„Tento nález je lepší než diamanty, které hledá pan inspektor,“ prohlásil chvástavě Césare. „Ted se naše výprava stane slavnou po celém světě.“
„To je všechno hezké, ale váš člun,“ vzchopil se Flaiano, „je už dlouho u naší jachty, pane policejní důstojníku. Taky vaši pomocníci na vás už čekají… A myslím, že vaše řízení s námi skončilo.“
„To dřívější skončilo, ale je tu nové.“ Velitel hlídky zvedl ruku. „Jsem povinen zabavit váš nález, protože má nepochybně značnou cenu a byl nalezen bez povolení k hledání ve výsostných vodách Jihoafrické republiky!“
Na několik minut zavládlo ticho. Potom se Flaiano vzpamatoval, zaťal pěsti a pustil se do dozorce.
„Co je moc, to je moc. Ani mě nenapadne, abych vám tu korunu dal. Už ať jste odsud pryč, vy…“
Kapitán stiskl jako kleštěmi rameno vlastníka jachty a vrchní dozorce mrkl na své pomocníky. Dva policisté, ohromní Búrové, se postavili vedle filmového herce, a třetí, se silnou čelistí a s bělavýma hluboko posazenýma očičkama, v okamžiku vytrhl Flaianovi korunu z rukou. Flaiano zkrotí a zbledl bezmocným vztekem.
„Nedá se nic dělat,“ řekl klidně kapitán, „moc je na jejich straně. Ale my budeme proti jejich postupu protestovat v Kapském Městě.“
„Nikoli jenom moc, ale také zákon,“ opravil kapitána dozorce. „Váž nález pošlu úřadům, bude oceněn znalci a uložen do sejfu. Jakmile dostanete povolení k výzkumu lodí, které jste našli, potom vám bude koruna vrácena…, až zaplatíte stanovený díl její ceny vládě republiky. Nebo vláda uzná za vhodné vyplatit vám váš díl, a korunu si nechá…“
„Rozuměl jsem vám, dobře jsem vám rozuměl!“ procedil Flaiano, který se sotva ovládal. „Ale ted nás konečně necháte na pokoji?“
„S podmínkou, že se nebudete už potápět a že ihned odplujete. Potom si jedte, kam je vám libo.“
Velitel vzal korunu z rukou svého pomocníka a zamířil k lanovému žebříku. Césare ho zastavil pohybem ruky:
„Poručíku, budte tak laskav, přeložte mu to… Prosím, aby si Lea na chvilku dala tu korunu na hlavu, a já ji vyfotografuji. Koneckonců našla ji ona s nasazením vlastního života!“
Velitel hlídky chvilku přemýšlel a potom svolil; Césare přinesl z kajuty barevným filmem nabitý Nikon, svůj hlavní poklad, a napřed odhadl dobu osvitu a zaostření. Velitel podal korunu Lee, která si ji rozpačitě a neobratně posadila na hlavu, a Sandra ji přiměla, aby si obula střevíce s vysokými podpatky. Na veliteli bylo znát, že je netrpělivý.
Konečně bylo všechno hotovo. Césare udělal několik snímku, byl nespokojený s osvětlením, a proto zavedl Leu na slunce, k pravému mořskému okraji paluby. Dívka se obrátila tváří k slunci, šedé kameny v černém kovu zahořely. Césarův přístroj sotva slyšitelně cvakl, jednou, podruhé, potřetí… Césare začal měnit osvit, vtom však Lea zavrávorala. Sandra varovně vykřikla a skočila k přítelkyni, ale Lea zvedla ruku k očím, zakymácela se dopředu, padla a udeřila se hlavou o zábradlí štítnice. Černá koruna jí sklouzla s hlavy, a v mžiku zmizela v útočících vlnách.
Pisklavé dozorcovo zakvílení přerušilo strnulé ticho. Dozorce skočil k Césarovi, ten však ho ze vší síly odstrčil a zdvihl bezvědomou Leu.
„Ke mně,“ zařval policista, „zadržte je oba, sehráli komedii!“
„Vzpamatujte se, jste důstojník!“ ozval se ostrý Sandřin hlas. „Do této chvíle jste představoval zákon, a my jsme se vám podřizovali. Ale ted se chováte jak… Copak nevidíte, že se stalo neštěstí? Vzpamatujte se, je to hanba!“ Velitel strnul, jako by ho někdo polil studenou vodou.
„Podívám se,“ zabručel nevrle a pokynul svým pomocníkům, aby odešli, „co je s ní.“
„Myslíte s miss Leou Midovou?“
„Ano, ano, ovšem.“
„Možná že je to mdloba, protože se hluboko potopila…, možná že je to úpal, byla na slunci, když vyšla ze studené vody. Uvidíme. Už přichází k sobě…”
Lea otevřela zeširoka nechápavé oči, zdvihla ruku, aby si utřela tvář postříkanou vodou. Césare ji zanesl do stínu palubního přístřešku, kde poručík už rozestřel žíněnku a na ni dal podušku. Lea se rozhlédla okolo sebe, zřejmě nikoho nepoznávala.
„Césare, miláčku,“ malířovo srdce se zachvělo, jeho Lea ho poznala, „kdo jsou ti lidé? Proč jsme tady? Stalo se něco se mnou?“
„Nic se nestalo, drahoušku! Klidně lež, to je z toho, žes byla dlouho pod vodou! Našli jsme lodě…“
„Jaké lodě? Ano, už si vzpomínám, amfory u Cotrone?“
Césare ztuhl a bezradně se podíval na přátele, kteří ho obklopovali.
„Uklidněte se, Césare! Odneseme Leu do kajuty, dáme jí prášek pro spaní, vyspí se a vzpamatuje se. Zdvihněte ji,“ obrátila se Sandra k poručíkovi a inženýrovi, a ti vzali Leu poslušně na ruce.
„Kdo je to? Proč mě nesou?“ ptala se, a její hlásek, který byl dětsky slabý a tenký, se vryl Césarovi do duše.
Velitel policejní hlídky se díval s nedůvěrou na to, jak Leu odnášeli.
„Nejsem docela přesvědčen, že to není divadlo.“
Kapitán ho nenechal domluvit:
„Dost, sire! Hned zvedneme kotvy a poplujeme do Kapského Města. Je možné, že budeme muset vyhledat odborné lékaře, hluboká potápění mívají někdy těžké následky. Jak chcete vůči nám dál postupovat? Předpokládejte, že koruna, nebo ať je to cokoli, se nenašla. My jsme ji našli, my jsme ji taky znovu uložili na místo, kde vaše vláda, opatruj ji Bůh, si ji vezme, bude-li to považovat za nutné. Všechno zůstalo, jak to bylo do našeho příjemného setkání.“ „Vaše ironie je nemístná, sire. Já vypadám jako hlupák, napálený jak kluk!“
„Nikdo vás nechtěl napálit! Byla to náhoda, pane veliteli. Ale přijměte upřímnou radu: objevení lodí je senzace, která přitáhne stovky zpravodajů; a jestli se dovědí, že velitel policejní hlídky si nepočínal zcela tak, jak to odpovídá předpisům, promiňte, neslyšel jsem dobře vaše jméno, sir…“