„Švédové právě vyzvedli svoji Vasu, lod o půldruhém tisíci tun, která se potopila v stockholmském přístavu před více než třemi sty lety,“ pravil kapitán.
„Proč ji vyzvedli?“ zeptal se nechápavě Ivo.
„Jenom tak, jako národní památku, starobylou vzácnost. Dub, z kterého byla lod postavená, úplně zčernal, ale výborně se uchoval. Lod kotví v plovoucím doku, ale pořád ji polévají vodou, jinak by se dřevo rozdrolilo. Musí vysychat velice pomalu a dlouho, potom je dub znovu tvrdý, ještě tvrdší, než byl, to je tajemství dávno známé nábytkářům.“
„A je ta lod zachovalá?“
„Velice, kromě poškození při vyzvedávání. I červená barva, kterou se natíraly paluby pro děla válečných lodí, byla místy nedotčená.“
„To je divné. Proč natírali vnitřek lodi červenou barvou?“
„Na tom není nic divného, když si uvědomíte, nač lod byla. Tehdejší dělové koule a kartáčové náboje působily děsná zranění. Krev v bitvě tekla proudem. A tak, aby se lidi tolik nelekali při pohledu na krev, maskovali ji červeným nátěrem bojových prostor.“
Sandra škubla nervózně rameny:
„Začali jsme bouřemi, přešli jsme na potopené lodi a ted jsme skončili krví. Vy ale umíte člověka povzbudit.“
„Sandra má pravdu,“ rozesmál se kapitán. „Já jsem začal tento rozhovor, a proto taky navrhuju, abychom ho skončili. Poplujeme, přátelé, beze strachu, budeme připraveni na všechno, ale doufat budeme v to nejlepší.“
Poslední kapitánova slova přehlušily výkřiky souhlasu a přání zapít tak pěkná slova vínem.
A za několik hodin vyplula Aquila na pětisetkilometrovou xjestu k břehům jižní Afriky a štiplavý slabý kouř výfuku Dieselových motorů se snášel na klidnou hladinu. Kapitán řídil svou nevelikou, ale rychlou lod podle všech pravidel dálkové plavby, plul ve velkém oblouku daleko na západ od afrických břehů, které ubíhaly ostře na východ. Neměl v úmyslu zajet do angolských přístavů, protože se chtěl vyhnout možným zápletkám v této zemi, otřásané vnitřním bojem.
Hodlal se na patnáctém stupni jižní šířky obrátit přímo na východ a připlout k africkým břehům přibližně na hranicích Angoly a jihozápadní Afriky, k ústí řeky Kunene, zásobit se vodou a se zbytky paliva dojet do Velrybího zálivu.
Oceán, tropicky líný a horký, zvedal pomalu veliké povlovné vlny a kolébal jachtu do ospalé mírné únavy. Všichni účastníci trávili větši část v lenivé dřímotě, nataženi na palubě pod plátěným přístřeškem, a vstávali, jenom aby si vzali z chladničky pivo nebo aby se navzájem polévali palubní vodou, která však neosvěžovala rozpařená těla. Starý kapitán a Sandra se spolčili k popíjení horkého mate, para-guayského čaje. Starý námořník vozil jeho zásobu pořád s sebou, protože měl tento způsob boje s vedrem a nekonečným pocením za nejlepší. A opravdu, dba „Paraguayci“ byli čilejší než ostatní, a když byli syti pozorování moře, hráli chvílemi mah-jong, velmi komplikované čínské domino. Vedro působilo nejvíce na Ivu. Nápad s výpravou se mu zdál nesmyslný a zároveň nebezpečný, společníci nezajímaví, navíc měl pocit, že si ostatní jeho, vlastníka jachty, dost neváží. Když Césara přešla netečnost, chtěl malovat Sandru, byl však příkře odmítnut nikoli jí, nýbrž Ivem. Poručíkovi, který byl stále Sandřiným rytířem, uštědřil také jednou tvrdou výtku, a pouze poručíkova vojenská ukázněnost zabránila vážné hádce. Sandra se začala Ivovi vyhýbat a lnula ke kapitánovi, který o ni pečoval s dobromyslnou vlídností.
Pátého dne plavby projeli rovníkem. Uběhlo ještě třicet vleklých hodin skličujícího dusna, jednotvárného hřmotu Dieselových motorů a otupující zahálky. Náhle, jakoby mávnutím kouzelným proutkem, moře ztratilo svůj oslepující kovový lesk a obloha svůj nedobrý nádech olověného oparu. Čistá a hluboká nebeská klenba rozprostřela nekonečnou dálku nad blankytným oceánem a od jihu zadul vítr, který sílil hodinu od hodiny. Ještě nenastal čas pro nepřetržité jihovýchodní větry od mysu Dobré naděje, ale i tento vítr byl dozníváním mocného koloběhu ovzduší u antarktické pevniny.
