Přístav Luanda, dříve do posledního místečka přeplněný lodmi, ted hodně osiřel. Krásná jachta slavného filmového herce, pocuchaná bouří, vzbudila všeobecnou pozornost. Její námořníci ji začali opravovat a Ivo Flaiano s dvěma společnicemi byl hned pozván k vlivným osobám města. Hostitelé se nezastřeně vyhýbali rozhovorům o angolských poměrech a mluvili převážně o sportu a lovu. Hosté se dověděli, že nedávno, před šesti lety, tu byl zabit největší slon na světě, pět metrů vysoký, vážící pět tun. Vycpaný slon je vystaven ve Washingtone. Dosud je zde hodně hrochů dlouhých čtyři metry. Sandra a Lea zahořely touhou podívat se aspoň na chvilku do angolské divočiny.
Vysoký důstojník, okouzlený Sandrou, jim slíbil let do nitra země vojenským vrtulníkem, a slib splnil. Ivo, Césare, Sandra a Lea byli cestujícími vrčícího letadla, které se odlepilo od zaprášeného letiště, vzneslo se nad krásné město a pomalu, jako by se mu nechtělo, pustilo se na jihozápad. Zamířilo k divokým a málo obydleným místům v údolí řeky Kunene, kde byl podle posledních zpráv ještě klid. Po třech hodinách se vrtulník snesl a letěl docela nízko nad savanou, tady sušší a kamenitější než v jiných krajích. Zvolna míjely dole, přímo pod nohama, ostrůvky zploštělých stromů a hustého křoví, nízko se větrem skláněla vysoká, suchá, sluncem pozlacená tráva, kterou dosud nevystřídal svěží podzimní porost.
Místo bylo vybráno odborně. Dole se probíhala neveliká stáda antilop, buvoli, tři žirafy se procházely opodál, potřásajíce dlouhými krky. Vrtulník přistál na široké rovině, a čtyři Evropané, kteří se poprvé octli v divokých krajích Afriky, pocítili ten podivuhodný příval sil a zaostření smyslů, jež působí podnebí suchých oblastí Afriky mladým a zdravým lidem. Sandra se později přiznala, že vzduch se jí zdál nabitý elektřinou. V podivné svěžesti horkého větru, v zápachu žáru stepi spálené sluncem a v rychlém běhu krásných zvířat pocítila žhavou radost ze života a ze svobody, dávno zapomenutou v civilizovaném městském životě. A přitom to byl docela cizí svět, nepochopitelný, pro který se hodili pouze otužilí lidé se zdravým srdcem a silným tělem.
Vzlétli znovu, letěli nad vesnicí kmene Kuvale, v které byli pouze ženy a starci. Sběhli se na náves a dívali se na letící vrtulník, který taktak že se nedotýkal svými koly kuželovi-tých vršků chýší. Všímavá Sandra rozeznala dokonce destičky s různobarevnými skleněnými perlami, připevněné na záda nahých robátek přivázaných na hřbety matek. „To je proto, aby se jím nezkřivila páteř,“ vysvětlili jí zkušení společníci. A vskutku, chůze černošských obyvatel vesnice byla přímo vznešená.
Vrtulník se přiblížil k cíli cesty, k řece Kunene, a přistál na písčité nížině u jejího břehu. Odtud se muselo jít několik kilometrů, aby člověk uviděl obrovské hrochy a krokodýly.
Nejsilnějším dojmem z celého letu bylo pro Italy setkání na břehu řeky Kunene. Maličký průvod skoro nahých děvčat kmene Ngumbi nesl na hlavách nádoby z obrovských tykví a ubíral se pro vodu; šel proti Evropanům, kteří se vraceli k vrtulníku. Sandra a Lea se oddělily od svého průvodce a vlekly se v pekelném slunci, rozpařené, v šatech skrznaskrz propocených, v řídkém rákosu a v třímetrových tenkých větvičkách pichlavých křovín. Děvče, které šlo v čele průvodu, narazilo na obě Italky, zastavilo se, pozdravilo je úsměvem, který ukázal řadu překrásných zubů s prostředními řezáky spilovanými do trojúhelníku. Ngumbijská děvčata se jistě líbila každému. Pravidelný ovál obličeje, velké oči, rovné nosy, třebaže, z evropského hlediska, s příliš širokým chří-pím. Modravě černé krátké vlasy měly ozdobené světle modrými skleněnými perlami, které lemovaly čistá široká čela.
Silné šíje některých děvčat ovíjely šňůry jasně žlutých skleněných perel, které ostře vynikaly na tmavohnědé kůži s šeříkovým nádechem.
