Z Foz de Kunene do Tygřího zálivu a potom ke Skalnatému mysu bylo celkem sto osmaosmdesát mil. Na jih od Skalnatého mysu až do Palgrave se táhl v délce sto mil přímočarý jednotvárný břeh. Především zde, na jih od mysu Frio, byl na mapě vyznačen bezejmenný zálivek, spíše jen výmol.
Očekávání toho, co přijde, zneklidňovalo celou posádku Aquily, ale každý reagoval na blížící se zkoušku jinak. Faiano chodil ustavičně po horní palubě, po střeše kajut, chvílemi si prozpěvoval, chvílemi se mračil. Césare a Lea připravovali potápěčské obleky, protože bylo stále jasnější, že jejich boss není ve formě a že úkol potápěčů průzkumníků budou muset plnit oni dva. Sandra se snažila vařit mužům co nejlépe, a když neměla co dělat, usadila se do rohu kožené pohovky v kormidelně a povídala si s kapitánem anebo s poručíkem.
Po celé délce kormidelnického stolu byla rozložena mapa hrozného pobřeží, na které byla vyznačená zelená stopa, čára plavby Aquily, nápadně se prodlužující s každou směnou jachetní hlídky.
Sandra se roztomile dívala na záhadné místo označené červenou čárkou. K rovné čáře břehu sahaly tmavomodré skvrny mořských hloubek. Na jižním konci mapy zřetelně vynikal tupě zaokrouhlený mys.
„To je už blízko Kapského Města?“ zeptala se.
„Kdepak!“ usmál se poručík. „To je jenom mys Cross, osmdesát mil na jih od Palgrave. Odtud je ještě osmdesát mil do Velrybího, zálivu, to je městečko a přístav, středisko kraje, jediné obydlené místo tady. Stojí na pilířích.“
„Proč?“
„Zátopy. Zdejší suchá řečiště se dešti náhle plní a mění se v prudké potoky, které se řítí do moře.“
„A jak daleko je z Velrybího zálivu do Kapského Města?“
„Jak je vidět, nemůžete se dočkat, až tam přijedeme,“ zažertoval kapitán.
„Ano, nemohu,“ doznala vážně Sandra.
„Když je tomu tak,“ poručík vytáhl podrobnou mapu a roztáhl ji, „vidíte?“
„Ach, je to daleko?“
„Asi sedm až osm set mil. Jestli chcete, řeknu vám to hned přesně.“
„Nač? Vidím taky, že jsou to tři dny plavby. A kde je to úplně zakázané území, kde jsou ty diamanty?“
„Podívejte se. Z Velrybího zálivu do mysu Conception je asi padesát mil a to území se táhne až k ústí řeky Oranje.“
„Kolik je to mil?“
„Z mysu Conception do Liideritzu,“ poručíkův nehet uka- zoval ta místa na mapě, „je sto šedesát mil a odtud k řece Oranje asi taky tak.“
„Tedy asi šest set kilometrů, které by mohly zásobit diamanty celý svět! A nikdo se o to nestará!“
Oceán barvy matné litiny byl úplně klidný, když růžově žluté světlo začalo stoupat jako rozevřený vějíř nad vzdáleným černým pobřežím. Kapitán stál na můstku a pozoroval poručíka, který se vykláněl nad příd a snažil se rozpoznat, jsou-li někde mělčina nebo podmořský útes nevyznačený na mapě. Stále výš svítil růžový vějíř za dalekými horami, stále blíž připlouvala Aquila k pobřeží.
Písčina na břehu ve tmě šedla, široký bílý pruh příboje zřetelně vynikl na rozhraní oceánu a pevniny. Všichni, kromě dozorčího mechanika, byli na palubě. Ivo stál vedle kapitána a u očí držel veliký námořní dalekohled. Césare a Lea byli v koupacích pláštích u přichystaných potápěčských obleků. Jak také Césare předvídal, Ivo prohlásil, že na předběžný průzkum nepůjde.
Vzdálený hluboký hukot zpěněných pobřežních vln, který každým okamžikem sílil, se proměnil ve veliký rachot a nakonec v ohlušující burácení. Nelze popřít, že příroda střežila poklady jižní Afriky spolehlivě.
