„To bude to nejlepší, hochu. Zatím maluj obrázky. A až bude teplo, uvidíme, já mám nějaké plány. Ale napřed pojedeme do Kalábrie, k Jónskému moři. Strávili jsme tam báječné měsíce, když jsi mě učil plavat ve skafandru!“
Lea se posadila do křesla a vytáhla z pomačkaného balíčku cigaretu. Skučení studeného větru za okny působilo skličujícím dojmem.
Césare si sedl na opěradlo křesla a vzal Leu okolo ramen. Lea mlčky kouřila a zahleděla se do tmavého okna.
„Netrap se, carissima,“ řekl potichu, dotýkaje se rty jejích vonících vlasů.
„Jen mě, drahoušku, nelituj,“ rozesmála se náhle Lea. „Já se netrápím, jen jsem se zamyslila. Víš, právě mě něco napadlo!“
„Když tebe něco napadne, tak to jistě bude stát za to,“ odpověděl malíř a vstal. „Povídej, já se při tom projdu, je mi zima!“
„Byla jsem nedávno u tvojí tety…“ Césare posměšně vyprskl.
„Počkej, nesměj se, když nevíš, co chci říct. Mlč a zapal mi! Byl tam starý námořník, tvůj vzdálený příbuzný.“
„Aglauco Callegari, ten? Co ho přivedlo do pobožné rodiny?“
„To nevím. Nebyl jistě ve své kůži. Nakonec jsem s ním odešla do předsíně, kouřili jsme a on mi vykládal o Pobřeží koster, mamma mia, to bylo zajímavé!“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Zapomněla jsem. Promrzla jsem skrznaskrz, zřejmě mi zamrznul i mozek. Ale o to nejde, že to bylo zajímavé, jde o věc samu!“
„Zatím ti nerozumím!“
„Tak už konečně mlč! Pobřeží koster je v jižní Africe, je to bývalá německá kolonie, kterou shrábla Jihoafrická republika. Námořníci pojmenovali to místo tak proto, že tam mnoho lodí ztroskotává, že je tam poušť a vůbec je to tam nebezpečné, všude je otevřený břeh a strašný příboj. A není tam sladká voda, na pět set mil je písčina a nízké kopce. A je to zakázaná země, protože na břehu jsou diamanty, a Jihoafričané nedovolí, aby se těžily, aby neklesla jejich monopolní cena. Ale v poušti nemohou mít řetěz stráží, pat-rolují tam jen hlídky. Tu a tam se najdou odvážlivci, kteří se tam dostanou a stačí se za několik dní zabezpečit na celý život… Myslela jsem si…“
„Jet tam? To je ti podobné! A strýček Aglauco neříkal, kolik jich policie pochytala?“
„Césare,“ řeklo děvče výhružně, „začínám tě mít dost! Jsi snad nemocný, nebo co? Po kom jsi taková baba, po tetičce?“
„No tak tedy mluv,“ usmál se smířlivě malíř.
„Tak se podívej, kapitán Callegari se v Angole spřátelil s jedním portugalským námořníkem. Ten se dal najmout do oceánografické výpravy, ale ukázalo se, že to byla prostě společnost lovců diamantů. Ti odvážlivci se vylodili na Pobřeží koster a pobyli tam týden. Ale náhle se objevila policie. Celý oddíl na velbloudech. Jeden průzkumník, ten hlavní, kterého policie těžce poranila, se vrhl do příboje, nějak dokázal ten příboj přeplavat, ale začal se topit. Tehdy ten námořník skočil z jachty do moře a zachránil ho. Vlastně ho nezachránil, protože ten hledač od těch ran umřel. Ale než umřel, řekl tomu námořníkovi, který ho vytáhl, že narazili na místo s velkými diamanty. Před policií se jim podařilo zatajit i to místo, i diamanty, které našli. Umírající nakreslil plán toho místa a dal ho tomu námořníkovi, a ten dal udělat kopii kapitánovi Callegarimu, pro každý případ, protože sám nedoufal, že se tam ještě někdy dostane.“
„A proč myslíš, že ten plán je pravý?“ zeptal se zaujatý Césare. „Takových plánů diamantových nalezišť jsou i v Anglii i v jižní Africe v každém přístavu pro lehkověrné hlupáky celé stovky.“
Lea se vítězně usmála.
