Policisté a námořníci hlídkové lodi zvědavě pozoroyali, jak se oba potápěči potápějí.
Ve vodě prostoupené sluncem bylo možno dlouhé vidět dvě postavy, které se nakonec rozplynuly v temnějící hloubce.
„To je ale odvážná mládež!“ pokýval hlavou velitel, který začal roztávat. „Ta rusalka je velice zlá.“
Sandra změřila policistu opovržlivým pohledem a odešla do kajuty. Velitel hlídky svolal své lidi, radil se s nimi a potom začal netrpělivě přecházet po palubě. Prohlídka lodi je obtížná a zdlouhavá práce, povrchní prohlídka není k ničemu. Aby lod byla zadržena, k tomu musí být vážné důvody, a ty dozorce neměl.
Posádka se shromáždila ve společenské místnosti k přesnídávce. Policisty nepozvali; seděli zakaboněni na palubě a hleděli na pomalé vlny, pod nimiž kdesi dole byla dvojice potápěčů. Strážný, který seděl u lanového žebříku, také pozoroval moře a snažil se velitele si nevšímat.
Na můstek vystoupil kapitán. Nikdy předtím nešel tak pyšně. Flaiano a poručík, kteří šli za ním, se jenom spokojeně usmívali.
Na hlídkové lodi zavyla píšťala. Vrchní dozorce se rozběhl na můstek. Na vysokých přesypech u břehu se v oparu zahřátého vzduchu objevily nejasné šedé obrysy jezdců na vysokých velbloudech. Dva jezdci se oddělili, sjeli na pláž a přiblížili se k vodě.
„Co to signalizují?“ zeptal se Flaiano kapitána.
„Nevím, je to nějaká šifra. Jistě je všechno v pořádku, podívejte se na našeho policejního důstojníka.“
„Pozemní hlídka potvrdila, že nenašla stopy, že byste byli vystoupili na břeh,“ řekl nahlas velitel hlídky, „nebudu jachtu prohlížet. Ale nemohu dovolit, abyste tady kotvili bez zvláštního povolení úřadů. Nejlepší bude, pojedete-li dál do Kapského Města a tam se obrátíte na správu mandátního území.“
Strážný u lanového žebříku zvolal, že spatřil potápěče Jejich mlhavé, rozmazané obrysy bylo vidět desetimetrovou vodní vrstvou. Pohybovali se v stejné výšce, chvílemi postupovali k přídi jachty a chytali se kotevního řetězu, který se ztrácel šikmo v hloubce. Césare a Lea měli zůstat nějakou dobu pod vodou, aby dusík, který za většího tlaku nasytil jejich krev, se mohl uvolnit a oni se uvarovali bolestivé kesonové nemoci.
„Podívejte se, mají málo vzduchu. Lea nechává Césara dýchat ze svého skafandru!“
„Dejte mi skafandr,“ rozkázal Flaiano, „a taky jeden náhradní. Spustím se dolů a vyměním jim je celé.“
Flaiano skočil přímo z paluby, masku držel v ruce, aby ji úderem o vodu nepoškodil. Vyměnil potápěčský oblek Césarovi a svůj dal Lee. Následovala čilá řeč posuňků. Všichni tři dali hlavy k sobě, pomalu hýbali do taktu dlouhými ploutvemi a chvílemi se chytali kotevního řetězu. Nakonec vzal Ivo do zubů pytlík z Césarova opasku, zavěsil si druhý potápěčský oblek a Flaiano vystoupil na palubu, rychle si strhávaje masku. Trochu popadal dech a oči mu vzrušením zářily. Jako nějaký kouzelník vytáhl z Césarova pytlíku černý předmět podivného tvaru a zvedl ho před sebe. Nebylo možno hned poznat ze záhybů černého kovu, jaká je to ozdoba hlavy: čelenka, či koruna?
Na úzké kulaté obruči z černého kovu, na prst silné, byly zasazeny tenké zakulacené a na koncích rozšířené jetelové trojlístky ohrnuté navenek. Ve třech z nich, trochu větších, vyznačujících čelní stranu koruny, jasně zářily veliké červené kameny, podle všeho rubíny. Nad trojlístkem byly dovnitř zahnuté proužky z téhož černého kovu zakončené ostrými zubci, které trčely vzhůru. Po straně, na místě, kde by koruna ležela na spáncích, byly na obou stranách do proužků zasazeny zlaté kotouče. Uprostřed každého kotouče čněly kameny podivné šedé barvy, které vypadaly jako krátké sloupečky s konci naplocho obroušenými. Oslnivě se leskly v slunečních paprscích, zastiňujíce ponurý plamen rubínů. Stejné sloupečkovité kameny byly zasazeny do zadních proužků, které byly spojené a tvořily dva obloučky tam, kde je na hlavě temeno a zátylek.
Pozorné oko mohlo postřehnout, že zvláštní lesk šedých krystalů vycházel z obláčků nejdrobnějších zrníček s kovovým zrcadlovým nádechem rozptýlených uvnitř.
„Zaklínám se Jupiterem!“ policejní dozorce ztratil všechen svůj klid. „To je něco nevídanéhoF Jistě moc veliká vzácnost.“
„Možná,“ podíval se na něho úkosem nedůvěřivě kapitán. „Ale signore Flaiano nám o tom nic neříká.“
„Co já mohu říkat; sám nic nevím. Musíme počkat na naše potápěče. Zbývá jim už málo času, asi dvacet minut.“
Když Lea a Césare vystoupili na palubu, byli celí namodrale bledí. Z jejich mdlých pohybů se dalo tušit, jak v studené hloubce prokřehli. Ale doušek koňaku, suchý oblek a vysoké polední slunce jim velmi brzy vrátily obvyklou italskou živost.
