„Co je to s vámi?“ zeptala se dívka.
„Odpusťte mi, Simo,“ narovnal se Girin. „Moje nenávist k té hanbě lidstva je příliš veliká. Zdá se mi, že se sám stávám účastníkem zločinů a že jsem za ně odpovědný. Tak třebas kniha, která leží tak klidně před vámi, je obluda, která umučila nesčíslné množství lidí, hlavně žen. Hnusí se mi dotýkat jejích stran, ještě ted z nich kape krev. Je to Kladivo na čarodějnice, Malleus maleficarum, sepsané dvěma nejučenějšími mnichy středověkého Německa, Sprengrem a Instito-riem. Je to návod, jak objevovat čarodějnice, útrpně je vyslýchat a vymáhat z nich přiznání.“
„Copak se týkalo jenom žen? A co čarodějníci?“
„Těch bylo mnohem méně. Vždyť sám název Malleus maleficarum to říká.“ Girin začal číst latinsky a jeho zvučná, zřetelná slova byla jako hřebíky zatloukané do Simina duševního světa: „Malleus maleficarum: consequenter heresis decenda est non maleficorum, sed maleficarum ut a pociori fiat denominatio.“ („Kladivo na ženy zločinné, protože toto kacířství nedělají zločinci, nýbrž ženy zločinné, proto se tak také jmenuje.“) Girin obrátil několik stran a pokračoval, rovnou už překládaje z latiny: „.Kdyby nebylo ženské zvrhlosti, svět by byl osvobozen od mnohých nebezpečenství. Ženy velice předčí muže v pověrčivosti, v pomstychtivosti, v ctižádosti, ve lhaní, v náruživosti a v nenasytné smyslnosti. Zena je při své duševní nicotnosti vždycky slabší ve víře než muž. Proto se mnohem snadněji také víry zříká, na čemž se zakládá celá sekta čarodějnic… A tady je polovice stran věnována vypočítávání hanebností ženského pohlaví, vzatých u starokřesťanských spisovatelů, jako jsou Hieronymus, Lac-tantius, Jan Zlatoústý, a také u římských a starořeckých, jako je Sokrates. Stačí?“
„A co dál?“ zvolala Sima. „Přece není hrůza této knihy jenom v hloupém nadávání na ženy?“
„Ovšemže ne! To všechno je, abych tak řekl, příprava k zatvrzení srdcí mužských soudců.“
„A pak?“
„Dál následují přímé pokyny. Například.“ A Girin otevřel hodně ohmatanou stranu:
„.Neobvyklost a tajemnost těchto zcela výjimečných věcí vede k bezradnosti obyčejného soudního řízení. Důkazy tvoří bud vlastní přiznání nebo výpovědi spoluviníků. Zásada he- retius hereticuím accusat — kacíř viní kacíře — musí být vzata za základ. Zkušenost ukazuje, že přiznáni a jména spoluviníků se získávají jedině nejkrutějším a bezohledným užitím práva útrpného. Singularitas istius casus exposit tormenta singularia, tady vidíte, řádka je napsána rumělkou, jakoby zaschlou krví, to jest:.Zvláštnost těchto případů vyžaduje zvláštní mučivé výslechy. Vzdát se mučení by znamenalo potlačit a pohřbít celou věc ve prospěch ďábla, neboť zde se vede zápas nikoli s člověkem, nýbrž se samým ďáblem, který kacíře ovládá.
Celá zbývající část knihy je věnována líčení muk, toho, jak jich použít, a způsobů výslechu, protože dosáhnout přiznání děj se co děj, to byl jediný úkol takových vyšetřování.“
„Což se nenašel ani jeden rozumný, vzdělaný člověk, který by povstal na obranu, když už ne s mečem, tedy aspoň s perem v ruce?“
„Našli se! Třebas známý učený bohoslovec Weier, slavný odpůrce inkvizice. Dokazoval, že všechny procesy s čarodějnicemi jsou uskoky samého ďábla, jím zosnované. Tak psal, pamatuju si skoro doslova překlad jednoho z našich nejlepších badatelů v historii čarodějnic Nikolaje Speranského:
Zástup stojí a dívá se, jak na voze pohodného vezou čarodějnice na popraviště. Všechny jejich údy jsou často rozervány mučivými výslechy, ňadra jim visí jako cáry; jedna má zpřerážené ruce, druhá polámané holeně, jako ti lotři na kříži; nemohou ani stát, ani jít, protože jejich nohy jsou rozdrceny kleštěmi. Ted je kati přivazují ke kůlům obloženým dřevem. Zeny žalostně naříkají a kvílí pro to, jak byly mučeny. Jedna prosí úpěnlivě Boha, druhá vyzývá ďábla a rouhá se. A zástup, v kterém jsou i významné osoby i chudina i mládež i starší lidé, se na to všechno dívá, nezřídka se nešťastným odsouzenkyním posmívá a zasypává je nadávkami
Girin se odmlčel, když zpozoroval, jak jeho slova zapůsobila na Simu.
