Záhadnou moc pobřeží koster naši mladí Italové neznali. Přesvědčeni o svém úspěchu, hnali se k hroznému Caocu jako k zaslíbené zemi. Ale lednové moře bylo velmi nepřívětivé. Pocuchaná bouřemi, umořená kymácením jachty, prosáklá kouřem Dieselových motorů, zastavila se společnost hledačů diamantů na ostrovech Zeleného mysu. Bylo zapotřebí prohlédnout motory, ledacos opravit, a co hlavního, připravit se na potápění. Povětrnostní zprávy slibovaly stálé klidné počasí. Trojice potápěčů, se Sandrou a poručíkem jako pomocníky, začala zkoušet potápěčskou výstroj. Na jihozápad od přístavu Praia našli malou osamělou pláž příkře spadající do mořské hlubiny. Zde, stejně jako u celého západního pobřeží severní Afriky, bylo moře dokonale průzračné. Voda pod motorovým člunem připomínala průhledný světle modrý křišťál, zdálo se, že člun se vznáší ve vzduchu. Lea, Césare a Flaiano se vynořili po půlhodinovém plavání pod vodou.
„Bože, to je krása!“ vykřikl Césare, trhl širokými rameny a třpytivé kapky mořské vody se mu kutálely s kůže jako perličky. „Ted si zakouříme!“ Sandra vstala z lavičky a podala mu zapalovač a cigaretu. Malíř se na ni díval s netajeným nadšením.
„Bikiny zdvojnásobují váš půvab, a to nebývá často. Nyní budu přemýšlet o tom, komu jste podobná: Gee v Ara pacis, Oltáři světa.“
„To je pochybná poklona: Gea s tolika dětmi! Uctivě dě-kuju!“
„Vy znáte Oltář světa!“ podivil se malíř.
„Dovolte, abych se představila ještě jednou: odbornice na antickou kulturu Sandra Cittiová. Protože jsem bez místa, tedy toho času průvodkyně po římských památkách. Dvě stě lir za houf. Pastýři si vydělají víc!“
„Chudáčku! Já vás chápu, taky jsem ted šťastný, že už nemusím poslouchat poučování svého poameričtělého bossa.“
„O čem vás poučoval?“
„Jak mám malovat ženy pro reklamu! A to poučoval mne!“
„Promiňte,“ zasáhl do rozhovoru poručík, „chci říct, že pokud jde o Geu, nesouhlasím. Myslím, že jste mnohem krásnější!“
Césare se rozplynul v úsměvu a mrkl na Leu, ale Ivo šťouchl poručíka povzbudivě do boku:
„Námořníci se vyznali v ženách vždycky lip než malíři. Sandra je jedinečná! Její vitals je 96–56—96… je velice sexual, kam se hrabe nějaká Gea!“
„Nemám ráda hollywoodskou hantýrku,“ vybuchla Sandra, „bezcitnou, hrubou, nelidskou! Už po druhé větě si každý režisér, kameraman, o producentovi ani nemluvě, myslí, že má právo zeptat se:.Mimochodem, jaký máte vitals, rozměry životně důležitých částí těla? „
Poručík poslouchal Sandru s upřímným potěšením. Žil dosud v přesvědčení, že každá krásná dívka je zcela jistě lovkyně mužů, „gold-digger“. A Sandra se svým nenuceným, vybraným chováním podobala hollywoodské „tygřici“. Začal nyní uvažovat o tom, že zřejmě existují výjimky.
„Já vám velice dobře rozumím, Sandro!“ zvolal Césare. „Bůh je můj svědek, že vím, co je to krása. Rodin, když už byl starý, pojednou prohlásiclass="underline" .Věřím, že nebudeme nikdy přesně vědět, proč je nějaká věc nebo bytost krásná. Ale myslím, že krásu nestačí chápat jenom citem, krása má i své přesné zákony, a kdyby lidé tyto zákony znali, měli by vytříbenější estetické cítění a vkus.“
„Césare, co to, že kážeš?“ vstala zároveň s ním Lea. „Tohle je přece krása!“ A dívka ukázala na křišťálové modré moře a na řetěz litinově šedých hor v dálce, ověnčených řídkou řadou bílých oblaků.
„A jaká! Jistě by se našel nějaký dobrák, který by nám vědecky zdůvodnil proč. Ale kdo krásu nevidí, tomu rozbor nepomůže.“
„Ano, to je krása!“ vykřikl malíř. „Chtěl bych umět místo tisíců melouchů namalovat tento pohled tak, aby tam bylo modré nebe i oblaky, všechny ty pastelové barvy, a přece to nebyl děsný kýč.“
Spustili motor a člun plul po spoustách vln jako s kopce na kopec.
„Zajímalo by mě, jestli náš milý Callegari vzal s sebou dost čerstvého ovoce,“ pomyslil si nahlas Césare.
„Doplujeme i bez ovoce!“ prohodila Sandra.
„To přece pro vás, drahé dámy, pro vaše skvělé postavy.“
„Máte vlastně pravdu,“ odpavěděla Sandra. „Pokud jde o jídlo, je náš kulturní člověk stejný divoch, jako byl jeho jeskynní předek.“
„Zachovávejte dietu, jinak nemusíte dělat nic, a budete štíhlá,“ ušklíbla se Lea, „jenom se podívejte na ty vyzáblé kočky s vrásčitými krky a tenounkýma nohama!“
„Jen počkej,“ odporoval líně Césare. „Uvidíme, jakou budeš zpívat, až ti bude přes pětatřicet.“
„Možná,“ přiznala pokorně Lea. „Ale ted na to nemyslím a myslet nechci. My vůbec příliš mnoho přemýšlíme o stáří, a proto stáneme mládí!“
„Ukončete to filosofování, jsme v přístavu,“ řekl Flaiano. „Teď budeme obědvat jak divoši, já mám vždycky po potápění náramnou chuť k jídlu.“
Kapitola 2
AFRICKÉ POKLADY
V malé společenské místnosti na Aquile se sešlo všech deset lidí její posádky. Sandra a Lea připravily ohromný koláč. Láhve červeného vína opletené slámou pomáhaly zdolávat sváteční jídlo. Jachta se chystala opustiť přístav Praia a odplout tři tisíce mil na jih. Kapitán rozhodl, že nebude stavět v žádném přístavu, a naplnil palivem všechno, kam jenom mohl umístit sud nebo kanystr. Tím se také mohl lépe utajit cíl plavby a mohlo se využít „momentu překvapení“, řečeno vojensky.
Dva ventilátory nebyly s to vypudit tabákový kouř otevřenými dveřmi a kulatými okénky v boku jachty, ale kapitán bez přestání cucal velikou lulku. Svou hranatou tváří připomínal římského vojáka Gaia Julia Caesara.
„Dlouhodobá povětrnostní předpověd nám přeje,“ řekl, „cestu urazíme rychle. Pěkné počasí nám usnadňuje určovat zeměpisnou polohu, ale přesto budeme muset najít jediné určité malé místo na pětisetmílovém pobřeží, a najít je za plavby není lehké. Ale mám, jako vždycky, štěstí: náš poručík je výborný navigátor. Na něm v mnohém závisí úspěch.“