„Neodejdete přece hned ted?“ zazněl Sandřin hlas.
„Ne, ovšemže ne. Den dva se ještě zdržím na jachtě, dokud se neusadím na břehu.“
„A potom?“
„Počkám na peníze, které si vyžádám dnes telegraficky. Objednám si lístek na letadlo Johannesburg — Káhira. V Káhi-ře pobudu nějakou dobu, a odtud domů. Můj sen o rajských ostrovech se nesplnil. Ostatně vy jste ten sen důkladně rozbila, a já vám za to jenom děkuju! Promiňte, Césare, že jsem vás zdržel…“
Kapitola 4
LOĎSTVO ALEXANDRA VELIKÉHO
Následujícího dne otiskly všechny kapské noviny různě veliké a senzačně přibarvené zprávy o připlutí italské jachty slavného filmového herce a o nálezu u břehů jižní Afriky.
Nejvíce se Činil Kapský strážce.
„Černá korurla-neznámých panovníků padá s hlavy krásné dívky zpět do oceánu,“ oznamovaly řádky vysázené tučným písmem, „její muž se znovu potápí do hrozné hloubky, ale nenachází už nic …, tak to prohlašuje policejnímu důstojníkovi, který byl tomu všemu přítomen. Ale je tomu tak opravdu? Či je možné, aby koruna byla ukryta na dně, na bezpečném místě, a pouze jeden člověk, italský malíř, aby znal tuto záhadu?“
V dalším interviewu to Césare Pirelli rozhodně popírá a vyslovuje domněnku, že koruna byla nějak otrávena a přivodila tajemné onemocnění jeho odvážné ženy. Byl by zcela jistě korunu vylovil, třebaže, jak se poctivě přiznal, by se mu příčilo odevzdat nález bezohledné policii naší země. Z hodnověrných pramenů se dozvídáme, že vláda sama míní podniknout zvláštní výpravu k potopeným lodím, nedávat však povolení soukromým osobám.“ Césare odhodil noviny a dal se do smíchu:
„To jsem věděl. Ostatně ty, Flaiano, můžeš žádat svou třetinu, jestli se najdou ještě nějaké cenné věci.“
„To se dovíš, těš se!“ zamumlal pochybovačně Flaiano.
„Sledujte tištěné práce archeologů. Za několik let, až to vytáhnou, prozkoumají, vytisknou…“ Sandra větu nedokončila a zmlkla.
Kapitán Callegari vyšel ze své kajuty zavěšen do poručíka.
U lanového žebříku se oba námořníci objali a Andrea zvedl svůj šedý vojenský kufr.
„Ještě jednou sbohem, dámy a pánové.“ Andrea se obřadně uklonil a upřel na Sandru dlouhý a smutný pohled. Sandra natáhla obě ruce a Andrea je jednu po druhé políbil.
„Uvidíme se ve městě?“ zeptal se ho Césare.
„Jistě, budu zde ještě celý týden. Zatím jsem si najal pokoj jenom v Grand hotelu…, je drahý! Zatelefonujte mi na číslo šest set patnáct. A co budete dělat vy?“
„Já se s Leou kvečeru přestěhuju, uprázdní se laciný pokoj na třídě Vítězství. Neměl bych tam objednat pokoj taky pro vas?
„Výborně. Nemám nic proti tomu. A být blízko vás obou, co může být lepšího?“
Poručík vykročil dlouhými kroky po velikých dlaždicích nábřeží.
Po jeho odchodu zavládlo na palubě trapné ticho, jako by všichni, kdo zůstali, usvědčovali jeden druhého, že nejednali správně.
Sandra se nesnažila skrývat svou sklíčenost a vytrvale hleděla k moři. Flaiano ji pozoroval s trochu přimhouřenýma očima.
„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl jí pánovitě, „na večer jsme pozváni na dobročinný ples, nahoře, v parku.“
Sandra neodpověděla.
Césare a Lea opustili jachtu.
V poněkud nízkém prostranném pokoji staromódního hotelu si Lea ulehčené oddychla:
„Tady je to jak doma. Nevím proč, ale malá kajuta mě v poslední době tísnila. Chtěla jsem být znovu na pevnině, jít, kam se mi zachce, myslet na květiny a na hudbu. Nena- máhat se na něco si vzpomenout. Zdálo se mi o jakýchsi černých propastech s planoucími květinami na dně.“
Césare ji něžně přitáhl- k sobě:
„Ted půjde všechno rychle. Zítra zajdeme k doktoru San-dersovi, a na jeho doporučení nás přijme profesor van He-pen. A brzo pojedeme domů!“
„Mně se nechce vůbec domů. Vrátím se tam, kde všechno znám, ale ta černá propast zůstane. Myslím, že musím zůstat tady, nebo ještě někam jet,“ řekla provinile.
