„Poručíku, já vám pro štěstí uvážu svou šálu pro tuto plavbu. Či dáte snad přednost Sandřiným bikinám?“ špičkovala Lea.
Poručík přišel do rozpaků a něco zamumlal. Ale kapitán vůbec nehodlal zakončit svou krátkou řeč žertem a zamračil se.
„Vy jste mladí a velice veselí lidé,“ začal, „a plavit se s vámi je docela příjemné. Příjemné, jenže nebezpečné!“
„Co tím chcete říct?“ přerušil ho s nádechem odporu Ivo Flaiano.
„To vám hned vysvětlím, signore Flaiano. Čím se liší děti od dospělých? Děti myslí, že svět je stvořen pro ně a že to tak bude pořád. Čím se liší mládí od starších a starých? Mladí už znají život, ale myslí si, že pro ně, pro každého, bude všechno jiné, že zákony životní hry se týkají někoho jiného, ale ne jich. A mnozí si, stejně jako děti, myslí, že všechno vždycky zůstane pořád takové, jak bylo. Vědí, že tomu tak nemůže být, ale ještě se s tím nesmířili. Neradi berou na vědomí, že život se nevyhnutelně mění, i když nenápadně.“
Lea šťouchla do Césara a zašeptala: „Oho, náš kapitán je jak se zdá, filosof!“
„Nevím, kam míříte, milý Aglauco,“ zasáhl do rozhovoru inženýr.
„Hned, hned! My starší lidé jsme vždycky připraveni na to, že každá radost se může kdykoli proměnit v žalost, a žalost v radost. Proto si bez výstrahy osudu nabrousíme nůž nebo si dáme do kapsy lék.“
„Ale co když se stane něco nepředvídaného, to jest něco, co nemůže být napřed promyšleno?“ namítl s důrazem Ivo.
„To se stává! Ale při něčem nepředvídaném bývá vždycky něco z toho, co jste předtím promyslel. A potom budete jednat s jistotou, jako zkušený člověk, tak jako by se vám to už stalo.“
„Navrhujete tedy, abychom včas promysleli možné nesnáz a pohromy, které se nám mohou naskytnout?“ zeptal se Fla-iano. „To je jistě moudré. Jak to ale udělat?“
„Jednoduše: Ať si každý rozmyslí, kde bude a co bude dělat, když ztroskotáme o podmořské útesy Caoca nebo když naše kamarády sebere hlídka nebo když budeme zadrženi válečnou lodí, prohledáni a odvedeni do Kapského Města nebo do Walvis Bay nebo když se poškodí motory nebo… ani nedovedu všechna ta,nebo tak naráz vypočítat.“
„A co potom? My si to promyslíme, a co z toho, když každý bude dělat, co ho napadne?“
„To jsem neřekl. Sejdeme se, pohovoříme, třebas několikrát, a přitom určíme, kde bude čí místo v kterém případě.“
Mládež kapitánův návrh svorně schválila, pouze inženýr pochybovačně poznamenaclass="underline"
„Nechci popírat vaše životní zkušenosti. Ale pokud jde o případné ztroskotání, jsou lodě tak zdokonalené, že námořníkem může být každý kluk. Nic se nestane těm desítkám tisíc lodí, které plují v dalekých mořích jako my. Vždyť srážky v mlze, jako se stalo našemu parníku Andrea Doria, nebo bouře už vůbec lidi neohrožují.“ „Máte pravdu jenom v tom, že námořnictví není už tak fyzicky namáhavé, lodi jsou rychlejší a povětrnostní přepo-vědi velmi usnadnily práci. Ale bouře jsou dosud hrozbou, kterou nemůžeme podceňovat.“
„Například?“
„Nečetl jsem zprávy Lloydu už pět let, takže neznám poslední případy. Ale příklady vám řeknu: před několika lety,“ kapitán se odmlčel, nacpal si lulku, vypustil dva kotouče dýmu a pokračoval, „osobní parník, který jezdil mezi Anglií a mezi Austrálií, jeho jméno si nepamatuju, zmizel beze stopy ve vodách, do kterých míříme my. Lod byla vybavena všemi dnešními technickými přístroji, o nichž mluvíte, a přesto nebyla zachycena ani jedna výzva rádiem, nebyly nalezeny trosky, neobjevil se nikdo z cestujících nebo z lodního mužstva.“
„To je strašné!“ zachvěla se hrůzou Sandra. „Kdy to bylo?“
„V roce tisíc devět set pětapadesát.“
„Co se s tou lodí stalo?“ zeptala se Sandra.
