„S těmi nemusíme počítat,“ vmísila se Lea. „Známe místo, kde hledat. V tom máme ohromnou výhodu před všemi ostatními, kteří jdou nazdařbůh. Musíme svůj plán uskutečnit co nejrychleji, potápěčů přibývá, a jiní mohou být taky tak chytří. A když se Jenhle trik moc rozšíří, budou se ti jihoafričtí krkouni umět připravit.“
„Jestli se už nepřipravili,“ přitakal Flaiano. „Ale to se dovíme, až to zkusíme, dřív ne.“
„Řeknou nám to jejich policejní samopaly,“ rozesmál se Césare a Lea zrudla zlostí. Její obavy však byly zbytečné, filmový herec už byl unesen hrou s nebezpečím, a hlavně představou úžasného bohatství.
Ivo se naklonil k Sandře:
„Promluv ty! Chtěli jsme přece jet do Nového Orleansu na šestý březen, na jejich slavný masopustní úterek. A ted to vypadá tak, že musíme odjet hned, dokud je na jižní polokouli ještě léto.“
„Do háje s masopustním úterkem,“ odpověděla Sandra hlubokým hlasem, chraptivým z rozčilení. „Platí, zkusíme štěstí.“ Vstala a podala ruce kapitánovi a Césarovi: „Pojedeme co nejdřív, než začne padat sníh. Vzhůru na jih, do tropických moří!“
Všichni vstali a tiskli si navzájem ruce. Ivo se dotkl kapitánova ramene a řekclass="underline"
„Dovolte, abych vám všem představil velitele jachty Aquila!“
Starý námořník zčervenal a uklonil se, ostatní zatleskali.
Césare vzal Ivu a Leu pod paždím a slavnostně pronesclass="underline"
„A já vám představuju tři potápěče výpravy na diamanty. Vlastně, možná že budou čtyři. Jak je to s vámi, Sandro?“
„Já ne! Já se budu muset starat o kuchyň. Ale ne o nádobí. Nádobí si budou muset vzít na starost všichni, nebo vypukne vzpoura na širém moři!“
Kapitán Callegari si odkašlal a obřadně řekclass="underline"
„Chci vás na něco upozornit, panstvo. Muži to jistě chápou, ale vy, dámy, dovedete udržet jazyk za zuby, než odplujeme? Nikomu ani slovo! Zpráva letěla i dříve světem rychleji než nejrychlejší lod, a dnes už je jak blesk. A naše cesta by tak mohla ztroskotat ještě dřív, než zvedneme kotvy.“
„Nikomu, nikde, nic!“ Veselé a nadšené tváře žen zvážněly.
„Ještě jedna otázka,“ pokračoval námořník. „O jachtě vím, ale kdo bude lodní mužstvo?“
„Samí našinci. Strojníky budou můj starý přítel inženýr a můj řidič, námořníky dva mně oddaní mládenci z Kalábrie, kteří taky ted opatrují jachtu, kormidelníkem poručík italského lodstva ve výslužbě, dohromady s vámi nás bude deset.“
„Budou se taky podílet na zisku?“
„Zatím ne. Plují přece na výlet. Pojedeme do Kapského Města, na Cejlon, do Japonska…“
„Kapskému Městu bude lip se vyhnout. Když se tam dovědí, že jsme pluli okolo Pobřeží koster, mohou u nás udělat náhlou prohlídku. Ale o tom všem máme dost času uvažovat na cestě. Ještě něco: do Gibraltaru a potom až k Zelenému mysu nás čeká dost mořských bouří.“
„Och!“ zatvářila se pohrdavě Sandra.
„Opravdu, signorino, plavba nebude snadná,“ upozorňoval vážně kapitán.
Ale ani kapitán Callegari, nikdo ze společnosti odvážných mladých lidí si nedovedl představit všechny svízele tohoto fantastického podniku.
Pobřeží koster, tak nazvali námořníci Caoco, pobřeží pouště Namib v jihozápadní Africe mezi Velrybím zálivem a mezi Alexandrovým přístavem v Angole. V řeči domorodých kočovníků se nazývá Gerero, což znamená Pobřeží samoty, ale hledači diamantů ho pojmenovali Pobřeží diamantů a smrti. V prostoře od Angoly do Velrybího zálivu je skoro bezvodá a neobydlená poušť, která sa táhne osm set kilometrů podél moře a na dvě stě kilometrů do hloubky pevniny. To je vyhodné pro Jihoafrickou republiku, která dostala mandát nad tímto územím dřívějších německých kolonií a „pečuje“ o toto území tím, že zakázala každému, aby na ně vstupoval bez povolení, které lze velmi těžko dostat. Tajemství je velice jednoduché. Na jih od pouště Namib, na pobřeží Namalandu, je velmi mnoho diamantů. Celá tato oblast byla prohlášena za zakázané území, je obehnána drátem s vysokým elektrickým napětím a střežena stálou stráží. Toho, kdo chce z Namalandu, přesněji z jeho zakázaného území odejít, i když je příslušník policie, prosvěcují a teprve potom mu dají propustku. To všechno jsou opatření mající zabránit znehodnocení diamantů, které jsou (správněji: byly, do otevření diamantových trychtýřů v sovětské Sibiři) světovým monopolem, a zajišťují obrovské zisky vlastníkům kimberleyských polí. Diamanty se v Caocu netěžily, ale vláda Jihoafrické republiky se důvodně domnívá, že tam jsou. Proto svěřené mandátní území mělo zůstat pouští.
