„Stalo se něco, Ivane Rodionoviči?“ zeptala se polekaně Věra.
„To, nač jste naléhali: malá přestávka v práci.“
„Víme!“ zvolala laborantka. „To jsou oni… oni se už dávno na vás dívali skrz prsty… vy, takový vědec, jste jen odborný asistent, a z ničeho nic jakési pokusy. Ó já je znám!“
„To nestojí za to, abyste se zlobila, Věročko,“ přerušil ji vesele Girin. „Víte, že…“ Ale laborantka ho nenechala dopovědět, co si myslil.
„Ivane Rodionoviči, jestli bude dnes přestávka, tak vám to řeknu, slíbila jsem to!“
„Go jste slíbila, a komu?“
„Jí, telefonovala, sotva jste odešel. Ptala se mě, jestli máte moc práce, a já jsem věděla, že když vás zavolali k řediteli, že nebudete moct dnes pracovat… a já jsem jí řekla, že pravděpodobně ne moc.“
„A oč vlastně jde?“
„Tak ona mě prosila, jestli se dovím, že nebudete mít moc práce, abych vám vyřídila, že dnes v devět patnáct má vystoupeni. Bude to vysílání podle druhého pořadu, umělecká gymnastika.“
„To je výborné! Rád se podívám. Jenom abych byl v tu dobu u televizoru. Rozutečeme se, badatelé?“
„Ivane Rodionoviči,“ začal student, „jestli chcete… můžete jít ke mně, my máme pěkný televizor Rekord.“
„Děkuju vám, Serjožo. Moji sousedi mají Rubín, a nemusím daleko chodit. Na shledanou zítra, moji věrní pomocníci!“
Mladí lidé zůstali sami a chvíli uklízeli lístky a desky na spisy. Věra začala náhle žalostně naříkat.
„Co se stalo?“ přiběhl k ní vyděšený Sergej.
„Já jsem ta nejhloupější ženská na světě. Zapomněla jsem se Ivana Rodionoviče na něco zeptat. Ted už se nedá nic dělat.“
„To je toho! Zatelefonuješ mu večer.“
„To už mi nepomůže. Já bych ji byla tak ráda konečně viděla… a řekla jsem si, že se budu dívat na televizi, i kdyby sídla padala. Ale on začal nějak pospíchat, a já jsem se ho zapomněla zeptat, jak se jmenuje. Vystupuje jich tam mnoho, tak jak ji poznám? To jsem ale hloupá.“
Sergej se s úlevou rozesmáclass="underline"
„Zvědavá Evina dcera byla zaslouženě potrestaná. Ale Vaše Milost podceňuje moje skromné schopnosti. Ručím za to, že ji hned uhodnu, jenom se budete muset dívat na televizi u mě. Upřímně řečeno, já už se taky nemohu dočkat, jak je to s tím naším velezajímavým Girinem, napíná mě, jaký má vkus.“
„Umíš se pěkně vytahovat! Já jsem přesvědčená, že ji neuhodneš. Já to možná ženskou intuicí spíš dokážu,“ ozvala se Věra.
„Tak žádné vykrucování, půjdeme ke mně. Projdeme se, najíme se a potom určíme majitelku příjemného hlasu.“
V hloubce televizní obrazovky pochodovaly ve dvojicích dívky v černých sportovních trikotech, rozcházely se a mizely ze zorného pole. Sergej a Věra se do nich vpili očima, snažili se uhodnout, najít „ji“, podmanitelku srdce jejich podivuhodného představeného, zdálo by se, že tak vzdáleného lásce.
„Myslím,“ zašeptal Sergej, „že je to ta druhá zprava, ta vysoká blondýnka, taková štíhlá a rovná. Ta je pěkná!“
„Všecky jsou přece báječné,“ odpověděla Věra.
Jako by odpovídala na studentovo přání, vystoupila vysoká blondýnka dopředu.
„Mistryně sportu Margarita Andrejevová,“ ohlásila vedoucí. „Rito, nechtěla byste říct divákům něco o sobě?“
Dívka vyprávěla krátce a živě o svém studiu, o své lásce k sportu, o své přípravě. Potom následovalo její skvělé cvi- cení s obručemi a se stuhami, tak půvabné, krásné a přesné, že věčně se škorpící Girinovi pomocníci ji sledovali, aniž promluvili jediné slovo. Šum potlesku se přehnal sálem a blondýnka zmizela z obrazovky.
