslovných mukách zahynuly ve všech evropských zemích desetitisíce nevinných žen. Tato kniha je už dávno jen pochmurným historickým dokumentem, ale dávné předsudky se udržují dodnes, i když už ne v tak primitivní a hrůzné formě.
Girin doprovodil Simu na trolejbus a sám šel domů pěšky. Myslel na poslední dny a — jako už kolikrát — vrátil se ve vzpomínkách daleko zpátky. Jako by konfrontoval setkání se Simou s jiným setkáním. Sám sobě se vysmíval, že se nemohl zbavit sentimentality, několikrát byl přesvědčen, že někdejší hluboký bolestný zážitek se už stal jen dávno zasutou historií, a přece když to nejméně čekal, když byl zavalen novými událostmi a starostmi, přestala být vzpomínka jen vzpomínkou, a Tona znovu vstoupila do jeho života.
„Toňo, Toňo,“ neubránil se povzdechu a vzápětí se zastyděl za svou slabost.
A přece sotva doma svlekl svrchník, sedl si ke stolu a vytáhl ze zásuvky barevnou reprodukci pastelové kresby pod-lepenou lepenkou. Bylo na ní děvče v bílém kostýmu pierotky. Sedělo na kraji stolu, v ruce drželo růži. Dobře známý obličej byl zakryt poloviční škraboškou, přesto bylo vidět, že se dívka usmívá. Tenká látka spíše podtrhovala než zakrývala půvabné linie zdravého mladého těla, krátká sukně vysoko odhalovala pěkně modelované nohy. Z celého obrázku vyvěrala životní energie.
Girinovi cosi sevřelo hrud. Zamračil se. A to jsi prosím psycholog, pokáral se. Věděl přece — a nejen z učebnic —, že paměť je věc velmi ošidná. Kolika mladým lidem sám vštěpoval myšlenku, že se nemá věřit vzpomínkám na minulost. Čím delší doba uplyne od událostí, tím je paměť nespolehli- vější a vidí události a tehdejší vztahy jinak. Nevěřte na slovo vyprávění starších lidí, učil je. Paměť si sama vybírá jednotlivé události, s lety nabývají na významu, který ve své době ani neměly. To, co bylo o málo důležitější, stává se jedině důležité, protože ostatní vzpomínky jsou potlačeny a zvolna mizí. O čem člověk ještě ani před deseti lety nevěděl, jak se vlastně přesně co stalo, dostalo ve vzpomínkách nové formy, z pochybností se stala jistota, příběh dostal nové detaily, kterým vyprávějící sám nakonec věří. Navíc jsou tyto vzpomínky podloženy vědomou nebo podvědomou lítostí nad ztraceným mládím. Nad oním věkem, kdy se málo odpočívá, lehce usíná a dobře spi, kdy je v člověku zdánlivě nevyčerpatelné množství energie a kdy si ani nepřipustí, že tomu tak nebude vždycky.