„Jak se vede?“ zeptal se ho Césare a drtil horninu.
„Přehrabal jsem všecko, všecičko, pracoval jsem jako kůň, a nikde nic.“
„Nemělo by se hledat na úpatí?“ navrhla Lea, která k nim přišla.
„Prohledal jsem taky úpatí.“
„Proč jste tak pospíchal?“
„Mně se pořád zdálo, že po nás pase policie. Že se užuž ozve hrozný výkřik:,Stůj, darebáku! Na mě, na Ivu Flaiana!“
„Jste možná příliš nervózní…,“ začala Lea, ale Césarovo zvolání ji přimělo, aby skočila k jeho jámě. Césare zdvihl v prstech sevřených do špetky svítící kámen.
Lea spustila vítězoslavný pokřik. Diamant byl dost veliký, čistší než voda, snad trochu namodralý.
„Budeme hrabat na této straně, „rozhodla, „budeme hrabat, dokud nepadneme. Ted vím, jak takový diamant vypadá, „zakončila a vytřepávala z pytlíku své dřívější nálezy.
„To je škoda, že je nás tak málo a že máme jenom jednu lopatu, „zamračil se Flaiano. „Co kdybychom si přibrali ještě dva?“
„To je skvělý nápad!“ přitakal Césare. „Ale jenom ne ty vaše kalábrijské námořníky. Nechci vidět, co by dělali, až uvidí diamanty.“
„Nemějte strach,“ přerušil ho Flaiano. „Jsou to úplně spolehliví mládenci.“
Lea odmítla vrátit se na jachtu. Zmocnila se jí diamantová horečka, poprvé v životě se účastnila uchvacující honby za štěstím. Césare a Ivo se vydali zpět sami. Jak malíř předpokládal, probíjet se proti příboji bylo mnohem snazší.
Diamant, který našel Césare, způsobil na jachtě radostné nadšení. Ale kapitán se vážně rozzlobil, že nenašli poklady zakopané na kopci.
Ivo zmizel ve své kajutě a za chvilku přivedl na palubu jednoho z kalábrijských námořníků, který byl ochotný plavat na břeh. Druhým dobrovolníkem byl k překvapení Césara a Sandry poručík Andrea.
Poručíkovu nezkušenost vyvažovala jeho odvaha. Brzy pět lidí s lopatami, se zásobou vody a jídla hloubilo s nadšením za kopcem. Ale výsledky nesplnily naděje posádky Aquily: Kvečeru se jí podařilo najít pouze tři diamanty, mnohem menší, než byl ten první. Unaveni si sedli na kopec, aby pojedli, zakouřili si a promysleli, co dělat dál.
„Budeme muset plavat na jachtu,“ řekl Flaiano, lenivě se protahuje, „v noci je chladno, a do rána bychom tu zmrzli.“
„To je pravda, ale co kdybychom rozdělali oheň,“ navrhl skleslý Césare.
„Ani nápad! Ani nápad!“ zakřičel zděšeně Ivo.
Poručík, který potichu rýpal bílou hlínu, pojednou navrhclass="underline"
„Vraťte se vy tři hlavní plavci. Vy mnohem snadněji pře- konáte příboj. A my s Pietrem zůstaneme tady přes noc a budeme hrabat až do diamantonosné vrstvy. Ráno přinesete vodu a pustíte se do hlíny. A my se vyspíme, odpočineme si, a večer budeme všecko opakovat!“
„To je ohromný návrh! Sláva poručíkovi Montuovimu!“ Lea vyskočila a políbila ho na tvář. Také Flaiano musel přiznat, že tento návrh je rozumný.
„Dobrá, nebudeme ztrácet čas.“ Césare vstal a ukázal na slunce, které stálo nízko nad oceánem. Pochmurný olověný písek břehu pouště v jeho paprscích zrůžověl. Vál vítr, kterému všichni už dávno při plavbě tropickým oceánem odvykli.
„Honem na jachtu, Leo, zuřivá amazonko!“ řekl Flaiano. „Sandra vám ted jinak neříká! Ona je přece odbornice na antiku, ta vaše Sandra.“
Večer, když Sandra ležela s přítelkyní na palubě, vyprávěla jí o svém úmyslu napsat knihu o amazonkách.
„Tomuto cíli zasvětím zbytek svého života.“
Když Lea uslyšela z úst čtyřiadvacetileté krasavice o „zbytku života“, bezděčně se rozesmála, a tím se Sandry trochu dotkla.
