„Ne o několik liber šterlinků, ale o několik set liber…“ Poručík se podíval na Sandru s neskrývaným obdivem.
„To je jedno, já chci stejný podíl jako ostatní. Já jsem jenom lodní kuchařka, a ještě špatná!“
„Sandro, nedělej hlouposti,“ rozzlobil se Flaiano, „peníze přece potřebuješ!“
„Jako všichni.“
„Radím všem, ne, neradím: rozkazuju!“ řekl kapitán. „V Kapském Městě ať nikdo nic s diamanty nepodniká. Musíme vědět, kde a komu je nabídnout, jinak se dostaneme do pastí, a potom se hned dovědí, odkud má posádka Aquily diamanty. Prodej diamantů musíme odložit na Cejlon, do Colomba, příštího velikého přístavu na naší cestě. A ještě lepší by bylo počkat s ním do Evropy.“
„Nemohu čekat tak dlouho!“ řekl rozčileně Césare. „Jsem ochoten přenechat svůj podíl komukoli, když dostanu peníze hned. Musím léčit Leu. Snad byste mi mohl dát peníze vy, když vám dám svoje diamanty do zástavy?“ obrátil se na Flaiana.
„Mohu je od vás koupit. Ovšem odhad může být přemrštěný, dále je tu riziko prodeje…, zkrátka, chcete tisíc liber šterlinků? Ne, počkejte, řekněme půldruhého?“
„Souhlasím. Djete mi peníze a vezměte si můj podíl.“
„To nedělejte!“ vybafl kapitán. „Neukvapuj se, Césare. Já ti půjčím, co mám s sebou, asi čtyři sta liber. Kromě toho navrhuj u, abychom se všichni složili, kolik kdo může, složíme se na léčení, jsme Lee přece všichni zavázáni.“
Když diamanty rozdělili na hromádky, kapitán rozkázal, aby zastavili motor a upevnili kormidlo. Celou posádku svolali k losování, a jestliže někdo byl zkrácen, mohl z toho vinit pouze náhodu. Kapitán dal Césarovi čtyři sta liber a rozhodně odmítl vzít si od něho diamanty do zástavy. Kromě toho mu dal ještě dvě stě liber vybraných mezi kamarády. Ať se malíř sebevíc zdráhal, kapitán nevzal sebrané peníze zpátky. Navrhl tvrdohlavci, aby kamarády obešel a vrátil každému jeho peníze sám. Césare se nemohl touto přátelskou pomocí urazit a dar přijal.
Jachta se blížila k mysu Búr a počasí bylo stále lepší. Podzim právě začínal, duben na jižní polokouli se shodoval s naším zářím. Příjemný vítr ovíval palubu, a posádka Aquily, otužená dlouhou plavbou, se znovu svlékla a užívala ve volných chvílích ve dne sluneční lázně a v noci lázně vzdušné.
Lea se vžila do svého stavu a nanovo se seznamovala s dřívějšími přáteli, kteří se k ní chovali s něžnou pozorností.
Filmový herec nápadně okřál a byl znovu tím bujarým a tu a tam ztřeštěným veselým Ivem Flaianem. Všechna nebezpečí byla za nimi. Flaianův podíl ze spo-lečnéhp-ttélení mu umožní vykonat cestu do vytoužené Po-lynésie, zaplatit část dluhu a nehrát ve filmu ještě asi dva roky, to stačí, aby se zapomnělo na neúspěchy jeho posledních filmů. A v novinách se znovu objeví články o návratu miláčka obecenstva na filmové plátno po romantické cestě okolo světa.
Pouze Sandra ranila co chvíli jeho zhýčkanou ješitnost. Začala se mu vyhýbat. Ještě nedávno její vnější chladnost a bystrý rozum vzbuzovaly jeho obdiv, když nebyly namířeny proti němu. Nová společnost měla na ni špatný vliv. Obzvlášť poručík, který z ní nespustil oči. Zamiloval se do milenky, skoro manželky hostitelovy. Dětina! Kdyby nebylo rozhodného kapitánova požadavku, obešel by se bez kor-midelníka. Bude se muset tohoto příliš ušlechtilého námořníka v Kapském Městě zbavit. A Sandra, budiž, také jí dá pocítit, že příliš vzdělané a pyšné dívky se nehodí pro její roli… Škoda! Sandra má lepší postavu než Sofia Lorenová, umí se chovat, zná řeči…
Přemýšleje o tom, procházel se vlastník jachty po můstku a žárlivě pozoroval Sandru a Andreu. Seděli na lehátkách vedle sebe a mlčky se dívali na zářící měsíc, který klestil širokou dráhu do mořské dálky.
