Ještě jeden příklad. Štíhlá dlouhá šíje nemálo přispívá k ženské kráse, ale u muže se na ni díváme úplně jinak, spíše jako na něco trochu chorobného. Mužův krk má být prostředně dlouhý, aby pevně nesl hlavu v boji, aby nosil břemena. Žena je podle své odvěké přirozenosti strážce a její dlouhá šíje jí umožňuje velikou pružnost a rychlost při pohybování hlavou, estetický cit opět splývá s účelností. Nakonec jeden z hlavních protikladů pohlaví: široké kyčle jsou přímo ošklivé u muže, ale jsou jedním z nejkrásnějších rysů ženského těla.“
„To platilo zastará, ted je všechno jiné, a to dokazuje, že nemáte pravdu. Nejsou věčné kánony krásy!“ přerušila Giri-na žena s pomalými pohyby i slovy.
„Podobné námitky jsem čekal. V dějinách bylo opravdu dost období, kdy zdravé ideály krásy byly dočasně nahrazeny nezdravými. Podtrhuji, že mám na zřeteli pouze správný ideál, kánon, říkejte tomu jak chcete, v přírodě žádný jiný ideál být nemohl. A také ve všech kulturách v době jejich největšího rozkvětu a blahobytu bylo ideálem krásy zdravé, podle dnešního názoru možná až přespříliš zdravé tělo…”
„Máte zkrátka staromódní vkus!“ poznamenala jizlivě tatáž žena.
„Já nemluvím o svém vkusu a nemohu posoudit, zda je správný, nebo nesprávný. To, že je čím dále tím více žen, které vypadají městsky, které nikdy necvičily a nikdy dlouho a těžce nepracovaly, může jistě nakonec ovlivnit názory na vkus naší doby. Ale můžeme říci, že jsou nesprávné z hlediska dneška? Pokud jde o vkus, asi sotva. Jsou však nesprávné z hlediska zdraví, výkonnosti a energie, na kterou je, abych tak řekl, člověk zařízen…Podívejte se na postavy baletek, gymnastek, krasobruslařek a konečně prostě na všechna zdravá vesnická děvčata, zvyklá rozmanité práci, a uvidíte, že také u nich náš estetický cit správně oceňuje největší účelnost.
Tak jsme probrali druhý hlavní stupeň krásy, harmonický soulad zdánlivě neslučitelných protikladů, soulad, který vyúsťuje v jedině dokonalé možnosti, která se jako kompasová střelka v nepatrných výkyvech chvěje mezi protiklady. A naše poznávání krásy, její hledání, všude a kdekoliv vede k hledání oné jemné čáry, která se utvořila za dlouhé tisíciletí a která znamená dokonalost v určení a v mnohostranném překonávání největších překážek existence živé myslící bytosti, člověka…“
Ulice je přivítala deštivým větrem. Sima šla proti větru s trochu nakloněnou hlavou a po očku se dívala na Girina. Chvílemi krčila malý nos, protože ji šimraly dešťové kapky. Vodní krůpěje se třpytily jako skleněné perličky v jejích hustých, silně se vlnících vlasech nad čelem.
„A přece, řekněte mi, nepolekaly vás ty dva stupně krásy? Jedna krásná dáma…“
„Všimla jsem si. Dívala se na vás jak na Mefistofela, nebo přinejmenším jak věřící na kacíře. Ale já jsem se polekala taky, že toho tolik víte. V tom je něco, co nahání strach.“
Girin se rozesmál tak srdečně, že se Sima začervenala.
„Vím, že jsem se správně nevyjádřila,“ řekla potichu. „Vy těžko pochopíte, jaký je to pocit, když si člověk uvědomí, že nemá vzdělání, že tak málo rozumí světu a životu. A hlavně, když jsem si uvědomila, jak jste mě zbavoval nejrozmanitějších pochyb, a zdánlivě docela lehce vyložil záhady, které jsem považovala za neřešitelné… Víte, koho jste mi připomněl?“ Sima náhle dala své tiché řeči žertovný přízvuk. „Ale nesmíte se zlobit.“
Girin slíbil, že nebude.
„Veliké zvíře, medvěda obklíčeného psy. Jeden zaútočí, bleskurychlý obrat, cvakot tesáků, a pes letí stranou, zaútočí druhý, a znovu totéž…“
A Girin se usmíval.
