„A potom jcestovatelé, jako například Kolumbus, viděli, že milí primitivní muži drží ve zvláštních domech ženy, jejichž úkolem je rodit děti na vykrmení a sněžení, takové lidské stádo. Na mnohých požehnaných ostrovech Tichého oceánu kvetlo dokonalé lidojedství, a přitom s jemným la-bužnictvím. Chytili děvče o něco mladší než Lea, zpřeráželi jí všechny kosti v kloubech, svázali ji a naložili ji živou na tři dny do studené vody v potoce, aby maso dostalo zvláštní chuť.“
„Ale v Polynésii přece nebylo lidojedství?! Mám na mysli veliké skupiny ostrovů, třebas ty, kde se filmoval Poslední ráj.“
„Tam nejedí lidi. Ale před sto lety je jedli. Jestlipak víte o zvyku zabíjet novorozeňata, který byl rozšířen dříve na mnoha ostrovech? To je také přirozené. Kousíčky úrodné půdy mohly dát potravu jenom omezenému množství lidí, a bylo nutno přebytečné lidi bud sníst, nebo je zabíjet!“
„Sandro, vy chcete zabít můj sen! Nemohu s vámi souhlasit… Vypadá to tak, že všude byl dříve jakýsi primitivní fašismus!“
„Ale všude tomu tak nebylo. V zemích hlavního směru vývoje lidstva při střídání rozličných forem společnosti tomu tak nebylo. Tam byl od nepaměti boj kočovníka a zemědělce. A rajská zátiší, to jsou útočiště pro něco starodávného, co úplně nezničily mladší národy, co zůstalo naživu, protože žilo odděleně od ostatních v příznivém podnebí, ale co také na to doplácí.“ „A co Australané, ti nejsou lidojedi, jsou velice staří a žili odděleně…“
„Ale na celém světadílu! Ostatně u australských praobyvatelů jsou tak složité obřady dospívání a manželství, lovu a pohřbívání, takové obavy před přírodními jevy a tak příšerné pověsti, že tito praobyvatelé jistě nejsou tak úplně primitivní divoši, jak to dříve líčili někteří vědci. Jsou pozůstatky čehosi neuvěřitelně starobylého, jakési vyspělé kultury doby kamenné, kultury, která se zachovala na tomto kdysi nepřístupném světadílu, kam se dostali kdoví jak, když se zachraňovali. Podobné prastaré kmeny jsou také v Africe. Křováci a drobné lesní kmeny. A my jsme je mylně považovali za divochy a chtěli jsme usuzovat o jejich primitivním způsobu života podle jejich obřadů a náboženství. A vznikl dokonalý zmatek: člověk, vítěz nad přírodou, se před námi objevil jako ubohý a jejími silami zastrašený tvor, nehodný ráje, ve kterém žije. Z toho začala rozličná pátrání po primitivních pudech v duši dnešního člověka. Ve skutečnosti je domnělá primitivnost jenom odplata za rajský život.“
„Vidíte, já jsem si nemyslel, že jste tak vzdělaná. Jistě se s námi nudíte, my všichni toho víme tak málo!“
„Nebudte ironický. Víte, hodně jsem o tom přemýšlela, a hlavně četla. Už tenkrát, když jsem doufala, že budu slavnou archeoložkou, a když jsem byla ošklivá dlouhonohá holka s vlasy věčně rozcuchanými jako vrabčí hnízdo.“
Andrea se hlasitě zasmáclass="underline"
„Vy že jste někdy byla ošklivá? To vám nevěřím!“
Flaiano řekl z můstku:
„Poručíku, musíte za pět minut do služby, a zatím si tu klábosíte s krásnou dámou. Lodí se objevuje pořád víc, bude třeba dávat dobrý pozor! Ráno jsme v Kapském Městě!“
Brzký podzim v jižní Africe přináší často stejné křišťálové dny jako Středomoří. Dubnové ráno přimělo lehkou mlhu, aby ustoupila k horám. Mlha potáhla šeříkovým oparem obrovskou cihlu Stolové hory a ostré vrchy Ďábla. Znovu, jako v Luandě, se jako půlměsíc zařízl do pevniny rozlehlý záliv s ohromným městem v pozadí.
Kapitán vplul sebevědomě, bez lodivoda, do zálivu, a po krátkém vyjednávání dostal maličké místo až na konci druhého osobního přístaviště. Ještě několik minut křižování, zpětný pohyb, stát, a tenká uvazovací lana Aquily se bezpečně zachytila za půltunová pacholata, kůly na uvazování lan, určené pro oceánské velikány.
