„Van Collen. Ale já bych rád, abychom se rozešli v dobrém. Možná že některý z vašich potápěčů se pokusí spustit se a vynést tu korunu. Jistě leží na písku pod jachtou a je ji vidět. Potom bude mezi námi všechno dobré.“
V tu chvíli se ve dveřích společenské místnosti objevil Césare;
„Já se tam podívám! Byla to moje chyba, a pokusím se ji napravit. V tomto skafandru je ještě dost vzduchu.“
Poručík přeložil malířova slova a dozorcova tvář se rozjasnila.
„Drahý strýčku,“ otočil se Césare ke kapitánovi, oslovuje ho z ničeho nic neúředně, „vy máte, zdá se mi, jeden takový milý kamínek, víte, takový kulatý, dvoumetrákový.“ Malíř mluvil šišlavým jihoitalským nářečím.
„Ještě jeden mi zůstal.“
„Hodte ho rusalkám dřív, než se potopím. A dejte na něj přivázat nejstrakatější plovák. Ale z levého okraje paluby.“
Plamínek radostného pochopení se zableskl v kapitánových očích. Spěchal dát rozkaz. Posádka začala vytahovat žernov z podpalubí. Césare se s pomocí Iva pomalu lopotil s prohlídkou potápěčského obleku, až hlučné šplouchnutí u levého okraje paluby mu řeklo, že jeho žádost byla splněna.
„Co jste to vyhodili a proč?“ zneklidnil dozorce.
„My, hledači potopených lodí, používáme takových znamení na mořském dně, které ani nejprudší proud nemůže odvalit. A příští výprava tak najde to správné místo,“ vysvětloval ochotně kapitán.
Césare se potopil. Svíravá obava mu ležela na srdci, když se potápěl houběji a hlouběji do tmavé vody. S Leou se stalo něco nepochopitelného. To nemohlo být od hlubokého potopení nebo od příliš rychlého výstupu, Césare vždycky bed- livě dbal, aby se tato pravidla zachovávala, protože se bál, aby Lea nepřišla o život. Možná že až do těchto neklidných chvil, ba ani tenkrát, kdy šla poprvé do příboje, sám netušil, jak silný cit ho k ní poutá. Jak byla pojednou dětsky bezradná a bezmocná se svým slabým hláskem a se svýma udivenýma očima…
Césare se nemohl zbavit dojmu, že je jakási souvislost mezi černou korunou, kterou si Lea nasadila, a mezi její neobvyklou mdlobou a ztrátou paměti, ano, Lea jistě zapomněla, že je na Flaianově jachtě, a ne v Itálii. A malíř se rozhodl stůj co stůj korunu najít, ale neodevzdat ji, nýbrž schovat ji někde blízko na dně. Aby to místo poznal, potřeboval směrník, a tím měl být žernov kapitána Callegariho. Možná že k léčení bude třeba prozkoumat korunu. Bude dobře, bude-li dána do muzea, ale co když ji prodají v dražbě?
Podmořská písčina s množstvím potopených lodí, bledě šedá, světlejší než vrstva tmavé vody vznášející se nad ní, se zdála Césarovi zlověstným místem. Cosi velmi ponurého a nedobrého vycházelo z té písečné roviny.
Césare plaval naznak a hledal očima jachtu. Proud ho zanesl na sever a Césare se vrátil. Koruna tam ležela neporušená, lehce zabořená do písku.
Vzal ji a plaval blíž ke břehu, kde se dosud neusadil kal způsobený pádem žernovu. Drátěné lano se octlo pod žernovem, ale pestrý plovák se kolébal tři metry nade dnem.
Césare napínal svou pozornost a svou obrovskou zrakovou paměť malíře, rozhlížel se, vštěpoval si všechno do paměti a zároveň hledal nenápadné místo.
Uplynulo nemálo času, než našel v oblé skále podobné mexickému klobouku a rozložené přímo na východ od žernovu dutinu ucpanou bahnem. Dutina byla na rozhraní „hlavy“ a „střechy“ klobouku. Vyčistil dutinu nožem, strčil do ní korunu a zbývající místo vyplnil mazlavou bahnitqu hmotou, kterou vyhrabal zpod skály. Když práci ukončil, vyplaval výš a několik minut se vznášel nade dnem, vštěpoval si to místo do paměti a potom začal rychle vyplouvat.
