„To vám stačí,“ řekl kapitán a táhl Leu a Sandru ke dveřím kormidelny. Tam panoval klid, bylo cítit tabák a motor. U kormidla stál obrovský námořník Kalábrijec.
Lea a Sandra klesly vysílením na lavici potaženou kůží a kapitán shodil nepromokavý plášť a zapálil si lulku. Dveře se otevřely a do kormidelny vpadl Ivo Flaiano a nadával.
„Čekal jsem vás, pane.“ Kapitán vypustil kotouč vonného dýmu. „Máme jet pořád tímtéž směrem? Neměli bychom zahnout k africkým břehům?“
„Kam?“
„Pojedeme do Luandy. Paliva nebudeme mít tak jak tak dost, jestli se budeme probíjet bouří. A přitom riskujeme, že jachtu poškodíme.“
„K sakru, kde se vzala taková vichřice? Jak jste mi mohl říct, že do podzimních bouří budeme zas doma? Ted spálíme drahé palivo, a neví se, jestli v Angole nějaké dostaneme.“
„A copak je toto nějaká smršť, pane? To je obyčejná bouře. Vítr fouká pořád stejně, bez poryvů, jenom hodně zesílil. Co dělat, na moři se může vždycky stát něco, co člověk nečeká. Ani povětrnostní stanice ji nepředpověděly.“
„Aby je vzal hrom, ty vaše povětrnostní stanice! Celá jachta praská, v kajutové chodbě je voda. Zahněte kam chcete, třebas do Jižní Ameriky!“
Kapitán šel do kouta kormidelny, kde byla na stolku upevněna mapa, a chvilku nad ní něco čaroval, potom otevřel budku hovorové trubky a promluvil se strojovnou. Ta brzy odpověděla zesíleným chvěním jachty: spustili na plné obrátky druhý motor.
„Ten tah není bez rizika,“ řekl potichu Flaianovi, „vlnobití je příliš velké. Já musím být nahoře a ke kormidlu nastoupí poručík. Kdyby se se mnou něco stalo, jmenuji velitelem jachty poručíka Andreje Montuoviho!“
„Proč poručíka?“ vybuchl Flaiano. „Já bych nechtěl…“
„Proto, že jsem tak rozhodl já,“ odpověděl rozhodně kapitán. „V nebezpečí je na lodi jenom jeden pán, a tím jsem já. Kdyby mě nebylo, bude pánem poručík Montuovi, a podle námořních zákonů může postavit před soud i majitele jachty, když se neppdrobí. Rozumíte?“
Filmový herec zlostně zavrčel.
Kapitán vystoupil na můstek a z můstku sestoupil poručík. Rychle vtahuje kouř z cigarety, převzal od kalábrijského námořníka kormidlo a za deset minut se vpravil do chodu jachty. „Připraven u kormidla?“ ozval se kapitánův hlas v hovorové trubce.
„Připraven, kapitáne!“ odpověděl jasně poručík, a jeho silné tělo nehybně ztuhlo.
Jachtou otřásaly oba motory, které pracovaly naplno. Poručík otočil opatrně kormidlo znovu, a na pravý bok Aquily se obořily jedna za druhou tři ohromné vlny. Jachta se prudce naklonila a padala pod náraz čtvrté vlny. Silné zrcadlové sklo ve stěně kormidelny bylo vymáčknuté, jako by bylo z papíru, zpěněná voda se začala hrnout do kormidelny zároveň se skučícim náporem větru.
Flaiano s nářkem skočil k poručíkovi a odstrkoval ho od kormidla:
„Dost, jedte zpátky, utopíme se!“
Poručík, poraněný střepinami, odstrčil vlastníka jachty ramenem.
Lod opisovala veliký kruh a vplouvala do polovičního větru. Skučení větru v kormidelně utichalo, ale každá veliká vlna nakláněla Aquilu stále víc a víc, a její výkyvy překročily červenou čáru sklonoměru.
„Rychleji! Ještě čtyři kompasové dílce! Ještě rychleji!“ rozléhaly se úsečné povely z můstku jachty, jejíž pravá strana se potápěla…
A znenadání přišla zázračná změna. Aquila se narovnala. Vlny ji přestaly svírat a potápět. Pravidelně ji nadhazovaly a pěnivé víry přestaly rejdit po palubě… V kormidelně zavanul známý dusivý kouř motorů.
