Televizor svítil také v bytě Andrejevových, tam však před ním seděla celá společnost. Jekatěrina Alexej evna, která se vrátila z Leningradu, se pohodlně usadila v křesle a vzala si další cigaretu.
„Už zase kouříš!“ vyčítal jí její muž, ačkoli jí zároveň zapaloval. „Rozčilená matka se nemá kárat,“ bránila se klidně Jeka-těrina Alexejevna. „Radši se dívej, to jsou děvčata! Nechvěje se ti srdíčko, Léno?“
„Nechvěje. Dívky jsou to dokonce moc hezké, ale jen si představ, jak by to bylo hloupé, kdybych se v svém stáří zamiloval třebas do té nejhezčí. Umíš si to představit, u mě nebo třeba u našeho veleučeného Girina?“
„Víš, s tebou jsem si jistá, ale Girin, myslím, ten by mohl. Ostatně, Rita mi něco o něm a o své přítelkyni nejasně na-značila.
„Ale to je přece hloupost, Katuško! To jsou mi nápady.“
V předsíni zazněl slabě zvonek a brzy nato se ozval radostný výkřik hostitelův. Jekatěrina Alexejevna spěchala naproti přicházejícím: vysokému mohutnému muži a mladému děvčeti se silnými rusými copy, s tváří zalitou ruměncem.
„Seznamte se!“ zvolal vesele Andrejev. „Inokentij Jefimyč Selezněv s dcerou Irinou. Můj starý kamarád od řeky Tungi-ry, lovec a pán celého kraje!“
Stálý Andrejevův společník na cestách geolog Turiščov také pospíchal k Selezněvovi, aby se octl v jeho medvědím objetí. Dávno uplynulé dny ožily okamžitě v Andrejevově i v Turiščovově mysli.
Vzpomněli si na dobu dalekých pochodů malých, skrovně vybavených geologických oddílů, kdy všechno záviselo na zdraví, na schopnostech a vytrvalosti každého účastníka výpravy. Cesty tajgou po jejích nekonečných lesních bažinách, nesčetných kopcích, holých skálách a kamenitých rozsypech, přechody brodem přes křišťálově čisté a ledově studené řeky, přes vztekle řvoucí peřeje na chatrných lodkách a na nespolehlivých karbasech, velikých lodicích s vysokými okraji. Pochody dýmem požárů tajgy, po horkých spáleništích, po vysokých hrbolatinách, po zaplavených údolích, za nesnesitelného letního vedra i za třeskutých zimních mrazů v oblacích hučících mušek v létě, ve vlhkém podzimním mrholení nebo v mrazivé mlze, pěšky, na koni nebo na křehkých sobích saních …
Přátelé na sebe pouze mrkli se sotva znatelným úsměvem, ale vtom úsměvu bylo všechno.
Při jedné cestě na východosibiřské řece Tungiře se André- jev a Turiščov potkali s Inokentijem, zajímavým člověkem, s nímž potom uskutečnili nejednu výpravu do nejhůře přístupných míst Olekmo-Vitimské náhorní roviny.
Dva bratři Selezněvové, Inokentij a Ilarion, bydleli v důkladném domě na vysokém břehu Tungiry, asi tři sta kilometrů od nejbližšího obydlí, a jediná cesta k nim vedla podle této neklidné klikaté řeky. Lovili, rybařili, připravovali podle úmluv pro doly borůvky bažinné a medvědí česnek. Starší bratr Ilarion byl vdovec a měl dvě dcery, Nasťu a Mášu, mladší bratr Inokentij byl přibližně stejně starý jako Andre-jev. Ženskou stránku domácnosti spravovala jejich sestra Jevdokije, mladá vdova, která také vychovávala obě neteře.
Tato neobyčejně svorná rodina byla tak pohostinná a milá, že kdykoli jel Andrejev okolo, vždycky se u ní zastavil, a hleděl zařídit svůj odpočinek tak, aby ji mohl navštívit.
Selezněvové, kteří neznali jiný život než život v tajze a větší část času trávili v přírodě, vynikali silou a zdravím i mezi Sibiřany. Takové rodiny vídával Andrejev mezi altaj-skými starověrci, mezi obyvateli Severního pomoří nebo mezi obyvateli závolžských stepí. Muži zamračení a dobří, velicí, velmi otužilí a silní jako medvědi, ženy pevné, jako ulité, o málo slabší než muži, vždycky veselé, čilé a náchylné k smíchu. Sedmnáctiletá Nasťa a o rok mladší Máša se klidně, jako za něčím obyčejným, vypravovaly na daleký lov do tajgy, střílely soby, medvědy i rysy. Na účtu sestry Jevdokije bylo zapsáno šest medvědů, u Nasti dva, u Máši jeden, zato tak obrovský samec, že se na jeho černou kůži s úctou dívali i zkušení lovci medvědů.
