„A přece jděte do správy lékáren. A já hned zatelefonuju naší další oběti…“
Takřka jako na Girinova slova zazvonil telefon.
„Ivane Rodionoviči, máte hned jít na ředitelství,“ ohlásila Věra, která skočila k telefonu. „Nebude nějaká změna programu?“
„Ne. Jen jeďte. Já zatelefonuju dalšímu dobrovolníkovi. Kdo je na řadě?“
„Žena. Taťána Pavlovna Solovjevová,“ ozval se Sergej.
„Já jí zatelefonuju, jakmile se vrátím. Ona o tom ví, ale budeme mít asi tříhodinovou přestávku. Jděte na procházku, Serjožo. Nebo si zajedte domů. Nebo jděte s Věročkou do kina. Pracovat budeme celý večer, dlouho do noci.“
Když Girin procházel úzkými chodbami a tmavými kouty, které oddělovaly dobře izolovanou laboratoř od hlavní budovy ústavu, zlobil se na nečekaný vpád do svého samotář-ství. Zlost se proměnila v neklid, jakmile vstoupil na široké světlem zaplavené schodiště. Jako by se veřejně odhalovalo a vystavovalo nějaké jeho tajemství. S tímto podivným pocitem vstoupil do ředitelovy pracovny. Hubený, neduživý ředitel rozmrzele vstal a přivítal ho. Vedle ředitele trůnil malý tlustý profesor. Girin ho znal jako jednoho ze správců laboratoří. Podle tváří obou mohl tušit nepříjemnou rozmluvu. „Vy pracujete u Volfsona?“ zeptal se ředitel Girina. „Jako odborný asistent?“
„Ano, u profesora Volfsona, jako odborný asistent.“
„A co u něho děláte?“
„Nevím, zda by bylo vhodné, abych já mluvil o profesorově práci. Profesor ostatně dokončuje doma svou zprávu a jistě vám dá podrobné vysvětlení.“
„To je pěkné, tajnosti!“
„Žádné tajnosti. Základní pravidlo podřízenosti.“
Girin pokrčil mlčky rameny. Ředitel sevřel rty. Profesor, který seděl vedle něho, zasáhclass="underline"
„Vy jste nám dobře nerozuměl, soudruhu Girine. Byl jste tázán nikoli na práci vašeho vedoucího, ale na práci svou.“
„Promiňte, já zatím nemám samostatnou práci, dělám jenom to, co mi uloží profesor Volfson. V plánu ústavu se o mně nic neříká.“
„Nic se neříká!“ odsekl ředitel. „Vy však děláte nějakou svou práci, používáte laboratoře ústavu, a ředitelství o tom nic neví. Považujete to za správné?“
„Vůbec ne. Dělám řadu psychofyziologických pokusů podle dohody s profesorem Volfsonem. Ted nastala v jeho plánovaných pokusech přestávka. Myslel jsem, že vás o tom profesor uvědomil. A to tím spíše, že tato práce nemá nic společného s plánem ústavu, že ji dělám za své peníze a používám jenom místnosti ústavu a dobrovolné práce studentů, mých žáků.“
„Co je to vlastně za pokusy?“
„Pokus objasnit přebytečnou informaci u lidí obdařených eidetismem.“
„Mhm! To je moc vzdálené našemu oboru. Vy byste měl pracovat u Kaščenka. No, a jak děláte to objasnění? Můžete mi to říci?“
„Eidetik dostane dávku LSD-25. Zmenšuje vylučování fosforu z organismu, tlumí účinek hormonu hypofýzy. Tím se porušuje nejdůležitější pituitarno-adrenalinová duševní osa vnitřní sekrece organismu a vzniká umělá psychóza typu vysoké hysterie nebo schizofrenie. Na tři čtyři hodiny.“
„A nač to potřebujete?“
„Abych rozpojil obvykle vyvážené vědomí, oddělením vě- domého pochodu myšlení od podvědomého, a tak odhalil vědomím utlumené studnice přebytečné informace. Domnívám se, že se v nich ukládá paměť dřívějších pokolení, která se obyčejně ukazuje jenom u člověka na nižších stupních nervové činnosti a je mnohem silnější u živočichů, s jejich složitými pudy a bezděčnými činy.“
„Ale to je přece nesmysl! Nějaká mystika!“
„To se musí prověřit pokusy. Kybernetiku také považovali, není tomu dávno, za nesmysl… a hlavně kybernetika nám poprvé umožnila, že jsme dostali vědeckou představu o činnosti mozku. Totéž bude také s pamětí.“
„Vaše práce je nebezpečná!“ vybuchl náhle ředitel. Girin se na něho užasle podíval.