„Vzali jsme správný kurs!“ ozval se kapitánův povel. „Tak ho držte!“
Když kapitán vešel do kormidelny, Sandra obvazovala poručíka. Filmový herec nenápadně zmizel, zastyděl se za svou hysterii, Aquila se vyrovnala, už nebojovala s vlnami a rychle se blížila k břehům Afriky.
Ještě celý den a celou noc se proháněla po oceánu zavilá, neústupná bouře, a na sklonku příštího dne se vlny znovu silně a odměřeně houpaly a obloha byla kouřově šedá a žhavá. Lod, která se vynořila na obzoru, plula napříč směru Aquily a nečekaně ji pozdravila její mateřskou vlajkou. Když k sobě připluly, italský velitel cisternové lodi se zeptal, nepotřebuje-li jachta pomoc. Kapitána napadlo, aby požádal o pohonné látky. Jakmile se na cisterně dověděli, že jachta patří filmovému herci Flaianovi, nalili do její nádrže osm tun znamenitého solarového oleje zdarma. Námořníci cisternové lodi poprosili Iva, aby byl jejich hostem, pokud se přečerpává. Ivo se vrátil velice spokojený tím, jak ho přijali, znovu duševně okřál a byl pozorný ke svým společníkům, třebaže oceán sálal žárem a hodiny plavby ubíhaly pomalu a jednotvárně.
Lea, Sandra a Césare, k nimž se někdy připojil také poručík, si sedávali, když nastávala noc, na palubě a vedli nekonečné debaty pod sametově černým tropickým nebem. Jednou se přeli, div ne do svítání, o osudu žen, o rodině a o manželství, dokud debatou unavený Césare neřekl mrzutě:
„Nechtě toho! Já už jsem ze všech těch úvah zhloupl. Jste jak nějaký literární klub! Debatní vášeň se rozšířila na celém světě jako ve středověku. Slova, slova, starost o budoucnost. Ve jménu budoucnosti a příštích pokolení zesilujeme záření, znečisťujeme vody, ničíme lesy a půdu, závodíme ve vojenské síle a v nesmyslné početnosti lidí, jako bychom byli stádo, otravujeme duševní život a morálku lží a pomluvami. Tři sloupy našeho dnešního veřejného života jsou závist, žva-nění o všem možném a kupování spousty věcí. Rád bych věděl, co na to na všechno řeknou naši potomci!“
Pobřeží černého světadílu se táhlo jako rovná světle modrá čára po celé délce východního obzoru. Záliv hlavního angol-ského města Luandy byl neskutečně krásný. Lazurová voda zálivu objímala nádherným polokruhem pahorkovité břehy, zastavěné domy s červenými taškovými střechami, které všem tak připomínaly města jejich rodného Středomoří. Luanda, se svými dvěma sty tisíci obyvateli různých plemen, kteří se sešli doslova ze všech zemí světa, si dosud uchovala navenek vzhled přepychového hlavního města se skvělými hotely a s množstvím automobilů.
Ale hrozná bouře protikoloniálního boje, která zachvátila celou Afriku, se nevyhnula ani Angole, přestože je dost řídce obydlená. Angola se za starých časů jmenovala Černá matka otroctví. A nyní bojovaly ve všech jejích krajích povstalecké oddíly, vyháněly přistěhovalé bílé osadníky ze své země. Ti, zničení a roztrpčení, se shromažďovali v Luandě a čekali na rázná opatření, ale slabost koloniální soustavy byla stále patrnější i pro nadšené optimisty.
Angola, dříve rajská země, protože v ní bylo hojně zvěře, byla vypleněna Evropany. Nemilosrdné vybíjení slonů vystřídalo právě tak ničemné vyhlazování zeber, které bílí řezníci hubili, aby dostali pár grošů za jejich kůži. Zvlášť strašnou škodu světu zvířat způsobilo, když se po druhé světové válce vyrojily terénní automobily, džípy, na kterých se lovci proháněli po savanách. Na těchto vysokotravnatých lesostepích jsou dnes roztroušeny už jenom sluncem vybílené zvířecí lebky a kosti…