„Máte ráda zvířata?“ zeptal se náhle. „Všechna, nebo jenom psy?“
„Mám zvířata velice ráda, ale psy ne. Přestala jsem je mít ráda po fašistických ukrutnostech, po válce, po koncentračních táborech. Je to hnusné. Zuřiví psi, kteří pronásledovali, vyčenichávali, trhali lidi. A co je dobrého na těch zuřivých psiskách v některých vilách u Moskvy? Potvory, které se dáví vztekem za plotem!“
Girin zvědavě poslouchal její rozhodnou řeč. Sima, jak bylo vidět, když byla o něčem přesvědčená, mluvila úsečně a ostře.
„Pojďme někdy do zoologické zahrady. Já se tam rád toulám, pozoruju zvířata a přemýšlím o biologických zákonech.“
„Ale ano, půjdeme. Já mám taky velice ráda zvířata. Škoda že je špatné počasí, jinak bychom tam mohli hned, sedli bychom na trolejbus a po pěti zástavkách bychom byli v Kud-rinské ulici. Asi ještě Moskvu moc neznáte, že?“
„Aby se člověk dobře vyznal v tak ohromném městě, na to potřebuje aspoň pět let. Stále jsem ještě příliš zvyklý na pravoúhlý půdorys Leningradu.“
Sima se zamyšleně dívala do dálky Sadové ulice, zamlžené mrholícím deštěm a přecpané nákladními automobily.
„Nechcete jít ke mně? Dám vám čaj, za jakost ručím. Moje nevlastní matka byla znalkyně čaje a milovala jej, od ní jsem se dověděla všelijaká tajemství, jak čaj vařit.“ „Byla?“ Girin zdůraznil toto slovo.
„Umřela v šestapadesátém roce.“
„Kolik vám bylo tehdy let?“
„Dvaadvacet. Narodila jsem se v roce devět set čtyřiatři-cet.“
„To bych si nebyl nikdy pomyslil! Mně se zdálo, že je vám dvaadvacet třiadvacet ted, a jako odborník se málokdy mýlím.“
„Nedá se nic dělat, je mi osmadvacet.“
„Jste vdaná?“
Sima byla touto otázkou zřejmě překvapena.
„Myslíte, že by se vdaná žena s vámi procházela po ulicích, sotva se s vámi seznámila? A dokonce vás pozvala na čaj?“
„Co je na tom?“
„Podle mě nic. Proto vás taky zvu. Ale já jsem sama. Představte si však muže vychovaného podle všech pravidel maloměšťáckých názorů, že mezi mužem a mezi ženou není možné přátelství, že když po ulici jde dvojice, potom jenom za zcela určitým cílem.“
„Máte pravdu,“ přitakal po chvilce mlčení Girin. „Jsem špatný psycholog.“
„Psycholog jste jistě dobrý, ale je škoda, že se ta vaše věda tak málo zabývá morálkou, etikou.“
„Zas máte pravdu, Simo, ani nevíte jak. A jak to bude s tím
v. níí
čajem?
„Pojdme tedy. Bydlím kousek odtud, tamta ulička vpravo a potom vlevo.“
Šli mlčky celou zbývající cestu, chvílemi se jejich oči setkávaly. A pokaždé si Girin říkal, jak je dobře, že v tomto dosud pro něho trochu cizím obrovském městě žije tato podivuhodná dívka a že se mu poštěstilo ji potkat. Podivuhodná — čím? Její veliké šedé oči? Vždyť není tak málo dívek s velikýma očima, a dokonce s takovýma, jako má Sima, to není taková vzácnost. Dokonalá postava? Podle dnešní módy snad ani není tak dokonalá. Souhra černých vlasů, šedých očí a velmi hladké snědé pleti? Ne, tím to není. Girin se usmál.
,Na něco jste si vzpomněl?“ zeptala se dívka bez zvláštního zájmu. „Přemýšlel jsem o vás, o půvabu vůbec, a zejména o vašem.“
„Jakýpak půvab, když je směšný?“
„Směšný jsem já, a ne půvab. A usmívat se neznamená vysmívat se.“
Sima pokrčila rameny. Přišli k starému nevelikému jednopatrovému rodinnému domku, který stál v úzkém dvorku s několika ubohými stromky. Červeně hnědá barva už hodně oprýskala, tu a tam opadala také omítka a odhalila polozetle-lé šikmé laťkové mřížoví. Malý dům, podle všeho odsouzený k zbourání v blízké budoucnosti, nebyl jistě ve veliké vážnosti podniku bytového hospodářství.