„Proto, že se ten Portugalec nesnažil ten plán prodat a nepřemlouval kapitána, aby tam jel. Dal ho zadarmo, z přátelství, nic za něj nechtěl, a proto to vypadá dost pravděpodobně. Ostatně to není tak důležité!“
„Zase si hraješ s tajemstvím?“
„Vůbec ne! Myslela jsem, že by se tam měli vydat se skafandry, potopit se do příboje, vystoupit na kterémkoliv místě na břeh a hned pláchnout do moře, jakmile se jenom policisté ukážou v dálce.“
„To má logiku, fakt. A řeklas to kapitánovi?“
„To se rozumí. Jak jsem se mohla udržet? Vyskočil, začal rozhazovat rukama a litoval, že nezná nikoho, kdo by se odvážil financovat takovou plavbu, on že by se toho docela jistě účastnil.“
„To je všecko zajímavé, ale co to má co dělat s námi, s tebou a se mnou?“
„Včera jsi mě seznámil se svým znamenitým přítelem, s kterým jsi přijel z Říma. Copak jsi zapomněl, že nás pozval na cestu na své jachtě? Zítra s ním budeme obědvat.“
„A ty opravdu myslíš… Ale ano vlastně, u sta hromů, všecko se může stát! Ivo si mi celou cestu stěžoval, že jeho kariéra skončila, že je vedle. A opravdu, nemá-li angažmá celý rok, je to špatné! Přihrnou se věřitelé, a sbohem jachto, sbohem vilo! Chce před věřiteli utéct na moře.“
„Můžeme přijmout jeho pozvání. A až se to bude hodit, přemluvit ho, aby plul k Pobřeží koster… se strýčkem Callegarim jako neplaceným kapitánem.“ „Děvče zlaté, to už je hotový plán! Tys mě převezla! Sjedu dolů a zatelefonuju starému Aglaucovi. Jestli nás večer přijme, budeme muset sáhnout do kapsy na taxíka a na něco k pití. Ale nevadí, zítra zaplatí oběd Flaiano, na to ještě má!“
Počasí se nezlepšilo ani příštího večera, kdy Césare a Lea seděli u stolu v restauraci se starým kapitánem Callegarim. Ivo Flaiano se trochu opozdil, a ted spěchal sálem, vysoký krasavec, který na sebe obracel všeobecnou pozornost. Šla s ním mladá dáma ve velmi dekoltovaných večerních šatech.
Její krátce zastřižené vlasy hrály mědí a vlnily se jako opravdové vlny. Snědost jejích nahých ramen měla také nádech mědi a shodovala se se šikmýma očima pod ostrým černým obočím. Přívětivě se usmála na muže, kteří jí byli představeni, prohlédla si zkoumavým pohledem malířovu přítelkyni a pomalu si sedla na přistavenou židli. Ivo se šel radit s vrchním číšníkem, měl jako každá filmová hvězda všude známé.
„Tak vy jste Lea,“ řekla nenucené dáma, „a já jsem Sandra. Slyšela jsem o vás od Iva mnoho hezkého.“
„Ale on mě přece viděl včera poprvé!“
„Tak mu to tedy říkal váš…Césare.“
„Co vás napadá, jeho tajná a bezmezná láska je Zizi Gian-merová!“
„Kdes to vzala?“ zvolal Césare.
„To je jasné, ted jsou v módě lehčí děvčata,“ zesmutněla naoko Lea, „já jsem pro tebe byla vždycky příliš ctnostná. Proto máš rád její podobizny.“
Sandra se mile rozesmála. Ozbrojená neutralita žen se změnila ve vzájemnou náklonnost. Začaly mluvit o posledních římských novinkách. Kapitán, v rozpacích z přítomnosti dvou krásných žen a filmové osobnosti, mlčel. Ale výtečné víno stařečka brzy rozehřálo. Na stole se objevil ohmataný kousek kalikového průhledného plátna. Rozpálená Lea ze sebe vysypala historii o neúspěšných diamantových dravcích a svůj plán. Sandra se naklonila dopředu a její pohled, až dosud snivý a roztržitý, byl najednou nevyzpytatelný a tvrdý. Ivo si zapaloval už třetí cigaretu. Nakonec se tento majitel jachty odrazil na zadní opěradlo židle a začal pomalu, jako by se bál nepředloženého slova:
„Kdo ví, možná že to stojí za pokus. Se skafandry není nebezpečí tak veliké. V Angole je zas nějaká patálie, jejich zpravodajská služba jaksepatří nepracuje, a my stačíme něco udělat, když se náhodou neukáže hlídka. Horší je, že ta výprava byla už v šestačtyřicátém roce, před patnácti lety. Z těch diamantů tam asi nezůstalo nic.“