Vynucená zahálka, zatímco Césare „napravoval svou chybu“, byla věcností. Když však konečně vystoupil na palubu, ukázalo se, že se zdržel pod vodou pouze půl hodiny. Jeho zpráva, že koruna pravděpodobně spadla daleko od břehu skalnatého hřbetu a skutálela se do hlubiny, byla přijata s obecným mlčením. Dozorce kouřil, mračil se, a nakonec si vyžádal, aby byl pořízen protokol. Flaiano ochotně souhlasil, protokol zároveň potvrzoval, že jachta byla prohlédnuta policejní hlídkou Pobřeží koster. Zápis podepsali velitel hlídky, Flaiano a kapitán Aquily, který si kromě toho vyžádal, aby v lodním deníku velitel potvrdil, že jachta byla zadržena.
Nezvaní hosté odjeli domů a jachta rychle odplula.
Devět dobrodruhů, rozechvělých událostmi posledních dnů, bez přestání uvažovalo o tom, co se stalo, kouřilo a uklidňovalo napjaté nervy pitím. Lea, která se už zotavila ze slabosti, seděla mlčky v křesle kajuty. Občasné stažení obličeje mučivou nejistotou znetvořovalo její mladou tvář, a Césarovo srdce div že nepuklo žalem. Lea jistě nechápala, jak se ocitla na jachtě u břehů jižní Afriky. Všechny události jejího dřívějšího života, i se zimou v Neapoli, se jí uchovaly v paměti. Velkolepý podnik s diamanty, třebaže se zrodil z jejího podnětu, vypadl nadobro z jejího vědomí. Vyděšena svým nepochopitelným stavem, upadla do sklíčenosti.
Za dřívějších slabých větrů uplynul den, uplynul druhý. Aquila plula už dávno rychlostí křížníku a zanechala Velrybí záliv stovky mil za sebou. Pluli ve výši Luderitzu, ale nepřiblížili se k břehu, zvlášť nehostinnému zde, v zakázaném území Namalandu.
Flaiano a kapitán se rozhodli, že znovu důkladně prohlédnou schované sbírky diamantů a že diamanty rozdělí. Kapitán odhadl nález na třicet tisíc liber šterlinků, a tak dělal podíl každého asi tři tisíce. Flaiano chtěl, aby pět potápěčů, kteří s ním dali v sázku nejvíce, dostalo větší podíl. Poručík a Césare za Leu tento návrh zamítli.
Flaiano jako vlastník jachty a jako člověk, který platil výdaje celé plavby, dostal navíc diamant nalezený poručíkem.
Kapitán měl za to, že ten diamant stojí sám aspoň sedm tisíc liber, to znamená, že má cenu přepychového automobilu. Flaiano měl strach o diamant, který našla Lea. Poručík Andrea ho vytáhl z kapsy a řekl, že mu jej dala Lea do úschovy. Když na jachtu vtrhla policie, vhodil jej do kabinky na člunu, který byl na palubě jachty, a byl rád, když viděl, jak policejní hlídka v prudkém slunci přešlapuje u samého pokladu.
„Copak jste mohl tak riskovat,“ rozhořčoval se Flaiano, „to je přece dětinství!“
„Vůbec ne. Věřte mi, že by ho tam nenašel ani čert, já jsem §e s tím mořil dvě hodiny, než jsem ten diamant znovu dostal, a proklínal jsem se za ten příliš mazaný úkryt.“
„Počkejte,“ řekl potichu Césare, „já ji zavolám. Andreo, dejte mi ten diamant.“
Césare vzal diamant, šel k Lee, která přebírala noty v koutě u pianina ve společenské místnosti, vzal ji za ruku a zvedl třpytící se diamant k světlu stojací lampy.
„Ten je krásný,“ oživla Lea, „je to pravý diamant?“
„Leo,“ zvolal zoufale Césare, „tys přece tento diamant našla a chtělas ho darovat Sandře!“
Bolestná vráska rozpaků rozryla znovu dívčino čelo. Stiskla ruce tak, že jí prsty zapraskaly:
„Když to říkáš ty, drahoušku, tak jsem to chtěla…, ale já se na to nepamatuju, nepamatuju se na nic…“ Slzy jí začaly kanout po opálených tvářích.
„Césare, já už to nesnesu!“ vmísila se náhle Sandra. „Netrapte ji!“
Césare políbil Leu na čelo a šel k Sandře. Ruce se mu chvěly, když jí diamant podávaclass="underline"
„Vezměte si ho, Lea si to přála, věděla, že budete mít radost…“
„Ona je sama poklad, ta vaše Lea! A toto,“ Sandra položila lhostejně diamant na stůl, „dáme na společnou hromádku, „ať zvětší podíl každého o několik liber šterlinků…“