Pobřeží koster je, naštěstí pro hledače diamantů, příliš veliké a pusté. Ale to štěstí má svůj rub, protože překonávání nesnází Caoca je smrtelně nebezpečné pro jednotlivé hledače a velké organizované výpravy se dají velmi těžko utajit.
Bohatství střeží rychlé hlídky na jízdních velbloudech, kteří zde nahrazují vrtulníky. Ale hlavní hlídkou je oceán, jenž sem přináší ozvěny antarktických bouří v podobě mocného příboje, který ustavičně bije o břeh. Možná že diamantů je v těch písčinách méně než zbytků lodí a kostí námořníků ze starodávných galér, válečných veslových lodí, i z dnešních parníků.
Pobřeží koster je okraj dávné africké vyvýšeniny zemské kůry, která se zvedá už milióny let. Proto jsou zde odplaveny všechny horní nerostné vrstvy až po nejstarší horniny základu zemské kůry. Geologové odhadli zcela nedávno stáří těchto hornin na pět miliard let, to znamená, že jejich stáří je blízké stáří celé naší Mléčné dráhy. Tady vystupují zemské útroby, těžké břidlicové eklogity, hlubinná hrubozmná hornina rozložená pod žulovou korou. Odtud se trhlinami a tenkými úseky zemské kůry prodírají obrovskou silou na povrch proudy rozžhavených plynů, které s sebou kromě rozpadlých eklogitů unášejí také drahocenné diamanty. Jiho- africká pevnina je celá provrtána diamantovými trychtýři, stejně jako pevnina uprostřed Sibiře.
Africká pevnina se zvedá a její břeh neustále útočí na moře, jako by je odrážel, odstrkoval. Stále se mění hloubky, z moře neočekávaně vyrůstají podmořské útesy, mysy se prodlužují hřebeny mořských skal. A písek Coaca, snad nejzrádnějšího pobřeží světa, se plní lidskými kostrami.
Hledači diamantů rozkopali kdysi kopec písku sedmnáct kilometrů od břehu a našli v něm starou portugalskou válečnou plachetnici. Příbojem vyhlazené oblázky se táhnou jako pruhy deset kilometrů od břehu a ukazují, že se zde kdysi rozlévaly vlny Atlantického oceánu.
Uprostřed minulého stpletí objevili námořníci v malém zálivu na jih od mysu Frio starou dlážděnou cestu, která vedla do nitra pevniny.
Roku 1909 na sever od Caoca ztroskotal německý osobní parník Eduard Bohlen. Ted trčí na souši, kilometr od pobřeží, se zachovanými stožáry a se zachovaným komínkem, obklopený křovinami. V horkém oparu pouště se zdá, že tento obrovský parník pluje velebně nízkým houštím. Nedaleko je měděný důl a jeho dělníci pořádají na parníku své schůze a zábavy. Noční světla v kulatých okénkách v jeho boku oživují mrtvou lod.
V roce 1924 narazil anglický osobní parník Dundinská hvězda v noci na skálu, která nedlouho předtím vyvstala z moře, a byl vyvržen na Pobřeží koster asi uprostřed mezi Angolou a Velrybím zálivem u městečka Walvis Bay. Část cestujících, většinou ženy, děti a nemocní, přestáli příboj na záchranných člunech a vystoupili z nich na písečnou pláž. To byla chyba, která div nezahubila celou skupinu. Lidé, kteří zůstali na lodi, pevně usazené v pobřežních skalách, byli snadno zachráněni příštího dne lodmi, které k nim připluly, ale všechno úsilí odvézt cestující z písečné pláže bylo marné. Záchranné čluny se roztříštily a třiašedesát cestujících zůstalo na břehu s nepatrnou zásobou vody a potravin. Pokusy přepravit příbojem prámy s vodou a potravinami se nezdařily. Na pomoc vyplul mořský vlečný parník a torpédoborec. Z nejbližšího železničního města Windhuku byly ihned poslány dvě sku- piny nákladních automobilů s rozkazem, aby jely pouští ve dne v noci. Vedeny dobrovolníky a Křováky, dojely automobily s neuvěřitelnými nesnázemi na místo neštěstí až za dva týdny místo za předpokládaných sedm dní. Naštěstí dva bombardovací letouny mohly zásobovat tábor bezradných cestujících nejnutnějšími potravinami a vodou. Letci přistáli se svými letouny na úzkém hřbítku, jediném pevném místě, z kterého se dalo vzlétnout, a začali odvážet děti a ženy. Startovací dráha bombardérů byla asi tisíc metrů, délka celého hřbítku neměřila však ani osm set metrů. Letci vyhodili, co se dalo, a třikrát vzlétli a přistáli. Jeden letoun beznadějně uvázl v písčině a byl později vyproštěn skupinou nákladních automobilů, nakonec se však přece jenom rozbil. Vlečný parník, který se neopatrně přiblížil k příboji, byl zničen, posádka byla zachráněna. Ukvapené vystoupení na hrozné Pobřeží koster stálo stát sto tisíc liber šterlinků. Dva lidé přišli o život. A to všechno proto, že několik desítek cestujících přešlo osudnou čáru příboje, přirozenou zed Caoca.