Po nehybném vedru se zdálo, že vítr přináší mrazivý chlad, třebaže teploměry neklesaly pod dvacet stupňů. Kabátce, svetry a kalhoty vystřídaly dřívější, na nejzazší hranici odlehčené oblečení.
Vlnobití sílilo. Jachta se zmítala, hned vyletěla nad zamlžený obzor, hned padala do temných hučících propadlin.
K noci foukal vítr dál s toutéž rozčilující úpornou vytrvalostí a dosáhl téměř síly vichřice. Na jachtu se začaly valit obrovské vlny. Kapitán sestoupil do strojovny, přivítán neklidnými pohledy obou mužů u Dieselových motorů, a nařídil, aby se jelo s jedním motorem a druhý aby byl stále v pohotovosti.
Kapitán se rozhlédl. Lodní stroj vlil do něho jako vždycky síly pro nastávající zápas s mořem. Dlouhá šedá tělesa Dieselových motorů, dokonale krytá chrániči, nijak neprozra-zovala zběsilé dostihy pístů a obrátek zalomených hřídelů. Prozrazovalo je pouze přidušené dunění pod nohama, otřesy celé jachty… a k tomu namodralý čadící kouř, který se vznášel nad spletí rour á elektrického vedení. Stoly s číselníky otáčkoměrů a olejových přístrojů na měření napětí plynu a s teploměry byly osvětleny mléčnými žárovkami, jejichž nažloutlé světlo vypadalo podomácku klidné proti zuřivému skučení větru ve větrácích a proti drtivému hučení vln za slabými stěnami jachty.
Kapitán si povzdechl, vystoupil po vedlejších schodech do uličky mezi kajutami a kráčel nehlučně po vysokém koberci mezi stěnami z leštěného mahagonu ozdobeného citronov-níkovým dřevem. Stříbřité světlo bohatých stropů zdůrazňovalo nádheru ozdoby, vhodné možná pro obrovský osobní parník, ale zde, na malé jachtě, která zoufale bojovala s oceánem, se tato nádhera zdála starému námořníkovi vyzývavou a opovážlivou.
Sandra a Lea stály u dveří své kajuty zdánlivě klidně. Ale oči obou žen říkaly kapitánovi o jejich strachu. Všichni muži, kromě Flaiana, byli podle řádu platného při bouřce na svých místech, ve strojovně, v podpalubí, na zádi.
„Můžeme jít s vámi, kapitáne?“ poprosila plaše Sandra. „Pojdme na můstek!“ souhlasil. „Jenom se mě držte, a to tak pevně, jak jste se ještě nikdy v životě nedržely!“
Kapitán je vyvedl na střechu kajutové nástavby, na jejíž přední části byl můstek z lehkých kovových trubek. Slabé kmitání červeného a zeleného světla palubních svítilen křepčilo po stěnách černé vody, které vyvstaly okolo lodi. Dlouhé ocasy pěny poletovaly nad svítilnami, a nad nimi plálo matné světlo stožáru do bezútěšné oblohy, jako by úpěnlivě prosilo o pomoc, a když nepřicházela, padalo dolů, sláblo a vzdávalo se boje. Paluba se děsivě ztrácela pod nohama a klesala pod velikánskou mořskou vlnou.
Na gumové rohožce můstku stál poručík a křečovitě se držel zábradlí.
Kapitán objal pevně obě dívky, přitáhl je k zábradlí a oddechl si.
„Přikryjte mě, kapitáne!“ křikl poručík. Oba námořníci se k sobě naklonili a poručíkovi se podařilo zapálit si cigaretu pod šosem nepromokavého pláště. Potom se oba naklonili nad ochranným krytem lodního kompasu. Sandra a Lea uviděly v slabém světle jejich mokré tváře, jejich oči, když si vyměňovali krátké neslyšné poznámky.
Poručík něco zvolal, ale nebylo mu rozumět. Kapitán posunul rukojeť strojního telegrafu a přiskočil k Lee. Sandra ucítila poručíkovu ruku, která ji stiskla jako železný kruh a přitlačila k zábradlí. A v téže chvíli, ztuhlá vědomím blízké záhuby, spatřila vlnu, která se zvedla nad jachtu tak vysoko, že se zdálo, že její vrchol je stejně vysoko jako světlo stožáru. Těžký náraz odhodil jachtu dozadu. Na můstku se utvořil proud vířící vody, shora se řítil celý vodopád. Oslepená a ohlušená Sandra taktak že stačila vdechnout silný proud dusícího větru, vtom však nový náraz přimáčkl jachtu, která klesla, a vodopád dopadl znovu na hlavy všech. Sandra se zoufale chytala mokrých a studených kovových trubek a čekala neodvratnou smrt. Ale motor se rozběhl znova a Aquila se dala do tance na vlnách s dřívější lehkostí.