„Měsíční kouzlo… Bez přestání lidé o něm mluví, zpívají, píší a malují je, a nikdo neví proč,“ řekla potichu Sandra.
„Japonci například jsou přesvědčeni, že měsíc mění svůj vliv podle roční doby. Pokud si vzpomínám, považuje se za nejlepší pro přemýšlení a pro lásku měsíc v srpnu,“ odpověděl poručík.
„Jak je to divné: láska a přemýšlení. Zdálo by se, že se navzájem vylučují…“
„A já myslím, že opravdová láska přichází jenom po přemýšlení,“ namítl Andrea.
Sandra se posměvačně usmála. Poručík si zapálil a řekclass="underline"
„Jistě ti, kdo jsou blíž přírodě, vědí o vlivu měsíce víc než našinec.“
Sandra dlouho mlčela, takže poručík se naklonil a zadíval se jí zespodu do tváře. Ona mu položila pomalu a důrazně ruku na rameno: „Někde jsem Četla, že muži přes všechnu svou dovednost a sílu nejsou nikdy docela zralí. A posláním ženy je střežit je a vést je, a tak je ochraňovat před ztroskotáním jejich nadějí a před pošetilými činy.“
„Ó jak bych si přál, aby mě ochránily hlavně před ztroskotáním mých nadějí! To se mně stává příliš často…“
„Ach já nedovedu nikoho chránit, protože sama dosud čekám na něco, co se nesplní.“
„A možná, že se splní.“ \“Milý Andreo, nestudovala jsem antiku kvůli zbytečnému diplomu, ale proto, že mě k ní něco táhlo. A to mi umožnilo, že chápu mnohé z toho, co se děje dnes. Dalo mi také jakousi sílu dívat se na dnešní život jako z dávných časů. Obdivuji odvahu předků, jejich hledání krásy a jejich dych-tění po plném životě. A kromě toho lze z tohoto aspektu vidět lež a chyby, uprostřed kterých žijeme. Ty nepochopí, kdo se neumí podívat do minulosti.“
„Co jste tedy hlavně pochopila?“
„Že myšlenka o prvotním ráji, která prostupuje všechny naše touhy, všechna náboženství, ba i nejvážnější vědecké výzkumy…, že tato myšlenka je základní chyba, kterou člověk kdysi udělal ve svém náboženství a ve své filosofii a která se stále houževnatě udržuje. Už je tomu pět tisíc let, co my Evropané vstřebáváme do sebe z židovských náboženských zkazek pohádku o ráji, který dal člověku bůh jenom tak, za nic, zadarmo… a potom mu byl vzat za dědičný hřích matky všeho zla: ženy! To vešlo pevně do křesťanství, do vášnivého Rousseauova nadšení pro primitivní život, do německé idealistické filosofie.“
„A jak je tomu doopravdy?“
„Nikdy žádný ráj nebyl, vždycky byl těžký a krutý boj, v kterém hynuli slabí a naživu zůstávali silní, protože ve světě se nic nedává a nikdy se nedávalo zadarmo. V přírodě nebo ve společnosti, to je jedno. A nějaký pošetilý básník nebo kněz vytvořil legendu o takovém čase a místě, kde člověk dostával odjakživa všechno bez vlastního přičinění, obětí a boje, bez jakýchkoli povinností!“
„Sandro, v tom s vámi nesouhlasím! Byly přece vždycky zámořské země, například Polynésie. Co jsem se o ní na snil! Tam vedli lidé primitivní způsob života a ten vždycky lákal Evropany, kteří k nim připlouvali.“
„Ti všichni, když se dostali z drsné feudálně náboženské Evropy, přeplněné lidmi, chudobou a nemocemi, by^ bez sebe nadšením, když se octli na tropických ostrovech, kde půda sama rodila potravu, kde nebyly drsné zimy a kde se jim zdálo, že teplé moře navždycky spláchlo lidská strádání. A oni, přistěhovalci ze severních zemí, tam žili jako hosté a plnili své deníky a dopisy chválami, a blouzniví evropští filosofové se namáhali, div se nepřetrhli, aby nám dokázali všechnu tu nádheru rajských ostrovů.“
„Noa?“ /