Césare přinesl arch papíru a rázně nakreslil plán, který doplňoval jeho vyprávění. Přímo pod jachtou bylo v hloubce sto pěti stop, podle náramkového hloubkoměru, ploché dno zanesené pískem. Východněji k břehu se dno zvedalo a bylo z velikých balvanů poněkud chlazených mořem. K moři se svažoval neveliký skalnatý hřbet osmdesát stop vysoký a za ním začínal sráz do tmavé vody neznámé hloubky. I hřbet i písečné dno znenáhla klesaly k jihu, a k severu, pokud bylo vidět, táhl se stejný úzký pruh písčitého dna.
První lodě, které Césare a Lea našli, ležely jako jednolitá hromada zanesená pískem a pokrytá tmavým škraloupem ztvrdlého bahna. Že jsou to lodě, se mohlo soudit jedině podle obrysů vystupujících z písku a ostře se odlišujících svou pravidelností od všeho ostatního. Lodě byly maličké a nízké, snad bárky, nákladní vlečné čluny nebo galéry, válečné veslové lodě, asi patnáct metrů dlouhé nebo o málo delší, beze stop po stožárech nebo po palubních nástavbách. Cosi v jejich celkovém vzhledu svědčilo o jejich starobylosti. Césare si vzpomněl na nálezy antických lodí na dně Středozemního moře. Zde, na jižním konci africké pevniny, se odnikud nemohly vzít řecké nebo římské lodě, a Césare usoudil, že jeho přirovnání je nesprávné.
Lodě se rýsovaly v písčitém pásmu všude, pod jachtou a dál k jihu, místy sražené v nesnadno rozluštitelné hromady, místy roztroušené každá zvlášť. Césare a Lea se pokusili najít nějaké věci, a kupodivu narazili na nádoby velmi podobné hliněným amforám, které se tak často nacházely ve Středozemním moři.
Dlouho plavali nad shlukem potopených lodí, rýpali písek a ztvrdlé bahno potápěčskými noži, ale nenašli nic, co by pomohlo zjistit, čí lodě to byly a kdy se potopily. Písčitý stupeň, na němž ležely, klesal k jihu velmi zvolna. Potápěči, uchváceni svým objevem, hned nepozorovali, že že potopili pětačtyřicet metrů. Voda okolo nebyla studená, ale jaksi mrtvá. Nebyly tam ani koraly ani mořské sasanky, ani chaluhy neobalovaly hrubozmný povrch kamenů. Dlouhé ryby nepříjemného, smrtelně bledého zbarvení se vznášely vysoko a míhaly se v řídkých hejnech. Vysoko nade dnem viselo množství medúz. Velicí žraloci zde neměli co dělat, a tato voda, chudá na život, nebyla člověku nebezpečná.
Tma nad světlým písčitým dnem, klesajícím k jihu, houstla. V ní se neurčitě rozeznávaly obrysy druhé skupiny lodí. Lea se rozhodla, že doplave k nejbližší lodi, doufajíc, že najde něco zajímavého. Césare jí zaťukal varovně prstem na rameno a ukázal na hloubkoměr. Lea přiložila prosebně ruce na prsa. Malíř se vzdal, a když plavali ještě asi dvě stě metrů, našli kupolovité skalisko^ o které se podlg všeho rozlomila veliká lod. Obrysy její zádi a přídi v písku a ve vrstvě bahna byly skoro dvakrát větší než obrysy lodí, které viděli předtím. Celá její prostřední část, tam, kde byla lod rozlomená, zmizela, zničena časem nebo proudem. Zde byla naděje, že se najdou věci vypadlé z lodi a pohřbené v tenké vrstvě písku na skále. Lea rozrýpávala horlivě potápěčským nožem písek, zvedajíc mráčky kalu a zhoršujíc už i tak slabé osvětlení. Dýchání bylo čím dál tím obtížnější, tlak ve vzduchových balónech klesal a s námahou se bojovalo s velikou hloubkou. Lea udělala znenadání prudký pohyb, naklonila se ke dnu a zatřepala nohama. Polekaný Césare ji uchopil, bál se hloubkového opojení, smrtelně nebezpečného okamžiku, kdy krev obohacená kyslíkem při větším tlaku otravuje mozek tak, že ztrácí schopnost správně myslet. Člověku je všechno jedno, se smíchem si strhává potápěčský oblek, kroutí se ve vodě jako veselý delfín, a není-li vedle něho silný a zkušený kamarád, umírá. Ale strach Césarův se ihned rozptýlil, když jásající Lea ukázala veliký kulatý předmět polepený mazlavým bahnem a pískem. Malíř ho Lee vzal a rychle plavali zpátky, ke kotvě Aquily. Zde, v hloubce sedmadvaceti metrů, začali nález umývat a čistit. Sotva se zpod škraloupu zaleskly zářící kameny, jejichž barvu nemohli přesně určit, uvědomili si cenu svého náhodného nálezu. Malíř čistil dál korunu bahnem a měkkou kůží potápěčské brašny. Když už měli stoupat nahoru, podivná černá koruna byla úplně očištěná. Tenký vápenný povlak nepřilnul pevně k povrchu kovu, to je vlastnost zlata… Černý kov najisto patřil k vzácným kovům, které se ani věky nemění.