„Myslím, že to stačí. Jenom ještě dodám, že nelze vinit z těchto hrozných zločinů jenom katolickou církev. Protestanti, kalvinisté a luteráni asi sotva s menší krutostí pronásledovali domnělé zločinné ženy a nezůstávali za katolíky v nestvůrné vynalézavosti strašných muk. A kniha, která leží před vámi, to není začátek, nýbrž výsledek dávných pokusů v mučírnách a jejich promýšlení v klášterních celách!“
„To je strašné!“ zašeptala Sima. „A já jsem o tom tak málo věděla.“
„Je načase udělat přestávku, Ivane Rodionoviči!“ vybuchla Věra, když dostala rozkaz, aby jela pro novou dávku léků. To znamenalo, že se bude pokračovat v pokusech, které trvaly už druhý týden bez zvláštního úspěchu. „Zjistili jsme zajímavá fakta,“ přiznával se Girin, „ale to pořád není to, co hledám. Pořád to není to.“ A čím méně pokusy slibovaly, tím zuřivěji pracovali všichni jejich účastníci. Girin dokonce nocoval v pokojíčku sousedícím s laboratoří, aby se nevy-trhoval. Sergej také zůstával dlouho do noci a Věra byla jediná, která obstarávala všechno, co bylo třeba obstarat mimo ústav. Pouze tři lidé z navržených zbyli ještě nevyšetřeni. Halda zápisů, těsnopisných záznamů ústních výpovědí nebo podivných kreseb vyšetřovaných lidí, věcí zhotovených ve chvílích jejich halucinací a uměle vzbuzené schizofrenie svědčily o vykonané práci. Oba, Sergej i Ivan Rodionovič, zchřadli, pobledli, a ženské srdce laborantky nemohlo snést, že o sebe tak nedbají.
„Zbytečně se trápíte, Věročko.“ Girinova slova zněla úplně něžně. „Nic se Sergejovi nestane, a já jsem otužilý. My se pořád příliš bojíme, že přetížíme mozek; nesmysl, mozek je schopný zvládnout mnoho, mnohem víc, než mu ukládáme. Jen ho umět využívat. Je radno osvojit si pravidlo, že je nutné i možné podrobovat mozek i celý organismus pracovním přetížením, ale potom zase umět odpočívat. Tak jsme uzpůsobeni, takoví jsme dlouhotrvajícím vývojem, a s tím se musí počítat.“
„Ne, Ivane Rodionoviči, přes veškerou vaši autoritu s vámi nesouhlasím. Kolik nemocí je z přetížení prací, to se nedá spočítat!“
„Nemáte pravdu. Jde o to, jaké je to přetížení. Jestli jde o vyrovnané zatížení, vznikne veliký duševní vzmach, který učiní celý organismus odolným nejenom proti únavě, ale také proti nemocem. Vezměte válku. Jak zřídka jsou lidé nemocní ve válce, a přece horší podmínky nenajdeš, a přetížení je při tom nejhroznější ve všech směrech. Všichni vědci, konstruktéři, umělci, pokud jsou zabráni do práce, málokdy podléhají nemoci. Osmdesát procent našich nemocí je duševních, to znamená, že záleží v oslabení duševního života, za nímž následuje oslabení hlavních biochemických os organismu. Člověk nabyl proti živočichům mohutné myšlení a obrazotvornost. Živočichové jsou automatizováni mnohem více než člověk. Proto u nich všechny duševní činnosti proběhnou a mizí velice rychle, ale u člověka trvají dlouho a mohou být příčinou nemoci. Avšak to, že člověk má mnohem větší duševní sílu, má za následek pevnost a otužilost jeho organismu, odolnost proti smrti a proti nemoci mnohem větší, než mají i mohutní živočichové…“
„Nestačím na to, abych se s vámi přela, Ivane Rodionovi-či,“ vzdala se laborantka, „a přece…“