Lea si nasadila černou přílbu a na ni si navlékla masku. Césare jí pečlivě utáhl lehký potápěčský oblek a připravil se také. Lea šla k lanovému žebříku, spuštěnému na levém okraji paluby, otočila se a zvedla ruku na pozdrav těm, kdo zůstávali na jachtě. Sandra stála jako přikovaná, dokonce zapomněla přítelkyni před jejím potopením políbit. Ale možná, že obvyklá ženská něha se k této odvaze mladé ženy nehodila. Sandra připadala sama sobě vůči ní nicotná. Ano, Lea je pravá kamarádka mužova, je to dnešní žena, která s ním statečně sdílí nebezpečné podniky, a pouze v síle se mu nevyrovná.
Lea, která se stala středem napjaté pozornosti, zrozpačitěla, a aby to zakryla, udělala několik tanečních kroků, poklonila se a začala sestupovat po žebříku.
„Leo,“ zvolal na ni malíř, „dej pozor, miláčku, nedělej žádné kumšty!“
Lea se usmála a natáhla si masku přes obličej. Ještě okamžik, a vklouzla do tmavé vody a zmizela v hloubce. Césare se prudce naklonil přes zábradlí a z tohoto jediného pohybu Sandra poznala, jak se o Leu bojí.
Nikdo na jachtě neřekl ani slovo. Příboj rachotil, vzdychal a burácel jako dříve, zářilo oslňující slunce. Vlny se stejnoměrně zvedaly a vzdalovaly se od jachty. Přestože moře hučelo, rozléhalo se řinčení kotevního řetězu, který se třel o průvlaěnici. Minuty ubíhaly, čekání bylo stále napjatější.
„Ach jé! Tamhle je to čertovo děvče!“ zařval pojednou inženýr, až se Sandra zachvěla. V šumící pěně se mihla černá postavička a zase zmizela. Ale Lea už byla za příbojem, na mělčině. Césare se pustil zábradlí a začal si mnout zdřevěnělé, křečovitě stažené prsty. Kapitán vyklepal vychladlou lulku a Flaiano požádal o potápěčský oblek:
„Poplaveme spolu.“ Césare neodtrhával oči od pásma za zpěněnou pobřežní vlnou. Tam už šla s námahou, po pás ve vodě, Lea. Ted vkročila na suchý písek, vypadala z dálky jako skřítek z pohádky. Nesvlekla si potápěčský oblek a začala dávat Césarovi rukama znamení. Ted udělala vodorovnou čáru: příchod k příboji. Potom následoval svislý pohyb potopení, pak se otočila, šla rovnoběžně s břehem, prudce vyskočila, a znovu potopení. Potom opsala rukou rychle několik kruhů, tím naznačovala, jak to s ní točilo, ale naštěstí už nad stupněm,“ protože následovala pouze jedna vodorovná čára.
„Nesvléká skafandr, čeká, připravená jít na pomoc,“ zašeptal starý kapitán Sandře, která mu nervózně tiskla ruku.
Flaiano už měl na sobě potápěčský oblek, a Césare se vrhl do vody a ani se neohlédl. Chvilka ticha, a Césare uvázl nad tmavou propastí ztrácející se v neznámé hlubině, voda se tam zdála tmavá, možná že oproti zářícímu pásmu příboje.
Viditelný proud táhl Césara k břehu. Césare se rozhlédl, když mu hloubkoměr na ruce ukázal čtrnáct metrů. Ivo plaval prudkými tempy za ním na hladině, a bylo ho v rozptýleném nazelenalém světle dobře vidět. Césare na něho kývl a plavali vedle sebe. Pojednou ucítil, že ho strhuje nějaká prudká síla. Začal se rychle ztrácet v hloubce. Plavat rovnoběžně s příbojem, jak ukazovala Lea, se mu nedařilo, voda ho zatvrzele tlačila k svislé černé stěně, která se nejasně rýsovala před ním. Bránit se tomu bylo marné, a Césare se poslušně dal unášet přímo na skály prvního stupně, doufaje v odražený proud. Tak se také stalo. Prudký náraz ho odhodil zpátky a obrátil ho hlavou dolů. Začal zoufale pracovat rukama i nohama a vyletěl vzhůru a zároveň s vodní spoustou se šťastně překulil přes stupeň. Ted bylo húř. Pohled na nakloněné dno, po kterém se valily veliké kameny, ho naplnil hrůzou. Voda se zvedala a při tom ho tiskla k sklonu, a on si uvědomil, co ho čeká, kdyby se dostal do hlubokého koryta druhého stupně. Nárazy kamenů o sebe byly jako krupobití a silně se odrážely v ušních.bubíncích. Ohlédl se na Ivu, taktak že pod jeho maskou poznal jeho vyděšenou tvář, a ukázal mu rukou: Nahoru! Nahoru! Voda je oba přestala táhnout, plavali podél břehu, znenáhla se k němu přibližovali a opatrně vyplouvali na povrch. Nastal rozho- dující okamžik posledního skoku. Césare se zastavil a chvíli se snažil nehýbat se ve vodě, která se neklidně převracela.
