„Tudy,“ řekla rozpačitě Sima a zamířila k vnějšímu železnému schodišti, které vedlo k části patra obrácené do dvora. Vedla Girina úzkým průchodem k druhým schůdkům s několika stupni a odemkla svým klíčem dveře potažené starým černým voskovým plátnem.
„Dům je ošklivý, ale zato prakticky bydlím v samostatném bytě. Svlečte si kabát tady.“ Sima rozsvítila a Girin viděl, že je v předsíni veliké jako skříň. „Prakticky samostatný byt“, to byl pokoj pod samou střechou. Část pokoje oddělili a proměnili v kuchyňku se sprchou v koutě oddělenou pažením. Přesto však Sima bydlela, podle moskevských měřítek, pohodlně, její pokoj byl větší než Girinův.
Posadila hosta na pohovku a zmizela v kuchyni. Girin se zvědavě rozhlížel. Nic tak neprozrazuje povahu člověka jako jeho byt. Široká tachta, orientální pohovka, těžký stolek ze starého tmavého dubu, vysoký koberec na podlaze, to všechno bylo náležitě opotřebované, třebaže přitom dokonale čisté. Čistota Girina příjemně překvapila, protože podle prohnuté podlahy a podle velkých skvrn na stropě byla střecha špatná, a jistě nebylo snadné udržovat pokoj v takovém pořádku.
Veliké zrcadlo a kulatá tyč přišroubovaná na zed v prázdné části pokoje bezmála Girina překvapily, dokud si nevzpomněl na gymnastiku. Jedinou víceméně cennou věcí bylo otevřené pianino s notami na stojánku. Na stěnách visely dva zasklené obrazy, reprodukce Borisova-Musatova a fantastický barevný obraz krajiny daleké oběžnice od Andreje Sokolova.
Zjevná chudoba a prostota zařízení pojednou Girina, který
byl sparťan, pokud šlo o věci, dojaly. Vstal, šel k pianinu a prohlížel si noty. Rachmaninovova Elegie je křehká, zvonivá věc. Aniž si to uvědomil, začal se probírat klávesami. Pršely přehršle vysokých tónů, padaly jako prudké vodopády a utichaly.
Když vycítil, že se Sima vrátila, obrátil se. Dívka se na něho dívala s radostným překvapením, kterým jí oči ztmavěly, byly ještě větší a dodaly jí jakýsi nadpozemský výraz princezny z Marsu nebo z Venuše, který pořád tak vábí romantická srdce čtenářů kosmických románů.
„Mám Rachmaninova nejraději,“ řekl Girin a přestal hrát.
„To není moje, to je Ritino,“ odpověděla Sima. „Připravuje si k vystoupení Elegii. Hodí se dobře k jejím plavým a jako vlnivým pohybům svou zpěvností a záplavou zvuků.“
„Rita je vaše přítelkyně? Jak je možné, že jsem si to hned neuvědomil, Rita Andrejevová! Vždyť ji znám už dávno, totiž ne ji, ale jejího otce.“
„Ale jděte! Rita je moje nejlepší kamarádka.“
„Svět je opravdu malý. A jakou hudbu chystáte pro sebe?“
„Adagio z baletu Egle, královna užovek.“
„To jsem nikdy neviděl ani neslyšel.“
„Je to nová věc litevského skladatele Balsise. Jestli chcete, zahraju to, ale až později, aby čaj nevystydl. Sedněte si tady. Myslím si, že jistě máte rád silný čaj.“
„To jste uhodla, třebaže to není typické pro člověka, který nebyl cestovatelem.“
„Všichni lidé vaší generace zažili příliš veliké cestování. Válku.“
„A zas máte pravdu.“
Sima nalila čaj do pěkných barevných šálků a přisedla si na tachtu u Girmovy židle. Opravdu si jen přisedla. Přestože seděla nenucené a klidně, se Girinovi zdálo, že užuž vstane, lehce, rychle a náhle. Dělalo to dojem dobře maskované pohotovosti, síly a pozornosti.
„Položte je na poličku, prosím vás.“ Dívka mu podala dvě malé nevázané knížky. „Stačí se jenom otočit.“
V rohu za Girinovými zády visela polička z nenatřeného dřeva plná knih. Girin se na poličku podíval koutkem oka a všiml si: „Ani jedny sebrané spisy, to se mi moc líbí.“ Sima pojednou zpozorněla, vstala z tachty a hbitě prošla okolo rohu stolu. Také Girin zaslechl rychlé kroky, spíše běh po schodišti. Sima otevřela dveře, ozval se zvučný polibek a před hostitelkou vešla do pokoje se sebevědomím denního návštěvníka vysoká rusovlasá dívka se sympatickou tváří nezbedného hocha posetou množstvím pih. Když spatřila hosta, překvapením se zastavila:
„Co se to děje, Ivane Rodionoviči? Vy jste tady, u Simy? Co tu děláte?“
„Rito, ty se divíš, jako kdybys u mne našla na návštěvě Marťana. Seznamovat vás tedy nemusím, ostatně jsme o tobě už mluvili. A netvař se už tak vyjeveně a posad se.“
„Víš, to je tím, že mi tatínek o Ivanu Rodionoviči vykládal, jak je moudrý a přetížený prací, zkrátka výjimečný, a co všechno ještě si o něm s maminkou povídali. A můj otec, jak víš, chválou spíš šetří. A tak když se Ivan Rodionovič u nás občas ukázal, dívala jsem se na něho jako na poloboha a — snažila jsem se co nejrychleji zmizet. A najednou se s ním setkám tady, u tebe. Tak už se na mne tak nedívej a dej mi taky trochu čaje. Přiběhla jsem na skok. Jela nás celá parta pomáhat na stavbu, a já jsem se tam strašně pohádala. Ještě ted se ve mně všecko vaří! Já si čaj udělám sama, věnuj se Ivanu Rodionovičovi, beztak jsem vás vyrušila.“ Rita popadla čajník a odběhla do kuchyně.
Girin se podíval na hodinky.
„Pospícháte?“ Girin vycítil v jejím hlase lítost a potěšilo ho to.
„Za jak dlouho se může člověk dostat odsud na Leninovu třídu?“
„Ale kam? Leninova třída je velice dlouhá.“
„Třetí ulice budovatelů.“
„Asi za čtyřicet minut.“
„Tak to je dobře, mám ještě takových dvacet minut času. Slíbila jste, že mi zahrajete Egle, královnu užovek.“
„Proč vás tak zajímá?“
„Chci se dovědět, co jste si vybrala pro své příští vystou-peni.
Sima si poslušné sedla k pianinu…
Kapitola 6
STÍNY ZUŘIVÝCH FANATIKŮ
Girin se setkal se Simou nazítří na hlavním schodišti Leninovy knihovny a společně šli do Knižního muzea. Nemají tam zvláštní středověký pokoj, „Faustovu pracovnu“, s gotickými klenbami, s úzkým oknem a s těžkým pochmurným nábytkem, jaký překvapuje návštěvníky v leningradské Veřejné knihovně. Ale i tak moderní místnost působila ponuře obrovskými knihami v silných kožených vazbách, se stopami železného kování z dávných časů, kdy se knihy přikovávaly těžkými řetězy, jako se přikovávali vězňové v oněch temných stoletích. Sima se mimoděk schoulila a šla, jako by se bála nějaké léčky. Polohlasně pozdravili Girinova známého, kustoda středověkých prvotisků. Ten je zavedl k zvláštnímu stolu, na kterém ležela hodně opotřebovaná kniha, přes půl metru silná, v hladké vazbě z bělavé kůže.
„To je ona?“ zeptal se stručně Girin.
„To je Kladivo. Asi páté vydání z konce patnáctého století.“
„Kolik vydání má ta proklatá kniha?“
„Devětadvacet, poslední je z roku 1669, první z roku 1437. Je to neslýchané množství na ta nevzdělaná století!“
Girin poděkoval, kustod udělal rukou vybízející posuněk a vzdálil se. Girin přistoupil pomalu ke stolu, hleděl na knihu a stál před ní dlouho, jako by zapomněl na všechno na světě. Sima se zvědavě dívala, jak se změnila jeho přívětivá a pozorná tvář, která jí už byla blízká. Ted byla přísná.
Aniž se obrátil ke své společnici, otevřel mlčky vazbu, tvrdou jako dřevo. Sima spatřila veliká malovaná písmena titulního listu s jeho hrubou zřetelností. Ale latinským slovům, psaným gotickým písmem, ani trochu nerozuměla a podívala se tázavě na Girina. Letmý posuněk ošklivosti znetvořil pěkně výrazné rty lékaře, který potichu četl název tajemné knihy. Vzpamatoval se teprve, když se dívka dotkla prsty jeho rukávu.