Turiščov, věrný Andrejevův přítel, dávno pokukoval po Jevdokiji. Andrejev věděl, že přítel žije s manželkou v nesouladu, ale všechno bylo jako dříve, až do loňska.
Jevdokije se tehdy právě vrátila z Usť-Tungiru, za tři dny ušla pěšky dvě stě kilometrů. Toto hrdinství mladé ženy Turiščova překvapilo, a hned jí vyznal lásku a dostal košem. Ted dostal byronovský vzhled; geologové však nejsou sběratelé a nechodí pohromadě, ale vždycky se rozdělují, aby prozkoumali různé části kraje. Proto nemohl Andrejev vidět, jak těžká byla kamarádova srdeční muka.
Teprve na konci výpravy, když se oba kochali oslňujícím světlem, teplem a ostatním pohodlím spacího vagónu v sibiřském expresu, pohodlím zvlášť mile pociťovaném po drsných skoro osmi měsících prožitých na výpravě, Turiščov vykládal, jak ho Jevdokije odmítla.
Na všechna jeho přesvědčování prostě a moudře namítla: „Ty jsi vědec a nedovedeš žít pořád venku. Já jiný život neznám a znát nechci. Vidíš, nic z toho nebude: když povolím, budu trpět já, dokud mě stesk nezdolá, a když povolíš ty, bude to totéž. Vědec bez města a já bez tajgy, to by nebyl život.“
Na Turiščovovo horlivé přesvědčování, že žít samotná, jako ona, je smutné, mladá žena klidně odpověděla, že ať někoho najde nebo nenajde, její osud je zde.
Když si Andrejev vzpomínal na všechny tyto události, kte- ré se zběhly skoro přeď třiceti lety, hleděl na dojatou Tu-riščovovu tvář a cítil, že starý kamarád také znovu prožívá všechno to minulé. Naposledy se s Inokentijem viděli v roce 1935. Za chvilku se vysvětlilo, že Nasťa se vdala a odjela, a Jevdokije že je také vdaná a že se odstěhovala na jeden njukžinský důl. Inokentij byl po celou válku na vojně, byl v Mandžusku, už před válkou se oženil, má syna a dceru a je předsedou velkého loveckého družstva, žije na peřejo-vitém úseku řeky Olekmy u Enjuků, kam se k němu z Tungi-ra přestěhoval také jeho starší bratr Ilarin s Mášou a s jejím mužem. Inokentijova dcera Irina vychodila školu v kudukel-ském internátě a lesnické kursy a ted ji otec vzal s sebou, aby se podívala na Moskvu, v které se sám octl doopravdy poprvé.
Zatímco se jeden druhého vyptávali, Jekatěrina Alexejevna už prostřela stůl, který bohatě zaplnila nejrozmanitějšími jídly.
Andrejev posadil Inokentije proti sobě a ze staré známosti mu nalil plnou sklenici vodky. Ale tento ohromný muž ji rázně od sebe odstrčil.
„Ani se neptáš, proč jsem přijel?“ Inokentij se pozorně podíval na geologa a pohladil si pečlivě přistřižený silně prošedivělý plnovous.
„To mi přece řekneš sám! Myslel jsem, že ses jen tak přijel podívat na nás a na Moskvu, ukázat se.“
„Jenom, tak bych nepřijel. Mám ted hodně práce.“
„Tak tedy mluv.“
„Víš, ted ne. Až se najíme, tak se dovíš, proč nepiju vodku, ačkoliv… ani předtím mě to k ní moc netáhlo.“
Jekatěrina Alexejevna začala mluvit o něčem jiném. Při tom rozhodli, že se Selezněvové ubytují u Andrejevů. O Irinu se bude starat Rita, která co nevidět přijde z tělocvičného vystoupení.
Turiščov byl veselejší než jindy a pustil se do vzpomínek na bývalé výpravy. Selezněv jedl pomalu, chvílemi se usmíval, chvílemi posmutněl z toho, co všechno si zapamatoval Turiščov, skvělý vyprávěč…
A pak se Andrejev dověděl o podivných viděních, které lovec míval brzy po válce, sotvaže se zotavil ze zranění. Ty obrazy byly tak jasné, že by je všechny dovedl nakreslit zpaměti, ale byly velice trhané, zmatené, někdy se několikrát opakovaly, někdy se úžasně rychle střídaly. Selezněv se polekal, že přichází o rozum, a zkusil léčit se parní lázní a vodkou, ale z vodky byla ta vidění jenom delší a nějak kalnější, zároveň děsivější. Selezněv se vydal na dlouhý lov, potom se zotavoval v darasunských lázních. Halucinace znenáhla přestaly a neobjevily se několik let.