„Ano, nebezpečná a neodpovědná. Přemýšlel jste o tom, co se může stát s některým z vašich.morčať? Za to bude muset odpovídat ústav.“
„Dovolte, já vám nerozumím. Kdo může především soudit o nebezpečnosti nebo bezpečnosti, když ne ti, kdo na tom pracují? A kdo, když ne já, jako lékař, odpovídá především? Mnohem více než vy, protože celá vaše odpovědnost v této věci je spíše domnělá.“
„Vy jste drzý!“
„Proč? Pro přesnost ve vyjadřování? My jsme tady přece vědci, a ne angličtí šlechtici,“ odrážel Girin chladnokrevně útok.
„Dost! Doufám, že jste pochopil, že se tou věcí chci zabývat. Kdo vám dovolil používat ústavní laboratoře pro vaše pokusy? Děkuju profesorovi Cibulskému,“ ředitel kývl směrem k muži, který seděl vedle něho, „jinak bych nevěděl nic, dokud by k něčemu nedošlo.“
Girin chtěl něco namítnout, ale pouze mávl rukou.
„Mohlo by se myslet, že jste nezištný zastánce vědy,“ vmísil se pojednou pichlavě Cibulskij. „Ale co je toto?“ A zamával listem papíru, který vzal s ředitelova stolu.
„Ano, ano, vysvětlete to, budte tak laskav,“ vyletěl ředitel. „Provozujete soukromou praxi?“
„Nejsem vám povinen nic vysvětlovat, protože takové otázky nepatří do vaší pravomoci, a ať vás ani nenapadne mě vyslýchat. Ale jestli si přejete, abych vám něco sdělil, pak prosím. Žádnou soukromou praxi nemám a také jsem neměl od chvíle, kdy jsem dostal lékařský diplom. Ovšem když bylo třeba pomoci, samozřejmě nikdy a nikomu jsem ji neodepřel.“
„A potom píší vaši pacienti nadšené dopisy nám do ústavu a dokazují, jaký jste znamenitý člověk,“ řekl jizlivě Cibulskij.
„Nechápu, jak jste na to přišel! Přestaňte hrát komedii, profesore, to vám nepřidává na vážnosti.“
„Jakže? A vám přidává to, že jste donutil…,“ Cibulskij řekl jméno geofyzika, „matku a otce, kterým prý jste zachránil syna, aby nám napsali o vašich skvělých vlastnostech, a dal jste jim adresu našeho ústavu?“
„Ted jsem pochopil všechno. Co vám mám říct?“ Girin se zarazil a pokračovaclass="underline" „Jakou to musí mít člověk psychologii, aby tak chápal i přirozenou matčinu vděčnost a tak ocenil můj podíl… Škoda že dosud nebyly vymyšleny stroje na čištění mozků od smetí, a hlavně mozků vědců! Odpusťte, soudruhu řediteli, nechcete mi říct už nic jiného? Potom dovolte, abych se poroučel.“
A Girin opustil oba vedoucí ústavu a pomalu sestupoval po hlavním schodišti, zalitém sluncem.
„Viděl jste, jak jsme ho přitiskli? Až ke zdi!“ zvolal Cibulskij, jakmile se dveře pracovny za Girinem zavřely. „Nezbylo mu, než aby utekl.“
„To ne,“ namítl zamyšleně ředitel, „jeho odchod se nepodobal útěku. Mám ted spis dojem, že jsem udělal chybu. Můžete jít,“ propustil Cibulského, nespokojeného s nečekaným obratem.
Girin šel do laboratoře nekonečnými podzemními chodbami a klidně přemýšlel o tom, co se stalo. Životní zkušenost a znalost psychologie ho naučily nermoutit se pro podobné srážky se zkostnatělostí, s odporností nebo s neporozuměním. „Proto jsou lidé, jako je Cibulskij, aby se skutečný vědec stal pevnější, přesvědčenější.“ Požádá ovšem o pomoc stranickou organizaci, aby ředitelství přesvědčila a aby mu laboratoř zůstala, ale… ale sám není ještě jistý, jsou-li jeho výzkumy správné. Dosud nezískal aspoň trochu přesvědčivé poznatky. Ale ať už budou jeho pokusy zdařilé, nebo nezda- řilé, jsou pouze malým zlomkem rozsáhlých výzkumů, které zamýšlel pro nejbližší roky!
Věra a Sergej se vrátili za půldruhé hodiny a zastihli Gi-rina hluboce zamyšleného nad jednou kresbou elektrotechnického inženýra: bílou květinou na dokonale černém pozadí, ovinutou modrou závitnicí. Oba mladí lidé cítili, že něco není v pořádku, protože všechny věci a přístroje byly uklizeny, ba i šňůry elektrického vedení encefalografu byly pečlivě svinuty.