Nejpěknější byla hbitá a ztepilá těla Afričanek, jejich hladká, rovná ramena, ruce jako vysoustruhované, kulatá, nízko posazená ňadra. Sandra, která se na několika místech poškrábala a potrhala si blůzu o pichlavé větvičky, téměř s úžasem viděla, jak se v křoví míhaly tmavé nahé postavy a vůbec si nepoškodily nápadně hladkou kůži. První děvče bylo až u Sandry, a Sandra se dívala se zatajeným dechem na tvrdou větvičku s dlouhými velice ostrými trny, které se dotýkaly dívčiných ňader. Když děvče zpozorovalo Sandřin pohled a pochopilo jej, obrátilo se svižně celým tělem, a trny, aniž mu ublížily, mu sklouzly po kůži, která byla, jak bylo vidět, tak pružná, že si to Evropan ani neuměl představit. Sandra tiše vzdychla a podávala Afričance ruku, ale vtom klení, praskot větviček a těžké kroky zvěstovaly, že přichází muž. Děvčata chviličku nepohnutě postála, potom se všechna jako na povel rázem otočila nalevo a zmizela v křovinách. Césare, Ivo a jeden z pilotů znehybněli a dívali se za nim.
„Panno Marie!“ zvolal malíř. „V tom slunci, v té žluti trav vypadají jako sošky vyřezané z černého dřeva!“
„To jsou ony, opravdové poklady Afriky!“ řekla Lea a odhazovala dozadu vlasy, které se jí přilepily na čelo. „Vzpomínáš si, Césare, na moji teorii? Copak to není její pOtVr-zeni?
Malíř přikývl a pilot dodal s dobromyslným úsměvem svou špatnou franštinou, že ti Ngumbiové nic zvláštního nejsou, že je to zkrátka zdravé plemeno, které se trochu zabývá chovem dobytka.
„Ano, ta první,“ povzdychl si Flaiano, „ta by měla úspěch! Má vitals jako americké krasavice, myslím, že 94–63—89, při výšce 166…“
„Copak se celé tvoje pojetí krásy soustředuje na ta hloupá čísla?“ zeptala se Sandra.
„Víš přece, že umím ocenit taky mnoho jiného,“ ušklíbl se drze Flaiano.
Sandra se jen kousla do rtů.
Neveliká oprava Aquily už skončila, když se Ivo, Sandra, Lea a Césare vrátili. Její námořníci se skamarádili s přístavními mistry, a ti čtyři, kteří se vrátili ze savany, našli celou tuto společnost v malebných postojích pod plátěným přístřeškem na palubě, jak nacvičuje za doprovodu dvou kytar smutnou portugalskou píseň Fado, Touha po domově.
Ivo hned po návratu na lod odešel do své kajuty, odkud vyšel až kvečeru, hodně opilý. Pitky se zúčastnili oba kalá-brijští námořníci, Flaianovi tělesní strážci a věrní přátelé „dieselisté“. Lea a Sandra zmizely v kajutě a kapitán s malířem a poručíkem se pustili v kormidelně do hry v mah-jong. Césare proti zvyku své generace nemiloval alkohol, a třebaže je to divné, kapitán i poručík s ním byli zajedno. Kapitán tvrdil, že pořádní lidé pijí málokdy, ale jaksepatří a jenom po nějakém zvláštním duševním otřesu a že ťukání sklenkami při ledajaké hlouposti nevede k ničemu dobrému.
Naštěstí se nic zlého nestalo, třebaže Ivo vyhledával různice hned s poručíkem a hned zase s malířem.
Třetího dne se vzpamatoval, a když uviděl účty za přístavní poplatky, které mu poslali, nařídil, aby se ihned vyplulo na moře.
Šest set mil bylo do Foz de Kunene, malé osady a strážní hlídky v ústí řeky Kunene, a odtud začínalo zakázané území jihozápadní Afriky. Kapitán a poručík se rozhodli, že poplují trochu dál od břehů Luandy a že budou ždímat z motorů všechno, co mohou dát, a že až bude třeba, ostře zabočí k břehu. Proto i když zvědové v Angole oznámili pobřežním hlídkám, že Aquila vyplula, nebudou ji čekat tak brzy. Otřásajíc celým trupem, hnala se jachta k příšernému Pobřeží koster. Kapitán i poručík vypočítávali a zpřesňovali stále její polohu a prověřovali ji všemi možnými způsoby, protože na přesnosti připlutí záviselo všechno, i osobní bezpečnost lovců štěstí.