Kapitola 5
DVA STUPNĚ KE KRÁSE
Neveliký sál v Kropotkinově ulici byl mimo očekávání naplněn převážně mládeží. V prvních řadách sedělo několik starších umělců.
Girin přehlédl sál pozorným okem přírodovědce a zkušeného pozorovatele. V šesté radě uviděl Simu, s vysoko zdviženou, kulatou, pevnou bradou, aby viděla přes ty, kdo seděli před ní. Sima tady sedí v šatech kávové barvy, nevidí ho, ale její přítomnost je pro něho čímsi důležitější než všechno ostatní.
Girin zatajil úsměv, vystoupil na pódium a pořád se díval na Simu. Její tvář se ozářila upřímnou radostí.
Předsedající oznámil, že přednáška začíná.
„Já bych nenazval své vystoupení přednáškou,“ řekl pomalu a zřetelně Girin. „Když jsem se procházel po sále, slyšel jsem některé výroky o sobě a o svém chystaném projevu. Někteří z těch nejmladších říkali, že si s radostí poslechnou, jak dostanou náfukové nařezáno. Jiní, ti starší, přesvědčivě prohlašovali, že s rozkoší rozdrtí doktůrka, který si zamanul poučovat umělce. Mohu vás ujistit, že jsem sem nepřišel, abych poučoval, řezal nebo byl řezán.
Myslím, že tady není soudní síň ani stadión. Chci zde společně s rozumnými lidmi uvažovat o otázkách lidské přirozenosti. Snad poprvé za celou lidskou historii se věda tyto otázky pokouší řešit opravdu vědecky.“
Posluchači, zaujati úvodem, ztichli. Girin pokračovaclass="underline"
„V roce 1908 našli potápěči na dně Egejského moře, poblíž ostrova Tenos, zbytky starořecké lodi z prvního století našeho letopočtu nebo z prvního století před naším letopočtem, to není přesně zjištěno. Z lodi vytáhli, kromě jiných předmětů, podivný bronzový mechanismus, složitou spleť ozubených kol, trochu se podobající mechanismu hodin se závažím. Po půlstoletí se učencům nedařilo rozlouštit tajemství tohoto mechanismu. Teprve ted se zjistilo, že je to počítací stroj k vypočítávání pohybů oběžnic, pohybů velmi důležitých pro tehdejší hvězdopravecká předpovídání. Ale nejde o stroj, nýbrž o to, že jsme nebyli s to pochopit jeho účel, dokud jsme sami nesestrojili obdobné stroje, ovšem mnohem dokonalejší. A po mnoho tisíciletí stojíme nikoli před primitivním strojem, ale před největší a nejsložitější dokonalostí biologických mechanismů, řízených stejnými zákony fyziky, chemie, historického zdokonalování jako kterékoli námi zhotovené stroje. Až v nejnovější době, mezi čtyřicátými a padesátými lety našeho století, se uskutečnil nebývalý, prudký rozmach vědy, nesmírné rozšíření jejích obzorů. Celé lidstvo se přesvědčilo o její moci, zdali v prospěch zla, nebo dobra, to záleží na nás.
Rozmach vědy nám dává sílu pustit se do studia nejsložitějšího díla přírody, člověka. Obírali jsme se jím také dříve, nemohli jsme však řešit otázky, k jejichž pochopení byly nezbytné kvantové mikroskopy, elektronové analyzátory a počítací stroje. Biologie mohla prozkoumat některé zvláštnosti organismu…
Mozek, to je příroda a vesmír, ale vesmír nikoli pouze daného okamžiku, nýbrž celé milióny let staré historie vesmíru. Mozková zkušenost je odrazem netoliko nekonečné šíře, ale taky proměnlivosti přírodních pochodů. Dialektická logika je projevem existence tohoto mozku. Základy našeho pocitu krásy, naší estetiky a morálky vycházejí z hloubi podvědomí, mají při myšlení spojení s vědomím, přecházejí v uvědomělé chápání, stávají se skutečnou podstatou vnějšího světa, která se odráží v duševním životě… Promiňte, vím, že je to nesnadné, já však to neumím jinak vysvětlit. Ale tím už taky mohu uzavřít úvod, který se protáhl. Nyní zbývá říci, že všechen náš pocit krásy, estetický požitek a dobrý vkus, to všechno je životní zkušenost statisíců předcházejících pokolení získaná podvědomím a směřující k volbě toho nejdokonaleji uspořádaného, všestranného a prospěšného boje o existenci a o zachování druhu.