„Tak co, neměl jsem pravdu?“ zvolal sebevědomě Sergej. „To je ona! Závidím Ivanu Rodionovičovi, má znamenitý vkus.“
Věra zavrtěla umíněně hlavou:
„Je hezká, ale myslím, že to není ona. Nezapomínej, že jsem s ní mluvila dvakrát, a ty jenom jednou. To není ten hlas. A vůbec, pro Ivana Rodionoviče jí něco chybí, nevím, jak to říct, možná že originálnost.“
„Zato on má originálnosti za dva. Snad to tak má být.“
„To bývá často, a přece …“ Věra nedomluvila. Dívky vystupovaly jedna po druhé, a těžko bylo rozhodnout, která má lepší provedení nebo která má pěknější postavu nebo která má oboje zároveň.
„No jo,“ protáhl rozpačitě Sergej. „Dnes jsou všechny jako z udělání samé mistryně nebo sportovkyně první výkonnostní třídy.“
„Mistryně sportu Serafima Metalinová vystoupí se svou novou volnou sestavou,“ ozval se hlas za obrazovkou.
Černovlasá osmahlá dívka prostřední postavy vyběhla doprostřed sálu a vedoucí jí hned přinesla mikrofon. Kamera se přiblížila, dívčina tvář zabrala celou obrazovku, a neobyčejně velké oči, které vypadaly tmavé, se dívaly upřímně na diváky. Pevnou malou bradu měla vyzývavě zdviženou, a srdečný úsměv získával dívce sympatie.
„Všechny vyprávíme o tom, jak jsme se staly gymnastkami, a bezděčně to vypadá tak, jako bychom byly něco zvláštního,“ začala dívka.
Věra na pohovce až poskočila:
„To je ona, to je ona!“
„Počkej, neruš!“ odsekl Sergej. „Já tedy ještě o tom přesvědčen nejsem.“
„Každá z vás, kdo se na nás díváte, může v sobě objevit talent bud pro rytmiku, nebo pro sílu, pro obratnost, pro rovnováhu. Nemůže být každá z vás reprezentantkou a nemusíte být zrovna mistryní sportu. Jde o to, nepodceňovat tělesnou kulturu, najít si pro ni čas. Odstraňovat následky nedostatku pohybu nebo jednostranných pohybů v zaměstnání. Cvičte a vedte k tomu své děti. Vyplatí se to.“
Dívka se na okamžik odmlčela a v rozpacích skončila: „Tak to bude dobré!“
Kamera ukázala sál. Černovlasá zastánkyně tělocviku stála už v pozadí. Zvedla hlavu, odhazujíc zastřižené vlasy s čela. Zazněly první akordy adagia z Egle.
Girinovi pomocníci se dívali na dívku, o níž se domnívali, že je láskou jejich představeného, a od minuty k minutě v nich sílilo přesvědčení, že je to opravdu ona. Imponovala jim nejen vybroušeným uměním bezpečně ovládat všechny svaly, ve vystoupení Serafimy Metalinové bylo cosi až poetického v umění spojovat rytmus hudby s harmonií pohybu.
„No, dobře si vybral ten náš Ivan Rodionovič,“ prohlásil nadšeně Sergej, když skončil sportovní přenos. „Vybral si ze všech tu nej…, nevím, jak bych to řekl.“
„Nejoriginálnější!“ řekla Věra.
„V tom to není! Originální, to je taková, která se líbí jen někomu, možná jenom jednomu, jako například ty mně. Ale tahle se přece musí líbit všem!“
„Nešpičkuj, Sergeji, myslím to vážně. Má, jak bych ti to řekla, opravdu ženskou postavu. Není moc vysoká a v kabátě by sis jí možná ani nevšiml, oblečená je docela nenápadná. Ale vědátory našeho ústavu nadchnou spíš namalované a nápadně oblečené blqndýnky.“
„Taky na to doplácejí!“ prohlásil slavnostně a vážně student a pokusil se Věru obejmout. „Ale já jsem chytřejší, líbíš se mi, ačkoli blondýnka nejsi a nápadné šaty nemáš.“
„To bude tím, Sergeji, že ještě nejsi tenhleten vědec,“ odrazila ho Věra.