Ještě ani neskončily obvyklé úřední úkony, lékař, celní prohlídka, pasová prohlídka a očkování proti bahenní zimnici, a na jachtu přišel vysoký světlovlasý muž, jehož občanský oblek nezastřel vojenské držení těla.
„Chtěl bych mluvit s majitelem jachty a s kapitánem, dříve než dostanete povolení vystoupit na břeh,“ prohlásil a představil se jako vládní zmocněnec.
Flaiano a kapitán zavedli nezvaného hosta do kajuty. Zmocněnec je požádal, aby mu pověděli do všech podrobností historii nálezu potopených lodí a černé koruny.
„Děkuju vám,“ řekl, když vyslechl kapitánův stručný výklad, doplněný poznámkami filmového herce, „ted je mi všechno jasné. Víte, dostali jsme hlášeni důstojníka van Col-lena, ale nemohli jsme se rozhodnout, máme-li nález prohlásit zaí tajný, nebo ho zveřejnit. Zprávy o nálezu potápěčů z italské j-achtyjse nějak dostaly už do novin a reportéři už na vás číhají. Proto jsem se s vámi setkal dříve než oni. Myslím, že brzo přijde řada žádostí o povolení na podmořské výzkumy, a my jsme museli napřed vědět, jak na ně odpovědět. Ještě něco: budete se ucházet o povolení k výzku-mu?
„Ne, pěkně děkuju,“ odpověděl zamračeně Flaiano. „Mně stačí jedno setkání s vaší policií.“
„Sotva si můžete na ni naříkat,“ usmál se zdrženlivě úředník. „Měl jste štěstí, že jste se dostal do ruky slušnému důstojníkovi, který si o vás nechtěl myslet, že jste byli na břehu, a neprohledal celou jachtu od kýlu až do špiček stožárů!“
Flaiano prudce vstal a tím dal najevo, že považuje rozhovor za skončený.
Dozorčí policista u lanového žebříku odešel společně s úředníky. Naši Italové se ještě nevzpamatovali, a na jachtu už vtrhli čtyři reportéři, každý se svým fotografem. Nejlépe zpraveným a nejdotěrnějším byl zástupce Kapského strážce. Fotografovali všechny bez výjimky, hlavně Leu a Césara, a ovšem i Sandru s Flaianem.
„Už je toho dost!“ zvolal na konec Ivo, který zuřivě poskakoval po palubě, „postavte, proboha, Pietra a Julia k žebříku, ai už sem nikoho nepouštějí. Nebo nás nenechají ani se převléknout do města! Césare, ty už jdeš? Chceš nás opustit?“ ptal se s neupřímnou lítostí.
„Musíme zjistit, co s Leou vlastně je. Ale jestli se to s ní protáhne, tak na nás nebudete moci čekat, že?“
„Bohužel ne. Přístavní poplatky jsou vysoké a neměl jsem v úmyslu být tady déle než tři čtyři dny.“
„No ovšem,“ řekl malíř, přesvědčený o Flaianově srdečném přátelství.
„Já půjdu s vámi, Césare.“ Poručík vystoupil ze stínu palubního přístřešku. „Slíbil jsem vám dávno, že budu vaším tlumočníkem.“
„Poručíku, na slovíčko.“ Flaiano se zamračil a spustil rychle a ostře. „Doslechl jsem se, že jste vyslovil přání opustit jachtu v Kapském Městě…“
„Dovolte!“
„Nemohu vás nutit, abyste zůstal. Služeb, které jste nám prokázal, si velice vážíme, bez vás by plavba nebyla tak zdařilá. Ale ted do Cejlonu a dál nelze nic zvláštního čekat, a já jsem přesvědčený, že kapitán Callegari na to všechno stačí sám.“
Starý kapitán zrudclass="underline"
„Nemohu, pane, zůstat bez kormidelníka a druhého důstojníka na lodi. Brzy začnou podzimní bouře…“
„Druhým důstojníkem budu já, a Pietro mi pomůže. Ale kdyby vám to přišlo zatěžko, potom můžete Aquilu opustit v Colombu. Tam hodlám strávit asi měsíc a opatřím si za vás náhradu! Ale tady nemáte právo jachtu opustit!“
Flaiano se otočil a zmizel v kajutové chodbě. Kapitán, němý rozhořčením, se díval strnule za ním. Vtom ucítil na rameni poručíkovu ruku.
„Nebudeme se rozčilovat, kapitáne Callegari. Koneckonců signore Flaiano je majitel jachty a ví nejlépe, jak hospodařit se svými penězi. Co se dá dělat? Budu vždycky rád vzpo- mínat na plavbu s vámi. A dovolte, abych v naší známosti pokračoval ve vlasti.“