„Jste ještě úplná holčička, Leo,“ a Sandra stáhla své výrazné obočí, „vy ještě neznáte pocit, že život je nesmyslný. Ale já ano. Naše dětství je velmi dlouhé, skoro dvacet let, a stejně dlouhé bude také nudné stáří, tím delší, že my ženy ted žijeme déle než muži. Když na to pomyslím, dělá se mi špatne.“
„Zatím si nemůžete na nic stěžovat.“ Lea přelétla Sandru pohledem.
„Zatím, mi život přinesl mnohem více neštěstí než štěstí,“ poznamenala smutně Sandra.
„Pokud jde o dětství, máte pravdu,“ pospíšila si říci Lea, „ve skutečnosti se dosud v těch letech velice podobáme živočichům. Nevím, jaké kdo má vzpomínky z dětství, ale nejvýraznější vzpomínky mi zůstaly na dobré jídlo.“
„Mně taky. A krom toho čistě hmotný pocit světa, vůně, hmat. Například jsem si velice dobře, nevím proč, zapamatovala, jak mě vozili do mořského vodoléčebného ústavu. Vzpomínám si na pocit chladných a mokrých dlaždic z různobarevného umělého kamene pod bosýma nohama, na vůni jehličí a moře v teplé vaně. A ještě tisíce podobných jiskřiček vzpomínek na pocity!“
„Tak to je, Sandro! Já jsem vnímala svět zrovna tak. A všechno se ve mně změnilo až po prvním velikém zklamání, po prvních ztrátách. Já jsem pociťovala život nikoli jako pro mě rozestřený pestrý koberec, ale jako zmatek odporujících si citů a také…“
„Jako nastávající zkoušku?“
„Ano. Ne, ne docela tak, ale tak nějak.“
„Děvčata, nechtě filosofování,“ ozval se ze tmy Césarův hlas. „Zítra brzy vstáváme a za svítání odplujeme, bude to rozhodující den. Máme štěstí, že se počasí drží, za bouře bychom ten příboj nepřekonali.“
Lea vstala a řekla odměřeně a dost nazlobeně:
„Pojdme spát, ta mužská žárlivost mě ničí.“
Kapitola 3
ČERNÁ KORUNA
Sotva naši plavci vystoupili k ránu na břeh, objevil se na bílém kopci poručík Andrea a přivolával je máváním. Potápěči utíkali a za chvilku stáli nad jámou, z které poručík vybral čtyři neobyčejné diamanty. Tři hodiny všech pět zuřivě vyhrabávalo písek, zvětšovalo jámu. V štěrkovité tvrdé hlíně, která vyplnila nevelikou brázdu v původních pevných horninách, se objevila drúza diamantů, která je přiměla, aby zapomněli na žízeň, na jídlo i na spánek. Úplně vyčerpaní se pak svalili na písek a dlouho mlčky leželi. Krátký odpočinek, a hloubení začalo znovu, ale nalezené místo už bylo vyčerpáno, přibyly pouze dva maličké diamanty. Námořníci, kteří hloubili v noci, si na chvíli lehli, aby si odpočinuli, jejich směna začala zpracovávat připravené jámy. Tu a tam se objevily neveliké diamanty. Spánek nepřicházel a poručík i ka-lábrijský námořník se pustili do práce. Poručík hloubil soustředěně, jako by tušil dobrý nález. Náhle se narovnal, utřel si pot s čela, zapálil si a potichu zavolaclass="underline" „Signore Flaiano!“
Poručík mu podal na dlani veliký diamant a Ivo vykřikl nadšením. Diamant byl opravdu největší ze všech, které našli, a měl jistě cenu několika tisíc liber šterlinků. Osmihran-ný krystal s mírně zaoblenými hranami vypadal jako svazek oslňujících paprsků afrického slunce. V nastalém tichu bylo slyšet pouze těžké oddychování lidí, jejichž nervy byly napjaté k prasknutí.
„Tento diamant patří jenom vám, signore Flaiano,“ řekl poručík usmívaje se, „hlavě celého podniku a majiteli jach-ty.
Flaiano spustil diamant do koženého váčku s klíči od sejfu.
„A tento je pro Sandru,“ ozval se výkřik z jámy. Lea našla další diamant, o málo menší, než byl Flaianův, ale nějak zvlášť čistý, a čistota tohoto krystalu, velikého jako višně, zvětšovala jeho čirost.