Světlo, tupý, chvějivý hukot, vzlet do výšky čtyř metrů, a Césare dělal kotrmelce v burácející vodě. Omráčeného ho to odnášelo nepřekonatelnou silou zpět. Vynořil se a očekával svůj neodvratný konec, jakmile ho zpáteční vlna strhne s břehu. Ale pravidelný rytmus příboje mu přišel na pomoc. Druhá vlna ho vrhla k břehu a znovu ho odtáhla zpátky. Síla vody byla pokaždé slabší a slabší, Césare se posunoval k písčité pláži a brzy poznal, že už je mimo nebezpečí. Nyní šlo o prosté plavání v příboji, které často zažil.
Pevná maličká postavička mu spěchala naproti a proti slunci se odrážela jako stínový obrázek. Po kolena ve vodní pěně, pomalu přešlapuje nejistýma nohama, přiblížil se k ní, svlékaje při chůzi masku i přílbu, do které se nabral písek. Za nimi bylo slyšet Flaianův povzdech úlevy:
„Santa Maria, to byl ale nebezpečný podnik! Kdybych to byl věděl, nikdy bych do toho nešel! Nechcete hlt koňaku?“ A Flaiano odepjal od opasku neprodyšně uzavřenou láhev.
„Koňak neodmítnu,“ řekl Césare, „já jsem si vzal jenom vodu a lopatu.“
Když si trochu odpočinuli, šli po pláži, která naříkala pod nárazy vln. Vědomí, že vtrhli do zakázaného území, že na sta mil kolem dokola je pouze mrtvá suchá poušť, že zde skoro nikdy nejsou lidé, kromě policejní hlídky, to všechno zesilovalo dojem opuštěnosti, odloučenosti od celého světa, od jachty, která zůstala za přehradou příboje. Hluk zpěněných pobřežních vln se vzdálil a byl přitlumený, ale sku-čení silného větru, který neutichal, bylo skličující. Tento vítr, nazvaný domorodci huu-uup-ua, tajemně a bezútěšně vzdychal nad kopečky písečných přesypů a odlétal do pouště.
Tvrdá hlína na okraji vyschlého řečiště rázem usnadnila cestu. Dobrodruzi vystoupili na nízký kopec bez rostlinstva, se skvrnami smolně černých čmouh. Ano, všechno je tak, jak je to nakresleno na plánku, a tady, u vrcholku tohoto kopce, má být na severní straně zahrabán hadr s diamanty.
Na hladkém, jakoby čistým cementem politém povrchu kopce však nebyla ani jáma, ani vyvýšenina. Pouze husté brázdičky dešťových stružek se rozbíhaly jako poledníky na zeměkouli.
„Já půjdu hledat za kopec,“ řekla Lea. „Než jsme vypluli, přečetla jsem všecky knihy, které jsem mohla dostat, o tom, jak se hledají a nalézají diamanty.“
„Půjdu s tebou,“ ozval se Césare, „jenomže máme jenom jednu lopatu.“ A Césare se podíval na Ivu.
Ten odšrouboval svůj dlouhý potápěčský nůž.
„Tak vy hledejte tam a já tady.“
Lea se pustila do práce, jako by po celý život nedělala nic jiného, než hledala diamanty. Udělala nožem v písku dlouhé pruhy. Když je nakreslila, vyznačila v nich jámy.
Slunce vystoupilo vysoko a nemilosrdně pálilo. Vedro poněkud zmírňoval vítr, který v tuto podzimní dobu už nepřinášel horký dech pouště Kalahari. Přesto však se pot řinul po osmahlé pokožce, když se Lea konečně dohrabala do vrstvy hnědé písčité hlíny. Césare jí několikrát navrhoval, že jí pomůže, ale ona teprve ted mu dala lopatu, aby hrabal na druhém konci. Lea rozrýpávala hnědou hlínu nožem a důkladně prohlížela všechny kamínky. Vzdychla si a šla k Césarovi. Ten ležel na břiše a horlivě rýpal nožem kamenitou horninu. Lea ho pozorovala a byla spokojená s důkladností, s kterou prohlížel každý kamínek, vzala lopatu a hloubila třetí jámu.
Césare začal čtvrtou. Pracovali mlčky, skoro neodpočívali, a nezpozorovali Flaiana, který přišel od kopce. Byl celý zpocený a ztěžka dýchal. Sedl si vedle Césara, zapálil si cigaretu, kterou rozemnul třesoucími se prsty.