Ale před rokem, po silném nastuzení, se znenadání vrátily, ještě silnější. Místní lékař, jeho přítel, jenom pokrčil rameny. Selezněv přišel do Čity, kde ho přemlouvali, aby si lehl na kliniku pro nervově nemocné, a čím víc ho přemlouvali, tím víc byl zneklidněný. V rodinné radě bylo rozhodnuto, že musí do Moskvy, a při té příležitosti se podívat na hlavní město a ukázat je Irině.
„Víš, tak se věci mají,“ potřásl Sibiřan smutně hlavou. „Můžeš mi něco poradit?“
„A představ si, že můžu! Kdybys byl přišel před rokem, asi bych ti nemohl nijak pomoci. Ale ted tady žije můj dlouholetý přítel doktor Ivan Girin. Zabývá se ted právě takovými případy, jako je tvůj. Jestli jsem mu dobře rozuměl, budeš pro něho právě takový poklad jako on pro tebe. Zítra mu zavolám. A vida, Rita přišla? Co jí říkáš?“
Selezněv se díval na půvabnou přítelovu dceru, která ihned něžně objala Irinu, a neřekl nic.
„Zdá se, že se k nám oběma osud v dcerách nezachoval macešsky,“ oddychl si spokojeně Andrejev.
DÍL DRUHÝ
ČERNÁ KORUNA
Kapitola 1
POBŘEŽÍ KOSTER
V Neapoli byl toho roku v lednu neobvykle drsný mráz. Rušné město odumřelo a zahalilo se modrým kouřem z tisíců komínů.
Malíř Césare Pirelli se sklonil v křesle a žmoulal zvlhlou cigaretu. Jeho tvář vypadala od neradostných myšlenek starší; přehoz přes kolena mu dodával vzezření nemocného člověka.
„Už dost, Césare, nebo přestanu věřit, že je ti šestadvacet! ozval se zvučný hlas. Spousta županů a přikrývek na široké pohovce se pohnula. Doprostřed pokoje vkročila mladá žena, rychle přešla po pokoji, zabalila se do jedné přikrývky, sedla si proti Pirellimu a požádala ho o cigaretu.
„Dříve jsi byl jiný,“ řekla, přimhuřujíc oči před kouřem, „nebo se mi to jenom zdálo? Od té doby, co ses vrátil z Říma… Pravda, nedóstals větší objednávku, já tě chápu. Ale do jara vydržíme.“
„Vydržíme do jara, a co potom?“
„Na jaře se vždycky něco stane, najde se východisko taky tentokrát. Vezmi si příklad ze mě.“
„Z čeho? Z tvé lehkomyslnosti?“
„Caro mio, je načase, áby sis našel zaměstnání. Třebas jako tajemník některého profesora, nebo ještě lépe, nějakého archeologa, který přijede do Itálie. To je přece tak snadné, zvláště když se naučíš kreslit lebky. Je to malý, zato jistý výdělek. Za deset let si koupíš dva pokojíky, fiatku tisíc-sto, a můžeš se oženit.“ „S tebou?“
„Drahoušku, mně je dvaadvacet, a já ještě nebažím po tichém štěstí. Vrátím se k tobě až tak za patnáct dvacet let!“
„Kreslit lebky! Leo, ty jsi zkrátka hloupá holka. Musím konečně přece udělat něco většího, solidního! A já to dovedu! Už mám dost těch reklamních prospektů s krásnými Italkami… To je škoda, že už jsi vyšla z módy!“
Lea vyskočila a vyzývavě se napřímila:
„Jestli je někdo z nás hloupý, potom jsi to ty, Césare! Já se taky trochu vyznám v umění. Chceš udělat něco velkého, ohromné! Ale kde najdeš bossa, který ti zadá takovou práci? A dělat jen pro sebe, bez objednávky? Budeš muset dělat asi třicet let to, čemu říkáš hlouposti, a potom žít skoro o hladu, abys přežil ty roky, kdy budeš moci zkusit udělat něco, jak říkáš, velkého. Jestli tě ovšem dřív neodvezou do nemocnice nebo na hřbitov.“
Malíř se podíval na Leu s údivem. Dal oharek do popelníku, odhodil přehoz, padl k jejím nohám a zalomil rukama. Lea překvapením vykřikla, dala se do smíchu a pohladila mu skloněnou hlavu: