„Dejte mi ho!“ natáhl Flaiano ruku.
„A nemohu ho dát Sandře sama?“
„Můžete, můžete,“ souhlasil nerad Flaiano. „Ještě tři takové dny, jako je dnešní, a všichni budeme boháči!“
Zvučný výstřel návěstního kanónu se rozlehl nad mořem. Všichni vyskočili. Poručík vyběhl na kopec a upřeně se díval na jachtu, z jejíhož můstku dávali znamení praporky.
„Letecký poplach!“ vykřikl námořník a rozhlížel se. Vítr přinesl vzdálený rachot motoru.
„Rychle sem,“ poručík ukázal na podemletí suchého řečiště, kde byl hluboký večerní stín. Rachot motoru se přibližoval, nebyl silný a nedrnčel, dalo se podle něho spolehlivě usoudit, že je to lehký a pomalý hlídkový letoun.
„Panno Marie, jsme ztraceni!“ zašeptal námořník.
„Nesmysl! Přistát nemůže, nás nevidí, a vůbec celá jeho pozornost je upřena na jachtu. Ted začne kroužit, vypálí jednu nebo dvě rakety, a náš kapitán vztyčí vlajku.“
Všechno se zběhlo, jak to předpověděl poručík. Po druhém nalétávání odletěl letoun k jihu.
„Utíkejme co nejrychleji,“ vyskočil Flaiano z úkrytu.
„Chvilku tu ještě zůstaneme, signore,“ odpověděl poručík, „musíme zasypat naše jámy, co kdyby přišla hlídka na velbloudech?“ „Dobře, já poplavu na jachtu,“ řekl Flaiano, „musíme se připravit, poradit se s kapitánem. A vy všichni zasypávejte.“
Dvě hodiny zuřivé práce, a všechny stopy po jámách zmizely. Lopaty vhodili do moře, a čtyři vysílení potápěči se stěží dostali na jachtu.
Tam je uvítali netrpělivými výkřiky. Kapitánovi napadlo, aby zvedli kotvy a odpluli několik mil na sever. Letoun, rozumí se, nemohl udat úplně přesnou polohu jachty. Proto také pobřežní hlídka, kdyby přišla k místu, kde jachta kotvila, nebude moci vůbec nic zjistit, a hlavní podezření, že byli na břehu, se nebude moci uplatnit.
„Proč neodjet nadobro?“ zeptala se Lea.
„Doženou nás, a bude to vypadat jako útěk.“ Kapitán pokrčil rameny, jako by zdůrazňoval, že tato otázka je nevhodná.
„Stačí sedm mil?“ ptal se kapitána poručík, který se už převlekl a prostudoval mapu.
„Stačí!“
„Podívejte se, sedm mil na sever je zakreslena podmořská mělčina, dost velká.“
„Výborně. A ještě něco: Mapu s poznámkami musíte dobře uschovat, signore Flaiano. A vy, poručíku, si běžte odpočinout.“
„A jak vysvětlíme naši zastávku?“ zeptal se Flaiano.
„Čímkoli, třebas poruchou motoru. Hned jeden rozebereme!“
Poručík už zamířil k východu z kormidelny, ale zastavil se:
„A nemůžeme říct, že jsme podmořští archeologové amatéři? Že hledáme potopené lodě? A cestou do Kapského Města jsme se zastavili tady, protože na tomto místě se potopilo pět starých portugalských galeonů, jak nám vyprávěli námořníci v Luandě.“
„Andreo, vy jste opravdu geniální, ani příboj neměl vliv na pronikavost vašeho rozumu!“ zvolal posměšně Flaiano.
Aquila se klaněla vlnám a řinčela řetězem v noční tmě, když silný světlomet oslepil jejího strážného. Ten zavolal kapitána. Následovala prudká hádka v angličtině. Hlídková lod žádala, aby jachta přijala člun s policejními dozorci. Kapitán odpovídal, že jachta kotví velice blízko příbojového pásma a on za bezpečnost jejich člunu v noci nemůže odpovídat. Není naspěch, ať počkají do rána, jachta nikam neuteče.
Hlídka odpověděla jachtě, aby vyplula z příbojového pásma a připlula k nim. Kapitán nakvašeně křičel, že do svítání se nikam nehne, protože nepovažuje za nutné vystavovat jachtu nebezpečí. Policie začala vyhrožovat, že bude střílet. Kapitán prohlásil, že odpoví také střelbou a oznámí rádiem SOS o pirátském útoku na pokojně zakotvenou soukromnou projíždkovou lod.
Hádka skončila vítězstvím kapitánovým. Hlídková lod připlula blíž k jachtě a spustila kotvu. Chvílemi vzplanul světlomet a ohmatával jachtu.
Sotva se rozednilo, snaživí policisté už byli na jachtě. Flaiano, který po celou noc nezahmouřil oko, mistrně zahrál ospalého a nic nechápajícího velmože. Přijal velitele hlídky ve své přepychové kajutě, dlouho mu objasňoval, proč jachta zakotvila, a rozhořčoval se nad hanebným podezřením. Velitel vypil kávu, vykouřil sváteční doutník a řekl, že musí na jachtě udělat prohlídku. Flaiano se rozchechtaclass="underline"
„Namouduši, inspektore, vy jste špatný diplomat. Copak já nevím, že zatímco vy tady vykládáte o právech a povinnostech, vašich pět tajných se už dávno ze všech sil snaží najít něco podezřelého?! Až přijedeme do Kapského Města, budu protestovat! Co je mé lodi do nějakých pitomých diamantů? Zkuste to sám, dostat se na břeh přes ten zatracený příboj, potom uznám vaše právo na podezření.“
Policista se dopálil, že majetník jachty má vlastně pravdu.
„Co se týče toho břehu, to brzo uvidíme,“ zabručel, „a co se týče pátrání po potopených lodích, na to musí být přece taky povolení. Kde je máte?“
„Přestaňte, inspektore! Já vím taky něco o mezinárodních zákonech. Bez povolení se nesmí nic podnikat, ale pátrat se v žádné civilizované zemi nezakazuje.“
„To je jedno, ale vy jste v třímílovém pásmu, a tím jste překročil naši hranici!“
„Jak jistě víte, v tomto směru soukromé jachty, které mají výletní cíl, požívají výsady… v civilizovaných zemích.“
„Snad! Děkuji za kávu. Ale ted musím na palubu.“ Nahoře zazněly kytary. Kalábrijci prozpěvovali neapolské přístavní písně, bujaré a neslušné. Dva ozbrojení námořníci z hlídkové lodi, kteří měli službu na palubě, se vesele usmívali, ale slovům nerozuměli.
Velitel hlídky přijal hlášení svých pomocníků, znovu si prohlédl lodní denník a všechny doklady jachty, dlouho si podrobně prohlížel mapu, na které kapitán už vyznačil místo, kde jsou domnělé potopené galeony. Houkačka z hlídkové lodi volala na vrchního dozorce na horní můstek.
„Hlídka na velbloudech se blíží, sir!“ zvolal do zesilovače strážní důstojník. „Právě jsme přijali radiogram z HA-151…“
Na palubu přišli Césare a Lea, osvěžení hlubokým spánkem, a začali hrát své úlohy. Prohlédli potápěčské obleky, a obklopeni jako vždycky dobrovolnými pomocníky, začali je oblékat. Přišli Flaiano a Sandra, oslňující v černožlutých koupačkách a s jehlovými podpatky. Ve vrchním dozorci se zatajil dech, přesto však se nedovedl ovládnout, aby nepoznamenaclass="underline"
„Nemohu, sir, dovolit, aby šli do vody, aniž bych u nich udělal osobní prohlídku. Ale na prohlídku dámy nemáme nikoho, proto musí zůstat tady.“
Lea se na něho podívala nechápavě: uměla špatně anglicky. Poručík jí to přeložil. Lea zrudla, svlékla potápěčský oblek a hodila jej vrchnímu dozorci k nohám.
„Přeložte mu to: Ať mě jeho špiclové prohlédnou. Potom svleču svoje koupačky a hodím mu je taky, a Sandra mi obleče skafandr a já půjdu do vody nahá.“
Ted bylo na dozorci, aby zrudl on:
„Nač takové krajnosti? Prohlédnu skafandr a váš pas. Věřte, milé děvče, že je mi to velice nepříjemné, ale já odpovídám za to, že se z jachty nic neodnese.“
„Tak se tedy hrabejte se svými pomocníky v jachtě, ale mně dejte pokoj. A nejsem pro vás žádné milé děvče, rozumíte?“
Poručík moudře nepřekládal její prudká slova, ale dozorce vycítil jejich pohrdavé zabarvení, úmyslně pomalu prohlížel její potápěčskou výzbroj a dva jeho pomocníci rychle a zručně prohledávali malíře. Lea se okázale odvrátila od policistů, pod jejichž dozorem jí oblekli těžký potápěčský oblek s velikou zásobou vzduchu. Hloubka kotviště byla po celé mělčině od pětatřiceti do pětapadesáti metrů.