Sandra se mračila a kousala se do rtů, vždycky velice střídmá v kouření, ted kouřila cigaretu za cigaretou.
„Kormidlo doprava, osm dílců!“ Kapitánův povel způsobil, že se všichni zachvěli. Jachta se otočila tak, že plula rovnoběžně s břehem na jih. Kapitán si vzal jiný dalekohled. Vynořilo se oslňující slunce. Příboj zpíval svou jednotvárnou pravidelnou píseň, plnou hrozby. Uplynula asi hodina. Flaia-no pokrčil několikrát okázale rameny a pohazoval dalekohledem na náprsním řemínku.
Zazněl strojní telegraf. Ivo chytil křečovitě kapitána za rameno a bystrozraká Lea přiskočila k okraji paluby s výkřikem: „Podívejte se!“
Telegraf zazněl znovu, motory ztichly. Kapitán a poručík se na sebe podívali a kapitán nechal jachtu pomalu unášet proudem k břehu. Starý námořník se chtěl přiblížit co nejvíce k nebezpečnému pásmu příboje. Už se docela jasně objevovalo suché řečiště rozdělené tmavým pahorkem a vlevo byl kopec bílé hlíny netknutý, jako před patnácti lety. Všichni, kdo byli na palubě, pátrali po stopách policejní hlídky. Ale písčité přesypy a svahy s řídkým porostem ubohých rostlin za bílou pěnou rachotícího příboje byly pusté jako při stvoření světa.
„Kotvu!“ zazněl dlouho očekávaný povel. Řetěz zařinčel, jachta sebou škubla a všichni se nárazem zapotáceli.
Kapitán sestoupil z můstku a přidal se ke skupině, která obklopovala Césara a Leu.
Césare se naklonil přes zábradlí a pozoroval příboj. Hory vody se zvedaly z oceánu, který útočil na břeh, rostly a řítily se dopředu, lomcujíce mořem i pevninou. Příboj napíral na břeh jako obyčejně trochu šikmo, pod velmi ostrým úhlem, ale byl napříč přerušovaný a měl dvojí rytmus. Příbojová vlna se začala znenáhla na vnějším okraji příbojového pásma vzdouvat, potom se její pohyb zpomalil a měnil se v tlačenici prudkých vln. Blíž k břehu od tohoto pásma se jako prudké škubnutí zvedal druhý proud vln a s děsící ne-nadálostí vzlétl do veliké výšky a vymršťoval vodotrysky krůpějí a pěny. Stejně rychle jeho vlny se lámaly, padaly na břeh a přidávaly svůj rachot k burácení vln vnějšího pásma.
Nikdo nespouštěl oči z potápěčů, kteří znepokojeně, zamračeně, ale bez známky strachu pozorovali příboj. Přišel Ivo, uhýbaje pohledem, a Sandra se od svého bossa odvrátila se zdůrazněným pohrdáním.
„Nebylo by dobré obléct si skafandry?“ zeptal se jemně kapitán. „Zdá se, že výběžek břehu, o který se příboj rozbíjí, má dva stupně…, kdyby se něco stalo, aspoň se člověk míň odře o kameny!“
Malíř zavrtěl odmítavě hlavou:
„Musíme myslet nejenom na moře, ale taky na břeh. Hlavní je, aby se člověk mohl volně pohybovat, rychle chodit. Dva stupně, to je pravda. Zdá se, že první stupeň, který je dál od břehu, je ve větší hloubce, asi patnáct dvacet metrů, ale druhý…“
„Je v hloubce tři čtyři metry, sotva víc,“ řekla Lea, „ale mně se zdá, že je tam ještě třetí stupeň, tam, kde vlny narážejí, a ten je v hloubce asi dva metry, tak to je…“
„Já poplavu první, prohlédnu si aspoň ten druhý stupínek,“ navrhl Césare a šel k potápěčskému obleku. Několik rukou se k němu natáhlo, aby mu pomohlo se obléci a upevnit řemeny. Lea ho posuňkem zastavila:
„První poplavu já, a ty dávej pozor. Jestli se se mnou něco stane, pomůžeš mi, protože víš, jak na to, já to nedovedu. Nekruť hlavou, přemýšlej, to bude rozumnější!“
Césare se díval ještě chvíli na příboj a souhlasil.