„To neví nikdo. Námořní soud, který hádal ze vzduchu, rozhodl, že lod se zlomila vpůli při silném vlnobití a okamžitě se potopila.“
„Ale to je přece ojedinělý případ,“ poznamenal inženýr.
„Kéž by tomu tak bylo! Za rok v zimě zmizel anglický nákladní parník Severní hvězda, který měl sedm tisíc tun, v severním Atlantském oceánu. Sedmadvacátého prosince poslal své společnosti obvyklý radiogram, že je všechno v pořádku. A to bylo všecko. Pravda, kapitán parníku Královna Alžběta oznámil, že v prostoru, kde Severní hvězda zmizela, viděl vlny vysoké sedmdesát osmdesát stop.“
„To je asi pětadvacet metrů. Nikdy jsem neslyšel o takových vlnách v Atlantském oceánu,“ zvolal poručík.
„Všechno je možné!“ potvrdil klidně kapitán a rozšrou-bovával svou masivní lulku. „V tomtéž Atlantiku nemizí lodi tak zřídka, a to nemluvím o rybářských nebo pobřežních lodích, ale o velikých parnících a o motorových lodích. Za jedné silné vichřice zmizí daleko od břehů několik pořádných parníků. Ne, přátelé, moře, to je vážná věc.“
„Jak to, že vy námořníci se nebojíte?“ zeptala se prosto-myslně Lea. „Bát se, to nejde, to je lepší neplout,“ odpověděl kapitán, „ale také lehkomyslnost, neodpovědnost, není při naší práci lepší než bázlivost.“
Poručík si zapálil cigare.tu a díval se na modrý kouř, který se pomalu ztrácel v otevřených dveřích kajuty.
„Ale já se, nevím proč, potopených lodí bojím,“ řekla zamyšleně.
„To je divné!“ zvolala Lea. „Mne zas lodi na dně vždycky přitahovaly. To je přece zajímavé; zdá se, že je v nich ukryto nějaké tajemství nebo že v nich jistě je něco zajímavého!“
„Mně je mořská hloubka něčím nepříjemná, třebaže moře z celého srdce miluju…, ale jeho hladinu. A lodi, ano, v nich je tajemství, ale přitom také hrůza zkázy, přervané životy, ztracené naděje i ztracená úsilí…
Vloni mě vzali námořní letci na let vrtulníkem na ostrov Sfakteria. Letěli jsme docela nízko za jasného a klidného dne nad Navarinským zálivem. Moře je u západního Pelopo-nésu skoro vždycky průzračné, jako tady nebo u nás v jižní Itálii. A pojednou jsem uviděl v hloubce aspoň padesáti metrů mnoho potopených starých lodí. Úplně zřetelně ještě nyní, s tím nádechem neskutečnosti, který věcem dává i ta nejprůzračnější voda. Požádal jsem, abychom se zastavili, a tak jsme zůstali chvilku viset nad zálivem a dívali jsme se na ponuré přízraky bitvy, přízraky se zpřeráženými stožáry, přízraky, které ležely všelijak. Na boku, na vztyčeném kýlu, jeden přes druhý, vzhůru dnem… U jedné větší lodi zůstaly stožáry neporušené, jenom ráhna byla zpřerážená, a dolní zohýbaná ráhna dosud vzdorovala času i osudu. Díval jsem se a myslel jsem na ty, jejichž kosti leží tam, na palubách pro děla a v podpalubí, pod lesknoucími se slunečnými vlnami Jónského moře, obklopeného kamenitými, žárem tmavomodrými břehy řecké země, staré a věčně mladé a jako dříve plné života a snů…“
„Můj bože, vy jste básník, poručíku,“ usmál se Flaiano. „Láska k ženám a poezie se k sobě nehodí, nebudete mít v životě úspěch…“
„O jaké bitvě jste to mluvili?“ přerušila ho Lea.
„O navarinské, kdy spojené rusko-anglo-francouzské lod-stvo potopilo celé turecké lodstvo.“ „To se tedy stalo asi před dvěma sty lety, přesně si rok nepamatuju,“ řekla Sandra. „A jak to, že se ty lodi tak uchovaly?“
„Mezi oběma mysy Pyloského moře je v hloubce vždycky klid, a proto vlny lodě nezničily. A když nejsou vlny, dubové lodní trupy pod vodou podléhají zkáze velice pomalu.“