Z čeho obecně vycházíme, dojdeme-li k úsudku, že ten či onen člověk je krásný? Svěží, hladká a pevná kůže, husté vlasy, jasné, čisté oči, výrazné rty. Ale to jsou přece zřejmé znaky celkového zdraví, správné výměny látek, dobře fungujících životních pochodů. Krásné je rovné držení těla, napřímená ramena, pozorný pohled, držení hlavy, kterému říkáme hrdé. To jsou známky aktivity, energie správně vyvinutého těla, které je v ustavičné činnosti nebo tréninku, je alertní, jak by řekli fyziologové. Ne nadarmo zvlášť vyučují herce, zejména filmové herečky, tanečnice, manekýnky, všechny, pro něž je důležitý jejich ženský nebo mužský půvab, jak mají chodit, stát nebo sedět při alertním, v obyčejné řeči řekneme, při pozorném držení těla. Ne nadarmo vynikají vojáci příznivě nad nás civilisty — nesportovce držením těla. Řeknu víc. Všimli jste si, v jakých postojích jsou zvířata, psi, koně, kočky, zvlášť krásná? V okamžiku největší alertnosti, když zvíře například vysoko zvedne přední nohy, nastraží uši, všechny svaly. Proč? Protože v těchto okamžicích nejostřeji vynikají známky aktivní tělesné energie!
Ale to je pouze první stupeň krásy, třebaže základní. Půjdeme dál. Co je u člověka docela jistě krásné, nepřihlížíme-li k jakýmkoli nánosům osobních zálib, kultury nebo rasových odchylek? Jsou to vefké oči posazené daleko od sebe, ne příliš vypouklé, ne přespříliš vpadlé. Čím větší oči, tím větší je povrch sítnice, tím lepší je zrak. Čím jsou oči dál od sebe, tím plastičtější vidění, tím větší je hloubka záběrů. Postavení očí v očnicích svědčí o stavu okolních tkání i o přesnosti hormonální regulace organismu. Je zřejmé, že postavení očí uprostřed očnic je nejlepší. Krásné jsou pravidelné, husté zuby, které tvoří dokonalý oblouk, a takový zubní oblouk má zároveň největší mechanickou pevnost při kousání potravy. Krásné jsou dlouhé řasy, ty nejlépe chrání oko. Nám se zdají půvabnější, jsou-li ohrnuté nahoru, a zase to není jen otázka estetická, protože konečky ohrnuté nahoru nedovolí řasám, aby se slepily.
Náš anatomický cit je velice jemný. Podvědomě rázem rozlišujeme a vnímáme jako krásu rysy, které jsou protikladné pro různá pohlaví, ale nikdy se nemýlíme, co které pohlaví má mít. Výrazné, silně pod kůží vystupující svaly jsou krásné u muže, ale u ženy to nepovažujeme za přednost. Proč? Protože správně rostlá zdravá žena má vždycky větší tukovou vrstvu než muž. To je dobře známé, ale kolik lidí ví, že je to pouze výpomocná měsíční zásoba potravy pro nenadálý hlad, kdy žena donáší nebo krmí dítě? Zároveň si všimněte, kde jsou v ženském těle tyto podkožní potravinové zásoby rozloženy. Ve spodní části břicha a v pánevní krajině, protože tato „železná rezerva“ slouží současně jako tepelná a proti-nárazová ochrana pro dítě, které žena nosí v lůně. A přitom tvoří tato podkožní vrstva měkké linie ženského těla, tohoto nejkrásnějšího díla přírody.