Bratři byli přes svůj odloučený způsob života zvídaví a vzdělaní, měli poměrně velkou knihovnu, sami byli učiteli svých dcer. Klidné večerní besedy s těmito lidmi pronikavého rozumu, pozorovacího talentu a zdravého humoru poskytovaly opravdový požitek. Každoročně se nová směna mladých sběratelů Andrejevových a Turiščovových výprav najisto zamilovávala do Selezněvových děvčat. A opravdu, lovkyně s dlouhými copy si mohly podmanit každého svou odvahou, která překvapovala obyvatele měst, i svým uměním poradit si v každé situaci a svým nevyčerpatelným zápalem a veselím. Dívky provázely Andrejeva na jedné vedlejší výpravě podél přítoků Tungiry, a Andrejev mohl ocenit jejich umění chodit, veslovat, vázat vory, rybařit, zapalovat hranice. Každá obvykle navrhovala svému novému obdivovateli, aby s ní zápasil, a jak si Andrejev pamatuje, pouze jednou skončil žertovný zápas Nastinou porážkou. Tehdy byl mezi jeho sběrateli student Proško, napůl Čerkes, napůl Ukrajinec, černý, věčně zachmuřený a velmi silný. Aby se mu pomstily, Nasťa a Máša ho pozvaly, aby se šel s nimi vykoupat. Kdo ví, že řeky ve východní Sibiři tečou po věčně zmrzlé půdě a jsou velice studené i za nejparnějšího léta, může posoudit zákeřnost těchto děvčat. Když slunce nejvíc — pražilo, zavedla chrabrého Proška ke karbasu zakotvenému na hlubokém místě. Přiměly ho, aby se obrátil a čekal na jejich znamení, naskákaly do vody, zavolaly na něho a plavaly. Student se v okamžiku svlekl a skočil za nimi. Nad řekou se vzneslo muže nedůstojné zakvílení a Proško vyskočil na břeh jako opařený. Šestistupňová voda po třicetistupňové teplotě vzduchu! Proško se potom přiznávaclass="underline" „Bylo mi, jako kdyby mě někdo praštil klackem po hlavě, v očích se mi zatmělo, a já jsem byl jak v bezvědomí. A ještě horší bylo, že ty zatracené potvory si plavou jako nic!“
Ale chrabrý Proško přesto požádal Nasťu o ruku. Zdálo se, že děvče samo nic nenamítá, otec však byl rozhodně proti. Je to dítě, musí ještě tři roky růst, potom může myslet na vdávání.
Na Proškův návrh, že počká, starší Selezněv pouze zavrtěl hlavou: „Tobě je ted devatenáct, a za tři roky budeš stejně pořád štěně, pro Nasťu se nehodíš. Správný ženich má být aspoň o sedm, ne-li o deset let starší než nevěsta. Tak se na to díváme my Sibiřané. To u vás v Rusku je zvykem, že se žení štěňata, ale z toho nejsou k ničemu ani domácnost, ani potomci.“ Selezněv jistě netušil, že vykládá sňatkové zásady, které platily v staré Heladě.
Uražený Proško odjel ještě zamračenější. Také Nasťa truchlila. Ale v příštím roce, když se Andrejev náhodou potkal se Selezněvem cestou z dolu Kalar, smála se Nasťa právě tak vesele a nakažlivě jako dříve. Na Andrejevovu otázku se starší Selezněv vážně a spokojeně usmáclass="underline" „Zatím od nich ještě tu hloupost odháním.- Jestli nadlouho, to nevím, jsou to moc samostatné holky, rostou bez mámy.“
„A co Jevdokije Jefimovna? Ta je pro ně jak matka?“
„Co se týče starosti o ně, to je jak matka. Ale blůzky nosí všechny tři stejné!“
Andrejev, který ho hned nepochopil, si prohlížel zrozpačitělou Jevdokiji, která bratrovi pohrozila a vyběhla ven.
Když však zpozoroval na Jevdokijiných prsou záplaty, pochopil smysl Selezněvových slov. Jako špalíčky tvrdá ňadra rychle prodírala látku jak u třicetileté vdovy, tak u obou děvčat, stejně plných zdraví.
Při téže návštěvě u Selezněvových byl Andrejev svědkem ještě jedněch námluv. Tentokrát „začalo vyvádět“, jak se vyjádřil Inokentij, starší pokolení.