„No, uvidíme, co řeknou lékaři. Podle toho tady zůstaneme, nebo pojedeme, kam budeš chtít: Do zdejší přírodní rezervace, podívat se na africká zvířata, nebo pojedeme do Indie…“
„Do Indie! Do Indie!“ Strašná úzkost zahalila náhle její tvář: „Jenom, Césare, prosím tě, ať řeknou lékaři cokoli, nenechávej mě jim. Nemohu být v nemocnici. Ty mě přece znáš. Já bych tam umřela!“
„Přísahám ti!“
„Ale co Sandra, ta pojede dál? My se s ní rozloučíme? I s kapitánem Callegarim?“
„Ano, miláčku. Chtějí odjet pozítří. Uvidíme se s nimi za půl roku v Římě. Oni k nám ještě přijdou, bud klidná. Budeme se zatím zařizovat, ty umíš rychle udělat útulné prostředí.“
Sandra ležela, ale nespala, na široké posteli v ložnici kajuty oddělené těžkými závěsy. Zed přístavní hráze chránila jachtu před větrem, a přesto, že byla otevřena kulatá okénka v boku jachty, a přes veliký ventilátor, který se pomalu otáčel ve stropě, v tmavých leštěných stěnách a ve vysokých kobercích houstl těžký vzduch. Návrat ze skvělého plesu, plného mládeže, sem, do tmavé a tiché jachty, se Sandře zdál jako návrat do vězení. Už tu nebyli její dobří přátelé Césare a Lea, nebyl tu ani rytířský poručík. Kapitán už dávno spal ve své malé kajutě, těsně přiléhající k palubnímu přístřešku. Vzhůru byla pouze služba, nepřívětivý Pietro. V ospalém přístavišti bylo ticho, hluk noční práce sem zaléhal odkudsi zdaleka. Sandra poprvé pochopila, že dlouhá plavba, prožité dojmy a prožitá dobrodružství a nebezpečí, rozjímavé besedy a hlasitá uvažování, všechno, čo ji sblížilo s mladými spolucestovateli, plnými života, mělo na ni veliký vliv.
Ona, která dvakrát prožila ztroskotání svého snu a svých nadějí na nezávislost, na právo na vlastní cestu, poprvé, když se chtěla stát vědeckou pracovnicí, a podruhé při pokusu stát se filmovou herečkou, získala trpkou zkušenost s velikou dávkou cynismu. Ale vrozená romantičnost v ní vždycky zvítězila, vzbuzovala předtuchu radosti, nového obratu v životě. Tento pocit krásné budoucnosti ji neopouštěl po celou dobu plavby. A náhle je po všem!
Společnost dobrých lidí se rozpadla a příští plavba s Flaia-nem už nic neslibovala. K dovršení všeho Flaiano, který cítil Sandřino odcizení, ji začal doslovně pronásledovat ná-ruživostí, pramenící nepochybně ze žárlivosti. Sandra chápala touhu svého milence potvrdit si své mužské právo, zdůraznit, že bezvýhradně patří jemu.
Také dnes vytušil Flaiano Sandřin stesk, jakmile se vrátili z plesu. Následoval výstup s vyhrůžkami a s výčitkami.
Sandra ležela nepohnutě, plna studu a stesku. Pohrdala sama sebou za svou nerozhodnost. Ano, má slabou vůli, nedovede bojovat. Vznětlivá a prudká Lea by na jejím místě jistě už změnila celý svůj život, ale ona…
Na jachtě nerozbíjeli sklenky, ale Sandra uslyšela jejich rozbíjení ze sousední lodě. Jsou už dvě hodiny v noci, ale spánek nepřichází, naopak, nervy jsou napjaté jako před nějakou zkouškou…
Flaiano přicházel, tiše kráčeje po koberci, odhrnul závěs a chtěl zjistit v matném růžovém světle noční lampy, jestli Sandra spí. Sandra zatajila dech a nehnula brvou. Ivo znovu zatáhl závěs, otevřel dveře na chodbu a potichu hvízdl.